Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Frontschwein
datum / id27.12.2010 / 374396Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
zobrazeno3832x
počet tipů41
v oblíbených0x
do výběru zařadilZbora,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Frontschwein

„Slyšíš, jak to křupe?“ Sníh, to byla jedna z věcí, co mi v Austrálii chyběly. A taky ty větve smrků a jedlí, ohýbající se pod jeho tíhou až k zemi.

Manželka nic neříkala, našlapovala tak, jak to dělával už její táta, mírně zeširoka, aby neuklouzla, jako námořník na palubě za bouře. I ona si ten sníh vychutnávala, šťastně se šklebila, a skutečně se za celou procházku ani nezachvěla - to jen já každou chvíli zamával pažemi a obnovoval svislou polohu těla.

 

„Veselé…“ stačil jsem povědět, ale pan Schmitz se už opřel o svou lopatu a usmál se na nás. Stál tam s hlavou pokrytou jen zbytkem čupřiny neurčité barvy.

„Pěkná zima, co?“

„To je!“ řekl jsem, „žiju v Kolíně už třicet let, ale tolik sněhu tady nepamatuju. Vy snad ano?“

Potřásl hlavou.

„Od války tady taková zima určitě nebyla,“ řekl.

A už je to tady, to prokleté slovo. Manželka mě zatahala za rukáv, abych ho nechal. Pokusil jsem se změnit téma:

„Copak, neoslavujete?“ řekl jsem a pohlédl na jeho lopatu. Nevšímal si toho:

„Za války prej zamrz i Rýn, takže přes něj mohli jezdit s koňskýma potahama. Ale to mi řekla manželka, já tady nebyl.“

Kdepak byl? S Rommelem v Africe? Nebo někde ve Francii?

„Byl jsem na východní frontě,“ sledoval mé myšlenky,  „a byl jsem tam pětkrát raněnej.“

„To jste to přežil?“ Očividně ano, stál přede mnou. Manželka se na mne podívala jako na těžce dementního pacienta.

„Průstřel plic, žaludku, stehna, paže, a pecka do hlavy,“ vypočítával a při tom si ukazoval na příslušná místa na svém těle. „Samý nepodstatný zranění, že.“ Dotkl se svého čela; na temeni měl pruh zbrázděné, v chladu sinalé kůže.

„Za tý slavný bitvy o Moskvu bylo minus dvaadvacet. Tohle je proti tomu havaj,“ řekl ještě.

„Havaj?“ Choulil jsem se do beranice a vlněné šály, co mi zakrývala i bradu.

Pan Schmitz nabral lopatu sněhu a přidal ji na hromadu na svém trávníku. Znovu se opřel o násadu. Vločky sněhu na jeho řídkých vlasech odrážely světlo pouliční lampy. Vypadalo to jako svatozář.

„Spali jsme ve spacákách, zahrabáni do sněhu. A zima nám nebylo.“

 

„Prý tam bylo spíš dost horko,“ řekl jsem. Někde jsem o té řeži četl. Trochu nakřivo se usmál.

„To teda bylo. Zrovna čtyřiadvacátýho prosince. Kterejsi z kamarádů říkal, že tý noci bude klid, že Rusáci jsou pobožný a daj pokoj. Tak jsme zalezli do spacáků a zahrabali se do sněhu. Pokoj dali, do půlnoci.“

„A o půlnoci?“ řekl jsem a žena mne už netahala za rukáv. Dívali jsme se na jeho ústa. Trochu se mu třásly rty, když řekl:

„My byli skoro všici jenom kluci, prakticky děcka, ale sloužili tam s námi takový ty Frontschweine, staří mazáci eště z první světový, a ty nezamhouřili oka. Voni před půlnocí vylezli ze spacáků a zalehli k těm svejm kulometům, i když ani velitel nic netušil a nedal jim žádný rozkazy.“

Odmlčel se. Sklonil se a začal zuřivě hrabat. Ale hned toho zase nechal:

„Rusáci, ti když útočej, tak moc nestřílej, jdou v řadách, v takovejch vlnách se na vás ženou, křičej urá, a urá, a jde z toho děs, skoro stejně jako z těch jejich kaťuší, co jsme jim říkali Stalinovy varhany, protože ty rakety tak divně vyjou, když na vás letí.“

Podíval se někam jinam, pryč od nás.

