Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Slabošští muži a vylepšené ženy

27. 12. 2010
4
12
3168
Autor
jsk

66 55 red battleships. 40 earth-like planets. 3 holes. 2 tits. one fork in its side. zero tears in their eyes.

 

            I.

Byl ničím nezajímavý listopadový den; takový, kdy je část lidstva dováděna téměř k šílené potřebě zapálit vše, co dosud cizí vinou nehoří. Náš hrdina, jenž se pouze na těchto stránkách zcela nezaslouženě jmenuje Sebastian, právě opouští podzemní dráhu ve městě, kam před lety doslova a do písmene utekl. Samozřejmě on se, jako téměř každý v podobné situaci, připodobňoval spíše k Mohammedovi, od kterého se odlišoval jenom v tom malinkatém rozdílu, že ho z rodného města nevyhnaly důvody náboženské, ale prostá tíže životních okolností.

 Když Sebastian stoupal po eskalátorech, musel vynaložit většinu své životní síly na to, aby se při nějakém jednom nedbalém kroku nezřítil dolů. I pouhé zakopnutí či vrávorání by mu přivodilo potupu, které se vší silou snažil předejít. Jít po jezdících schodech v momentu, kdy vůbec nejsou jezdící, bylo pro něj těžší, než si kdy pomyslel. A ať se při tom cítil cokoliv, rozhodně mu to nebylo dvakrát příjemné, o čemž mimo jiné vypovídal i jeho značně utrápený výraz. Ze všeho nejvíce ho však štvalo, že ostatní lidé stoupající touto cestou s tím nemají sebemenší problém. Jedna vytříbená dáma na podpatcích ho dokonce hrubě odstrčila a předběhla, když se zhruba někde uprostřed začal trapně potácet. A ačkoliv si tím Sebastian nebyl úplně jist, zdálo se mu, že zaslechl i jakousi vulgární poznámku na svoji osobu od této bytosti.

Poté co se za pomocí nějaké blíže neurčité vyšší síly vymotal z podzemí, ho v ulicích města objal podzimní vítr. Spousta lidí přivítala tuto změnu počasí s nadšením, neboť si už po všechna ta léta vypěstovali nepotlačitelný odpor vůči všemu, co trvá příliš dlouho. Jenže Sebastian tuto radost rozhodně nesdílel. Jeho subtilní postava se rok co rok při posledních letních dnech modlila za malý zázrak v podobě prodloužení léta nejméně o dvě, tři dekády. A tak se raději, jakmile shledal tento jemný podzimní vítr ledovým a absolutně nepřijatelným, proměnil v polo-zakuklenou shrbenou bytost. Bytost, co rychle kličkovala mezi zpomalenými páry a důchodci, sem tam do někoho strčila a jedním krokem stihla dvou různým lidem šlápnout na nohu.

                Při čekání na tramvajové zastávce Sebastian přemýšlel, nejpřesněji řečeno (vzhledem k jeho ne tak docela jeho vinou posunutému sebe-vnímání) - hloubal ve svých mělkých myšlenkách. Především se udivoval, že i po těch letech ho stále dokáže naštvat zdánlivě nekonečné čekání na tramvaj. Kdysi se přinejmenším dokázal kochat touhle nádhernou ulicí. Jenže teď ho ničí tím, jak je pořád stejná, zakonzervovaná v minulosti. Kromě toho si, jak bylo jeho zvykem, prohlížel kolemstojící postavy. Teda čistě pro přesnost – jeden kolemstojící mladý muž se výrazně lišil od ostatních tím, že seděl. A ono to vlastně jinak ani nešlo, neboť vedle něj už lavičky k sezení prakticky nezbylo.  Byl obrovský, sádelnatý a v ruce držel kyblík plný smažených kuřecích kousků. Páchal tam malou drůbeží genocidu, zatímco se mu u nohou nevinně povaloval prázdný kelímek od koly. Sebastianovi se zdálo, že ten muž se přímo na tomto místě s každou další vteřinou zvětšuje. Pohled na něj byl i jemu, jenž si vždycky liboval v podobně morbidních obskurnostech, poměrně dost nepříjemný. Co se týče zbytku postav, nikdo z nich nestojí snad ani za zmínku. Všichni ostatní kolemstojící totiž byli buď nemožně oblečení, nebo se tvářili, že každou chvíli se rozpadnou na tisíc ostrých střepů.

                Krátce předtím než Sebastianovi přijela tramvaj, na níž tak utrápeně čekal, zahlédl přes ulici výjev, který se mu na jistý omezený čas stal více než určujícím.  Na okraji parku totiž už léta stála lavička, na které právě v tento moment sedělo jakési děvče. Park měla za zády, tedy seděla čelem k Sebastianovi, který jí tak snadno mohl vidět do očí…A právě proto si mohl všimnout a všimnul, že toto pohledné drobné děvče brečí… Což byl možná důvod, proč si svojí tramvaj nechal ujet. Pozoroval jí dál a s každou další maličkostí si ho nevědomky omotávala kolem prstu. To jak její šedomodré šaty kontrastovaly s tmavými dlouhými vlasy, elegantní černé punčochy, stříbrný řetízek na krku, boty, co přesně a vkusně dokreslovaly její vzezření, to vše Sebastiana dostalo do stavu, kdy nemohl vnímat cokoliv jiného. Dokonce musel vynaložit všechny svoje záložní síly, aby nepřestal dýchat a v důsledku toho se na místě nezhroutil. Nejfantastičtější bylo, že neplakala celá, jen její oči. Jakoby zbytek těla pláč ignoroval, ba dokonce odmítal. Když odezněl onen nečekaný šok z prvního spatření, rozhodl se, že jí osloví. Přemýšlel, jak s ní naváže duchaplný rozhovor. Pak nejenže došel ve svých představách tak daleko, že si plánoval, jak bude okouzlující na první schůzce, ale dokonce si již začal v představách budovat matné obrysy svatebního obřadu. Jenže toto všechno ztroskotalo na tom, že ani po půl hodině v sobě nenašel odvahu k jakémukoliv činu, který by celou jeho říši představ přiblížil realitě.

                Sebastian už několik let bydlel v tom samém pronajatém bytě spolu s dvěma kamarády. Jeden z nich se jmenoval Erik a jediné, co se Sebastianem měl společného, bylo pár ženských jmen v telefonním seznamu. Třetí bod toho ne-milostného trojúhelníku zde není třeba ani přímo jmenovat. Stačí říct, že bylo všeobecně známou pravdou, že by se v jakékoliv situaci zachoval naprosto odlišně než zbylí dva. Bylo dokonce velmi pravděpodobné, že by se do stejné situace ani při vynaložení veškerých svých sil nedostal. Sebastian tak byl velmi často nucen odpovídat na otázku, jak může existovat na tak malém prostoru s tak nesourodými bytostmi. Na prvních pár z nich odpovídal Sebastian skutečně pravdivě, brzy však mu došla trpělivost a začal si vymýšlet všelijaké laciné i nelaciné, vtipné i nevtipné příhody na toto téma. Jenže připustíme-li, že nad námi nebo minimálně nad Sebastianem bdí nějaká instituce, určitě by Vám s radostí a statistickou přesností sdělila, že objektivně vzato vtipné a nelaciné odpovědi byly spíše světlou výjimkou než důkazem momentální formy. Faktem, kterému bych nerad dodával sentimentální ráz, jenž si rozhodně nezaslouží, celé této malé odbočky od našeho příběhu je, že když na ní tuto otázku odpovídal posledně, zjistil, že pravdivou odpověď nezná vlastně už ani on sám.