„O půlnoci se vynořili ze tmy. Byli to takoví kluci, jako my. Šli na nás pomalu, našlapovali v tom hlubokým sněhu jako kachny. Ty Frontschweine je pustili blíž, tak blízko, že jsem rozpoznával jejich tváře, ale nás oni neviděli, jak jsme byli zahrabáni ve sněhu. Možná si mysleli, že jsme utekli, a tak radostně vykřikli to svoje urá a zkoušeli běžet. Ale v tý chvíli spustily naše kulomety a celou tu řadu pokosily jako žito na poli, jednou jedinou dávkou.“

„A potom?“

Opíral se o násadu a těžce dýchal.

„Přišla druhá řada, pak třetí, čtvrtá… Všichni křičeli urá!  Ležel jsem vedle kulometu a podával jsem pásy s nábojema. Když přišla sedmá vlna, hlaveň kulometu byla rozpálená do červena. Kdyby přišla osmá, převálcovali by nás.“ Odmlčel se, než dodal:

„Ještě dlouho potom jsme čekali, ale všude kolem zůstal už jen sníh, a ticho. A před námi černej val.“

Podíval se na mne. Jeho oči byly za zamlženými brýlemi veliké.

„Nebyl to hezkej vobrázek,“ řekl a odvrátil zrak. 

 

„Na Štědrej den jsme mívali doma stromeček, kvůli děckám,“ řekl po chvíli, „ale teď ne. Už dávno ne. Děláme si s manželkou docela vobyčejnou večeři, jen malinko slavnostnější. Sedíme proti sobě, jíme polívku z kapra, a mlčíme. Já vím, že ona ví, a ona ví, na co já myslím. A pak si vyjdu na vzduch, jako teď.“

Položil jsem mu ruku na rameno.

„Děkuji vám, že jste nám to vyprávěl,“ řekl jsem.

„Já to každej rok musím někomu říct,“ odtušil. Kolika lidem to už vyprávěl?

 

Když jsme odcházeli, slyšeli jsme za našimi zády hekání a škrábání lopaty na zmrzlém, ušlapaném chodníku.

 

Jinak bylo všude jen bílo a ticho. A valy odhrabaného sněhu podél cest.

 

Vysvětlivka: Frontschwein, německy doslova: „frontové prase“, „frontový vepř“, český význam: „starý, zkušený frontový voják“. Je v tom kus sebeironie, možná se jedná i o náznak slovní hříčky, neboť „Schwein haben“ - „míti prase“, znamená „mít kliku“, čili „míti štěstí“, atp. Jak to slovo znělo přímo z jeho úst, si snad dokážete představit.

 

© Zdislav Wegner  25.12.2010

 

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.12.2017 21:23:12Zdenda

No dobře, nebudu ti to přece rozmlouvat. Tak ještě osm. :) Ale neber to jako povinnost, jestli by ti to mělo brát moc času.

20.12.2017 20:26:03Zbora
redaktor poezie

Zdendo, osobně tento text skutečně považuju za vyjímečný, už jen tím, že není černobílý - tak, jak se to u podobně laděných textů dost často stává. Mám dojem, že je v něm otisk skutečnosti, není vymyšlený na efekt, neklade si primárně za cíl šokovat. Je napsaný civilní popisnou formou, ale o to víc dává nahlédnout věcem, co jsou za, a tím v konečném důsledku podle mého ve skutečnosti šokuje daleko víc.

20.12.2017 16:35:58Zdenda

Mimochodem, s tou metodou jsme se asi moc nepochopili, ale to máš fuk. Budu moc rád, když si ode mě zas po čase něco přečteš. :)

20.12.2017 16:29:07Zdenda
Aha, asi to bude v tom, že jsem neprodelal ten šok, co ty - nevstupoval jsem do čtení s tím, že bych každého vojáka považoval za masového vraha.
Jak jsem pravil: Vzpomínka pěkná, příběh absentuje a to mi vadí.
Už k tomu asi víc říct nedokážu.
20.12.2017 16:17:17Edvin1

Zdendo, Tvá metoda střádání kraťoučkých historek je mi známa, a taky ji používám. Ovšem pouze v povídkách, které tak chci postavit - na krátkých historkách, stmelených nějakou dominantní myšlenkou. Tak jsem napsal svou novelku Šlápoty. 