 Když Sebastian nakonec dorazil domu, Erik byl zamknutý ve svém pokoji, zatímco ten druhý seděl v koutě místnosti, jenž v noci sdílel se Sebastianem. Schoulený do polohy, ve které zabíral asi nejméně možného prostoru, a opřený o zeď svíral v jedné ruce láhev bílého vína a v druhé barevnou plyšovou věc. Sebastian neměl sebemenší chuť s ním cokoliv řešit nebo mu pokládat empatické a zvídavé otázky. Ptát se, co se mu přihodilo tentokrát za obrovskou tragédii. Namísto jakékoliv bezprostřední reakce, raději opřel tašku o nejbližší volné místo u zdi, kde zrovna nikdo neplánoval nesmyslnou sebevraždu, a svalil se na svou postel. Ležel a nehýbal se, jak klučina, co ráno omylem zabloudil na přehlídku holčičího prádla. Pouze si na strop nad postelí promítal dnešní slečnu v celé své ubrečené kráse. Což se po chvilce ukázalo jako příliš inspirující. V tuto chvíli ho ta ukňouraná bytost v místnosti štvala víc než jindy, víc než bylo poslední dobou obvyklé. Navíc, aby náhodou nezachránil situaci, začal ten mladý odvážný muž fňukat víc a víc. Sebastianovi tak nezbylo než si vzít sluchátka, pustit si dostatečně nahlas svoji oblíbenou hudbu a zamknout se před okolím tímto způsobem. Před nikoliv mnoha lety takhle dokázal ležet celé odpoledne, jen poslouchat svoje milované kapely a pomalu kouřit jednu cigaretu za druhou. Dneska nevydrží u ničeho déle než půl hodiny a cigaret se již před několika měsíci vzdal.

Z tohoto relativního klidu ho vyrušil Sebastiana až Erik, když se nad ním zjevil a začal na něj mluvit (nutno dodat bez sebemenšího varování, které v konkrétním případě by muselo být doručeno alespoň pět dní předem, aby se předešlo nechtěným újmám). Normálně smýšlející člověk by pravděpodobně pochopil, že jej ignoruje úmyslně, jenže Erik takovým člověk nebyl nebo to alespoň před světem důkladně skrýval. Takže když na něho Sebastian takto nezareagoval, začal do něj strkat svým ne zrovna dvakrát čistým prstem, až mu nakonec drze sundal sluchátka. Byl to zkrátka vynikající člověk, takový, co se zrodí zhruba jednou za tisíc let.

„Hej, volala ti tvoje holka,“ byla první věta, kterou od něj zaregistroval. A dá se vzhledem ke všem relevantním okolnostem s klidem říci, že tuto větu by Sebastian zaregistroval, i kdyby proti tomu zapojil všechny své ignorovací síly. Snažil se Erikovi odpovědět co nejvíce chladně, zatímco se mu kolem žaludku probouzeli motýlci a jiné nepříjemnosti. Nakonec pronesl s velmi komicky předstíraným klidem v hlase cosi jako „fakt?“

„Ne. Promiň, já zapomněl, že s tebou nemluví,“ vyprskl svým slizkým smíchem a jeho sliny se asi už nadobro uhnízdily v Sebastianově oku.

Ten se pomalu zvedl, otřel si rukávem obličej a sdělil Erikovi svůj nový poznatek o jeho idiocii. Pak ho odstrčil a šel do kuchyně přehlušit jídlem vzpomínky na všechny krásy dávné i nedávné minulosti.

Když si Sebastian připravoval v kuchyni tousty, slyšel, jak Erik bezúspěšně otravuje tu ukňouranou bytost. Když zjistil, že u něj neuspěje ani jízlivostí nejhrubějšího charakteru, vydal se znovu zpříjemňovat život Sebastianovi. Opřel se o dveře do kuchyně a trvalo několik minut, než nakonec začal mluvit. Buď si během této doby prohlížel Sebastianův zadek, nebo bojoval se svoji pýchou, opravdu nevím a tuším, že Vám i vesmíru je to dočista jedno.

„Co děláš večer?“ řekl Erik po zmíněném čase, který dodal této stupidní větě exponenciální rovinu.

„Jdu s jednou kamarádkou na víno, koláč a rum. Dneska mě suverénně zastavila na chodbě na fakultě a vyhrkla to na mě. Přesně jak říkám – na víno, koláč a rum.“

„Která? Ta, co ti psala ten dopis?“

„Jo, Gabriela. Ta, co mi psala ten zamilovanej dopis,“ pravil Sebastian, aniž by opomněl slovo zamilovenej patřičně pejorativně zdůraznit.

„A plánuješ něco?“

Nechybělo moc a Sebastian se rozhovořil o svých „naprosto jiných myšlenkách“ a málem pověděl světu o svém uplakaném přízraku.

 Naštěstí včas sám sebe zastavil.

Na Erikovu otázku nakonec neodpověděl ani jedním slovem, jen si v klidu dodělal svoje jídlo.