Jiné, lineárně uspořádané povídky, ovšem obsahují minimum takových kraťoučkých historek. Popisují holt jednu událost. K takovým povídkám patří i tato miniaturka.

Je mi líto, že se mi nepodařilo převést na papír to, co mnou tehdá na Štědrý večer otřáslo. Ten prožitek. Stál jsem proti muži, jenž "byl u toho". Mluvil jsem s někým, kdo je, aspoň dle mých morálních měřítek - masovým vrahem. Takové setkání jsem si představoval jinak. A tu, ejhle, lidská troska, člověk, jenž ve mně nevyvolal ani trošku odsouzení. Pouze soucit. A, přiznávám, i sympatie. "Vždyť oni ho tam do těch zákopů vehnali," říkal jsem si dlouho po tom setkání. To abych omluvil mé nepatříčně lidské cítění.

Je mi líto, že se mi to nepodařilo. Jenže, komu se kdy podařilo popsat válku v celé její hrůze? No, komu? O nikom takovém nevím. Zůstane jen u pokusů. A k těm mnoha pokusům patří i moje miniatura. 

Nic ve zlém. 

P.S. Schválně se podívám, jak jsi Ty techniku "krabicového" psaní povídek zvládl. Jsem opravdu zvědav. 

 

18.12.2017 17:15:55Zdenda

Dal jsem ti tip, protože mě tvůj text bavilo číst a protože si myslím, že je rozhodně nad zdejším průměrem.

Na druhou stranu, co jsem se vlastně dočetl? Chlápek vzpomíná.

Možná jsi měl štěstí, potkal jsi chlápka, kterej ti řekl o veteránech, co seděli v noci u kulometu – to je fajn, je to dobrej detail, člověk ho jen tak nevymyslí – je tam pár dalších hezkých detailů, fajn. Ale dohromady to pořád není nic víc než vzpomínka na to, jak mu byla zima. Zručně napsaná, okořeněná těmi autenticky vypadajícími detaily, proto se to dobře čte. Ale jenom vzpomínka. Že je v Rusku zima, to už jsem věděl. Že Rusové útočili s obrovskýma ztrátama, jsem taky věděl. A dokonce jsem věděl i to, co tak překvapilo Zboru – že i Němci jsou lidi. :-)

Takže jo, měl jsi štěstí, dozvěděl ses pár autentických detailů, stačilo to na jednu miniaturku, možná jsi to své štěstí trochu vyplýtval. Já raději na svých historkách sedím, hromadím je, střádám, pak je pomačkám a slisuju dohromady - a teprve pak je vyplivnu na papír. No, ale to jsem se rozpovídal o sobě... nicméně, můžeš to zkusit, není to špatná metoda.

Jo, a jen abys tomu rozuměl, ten můj komentář vyzněl kritičtěji, než jsem chtěl. Je to tím, že mi Zbora slíbil poslat odkazy na deset výjimečných textů, tak moje očekávání bylo nastavené hodně vysoko.

18.12.2017 16:56:23Edvin1

Zdendo, máš recht, válka byla od pradávna stejná - uříznout tomu druhému hlavu dřív, než on ji uřízne mně. Nuda.

Já si myslel, že jsem měl s tím pánem štěstí. A Ty říkáš, že bys takové příběhy mohl sekat jakoBaťa cvičky? Závidím Ti, to já neumím.

Díky za tip, ale dost dobře nerozumím, proč jsi mi ho dal.

18.12.2017 16:29:32Zdenda
Chm. Nevím, Zboro, není to špatný text, ale nic mimořádného na něm nenacházím. Zdá se mi dost genericky, připadá mi, že když si člověk přečte dva tři válečné romány, může takovéhle momentky sekat jednu za druhou jak Baťa cvičky.
Každopádně, Zboro, dík, a Edvine: tip.
05.08.2011 09:20:47Ostrich
Je moc dobře, že jsi to nenechal jen tak odplynout. Perfektní kontrast, málokdy se povede takhle zaostřit.
04.08.2011 23:07:32takjinak
co říct... *
výborný námět, citlivě napsáno

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.