Mlčky pak Erika minul, překročil to druhé stvoření, co se zrovna snažilo udusit prázdnou lahví, najedl se a usnul jak spokojený barbar.


II.

Vinárnu, na které se Sebastian s Gabrielou dohodli, založil ještě před válkou jakýsi italský imigrant v přízemí domu, kde bydlela celá jeho početná a hlučná rodina. Nazval ji Lucky Luciano a předpokládal, že mu vynese ohromné bohatství, neboť přímo naproti této budovy stálo již skoro sto let jedno velmi slavné a oblíbené divadlo, a onen Ital vycházel z tvrzení, že umění a alkohol k sobě měly z určitých důvodů vždy velmi blízko. Tento předpoklad se ukázal být naprosto přesným, ačkoliv se jeho autor musel velmi brzo smířit s tím, že časy se mění a s nimi i majitelé vináren.

Gabriela přišla do tohoto podniku o celých dvacet minut dříve. Sedla si k jedinému volnému stolu a objednala si mátový čaj, čímž snížila svoje šance na jakýkoliv dnešní úspěch hned dvojím způsobem. Jednak opomněla slavnou pravdu, že krásné slečny na schůzky vždycky chodí pozdě. A zadruhé, což jí ale nemůžeme tak úplně dávat k tíži, netuší, že člověk, do něhož je polo-tajně zamilovaná již necelý rok, necení čaje v žádné podobě a v žádném čase. Než Sebastian dorazil, Gabriela jen tak seděla u svého stolu, popíjela svůj čaj a očividně byla myšlenkami hodně moc jinde. Ani povšechně nekoukala po lidech u jiných stolů, proto se celkem hlasitě lekla, když ke stolu přišel neznámý mladík v elegantní modré košili. Usmál se jejímu úleku, poněkud drze jí položil ruku na rameno a zeptal se, zda si může přisednout. Gabriela ho odmítla se vší slušností a bez sebemenších zábran. Poté jen sledovala, jak nezničeně odchází z vinárny. Když vycházel ze dveří, minul se s chlapcem, na něhož čekala.

                Sebastian přišel přesně načas, nutno dodat téměř jako vždy. Hned ve dveřích zahlédl Gabrielu, a tak cestou objednal na baru dva bílé rumy a litr vína (stejné barvy) a s naprosto otravně neutrálním výrazem se k ní posadil. Jen takovou maličkost  – je zde nutno pár technický poznámek. Stůl stál u zdi, a když sem Gabriela přišla, odložila si kabát a kabelku na protější židli, aby k sezení zbyla pouze ta židle těsně vedle ní. Co bylo důvodem tohoto vypočítavého počínání, je zřejmě evidentní. Jenže když Sebastian přišel, sice elegantně ale bez optání přendal kabát i kabelku na třetí židli, a usadil se naproti ní.

                Když číšnice přinesla pití na stůl, zeptala se, zda budou kouřit. Jak Gabriela, tak Sebastian zakroutili hlavami. „Odkdy nekouříš? To tě Katka tak změnila?“ ptala se hned, co číšnice odešla. Odpověděl jí, že jeho holka s tím nemá nic společného, že je sice pravda, že mu to neustále vytýkala, ale důvod, proč už nekouří je mnohem prozaičtější a racionálnější. Nechtěla na něj působit jako policejní vyšetřovatel, tak se dál neptala, přestože viděla, jak si je tím vším nekouřením hrozně nejistý. Zezačátku byli strašně nudní, probírali akorát školní záležitosti a oba tajně doufali, že se ve dveřích objeví kdosi s noční roznáškou čerstvých koláčů. S množstvím vypitého alkoholu se ale jejich konverzace podstatně lepšila a na slíbené pečivo už příliš nemysleli. Povídali si bez přestání přes dvě hodiny, když se Sebastian zničehonic prudce zvedl a odešel směrem k toaletám. Když se vracel, přendal kabát do původní naplánované pozice, sedl si vedle ní a oba se téměř instinktivně chytli za ruce. Jenže se nestihli v tomto tokání dostat ani k polibku. Gabriela totiž už pěknou dobu vyhlížela nezvyklou scénu na baru, která jí nakonec tak uchvátila a která jí připadala tak nadobyčejná, že o ní musela neodkladně informovat Sebastiana.


III.

                Na baru viditelně bez jakékoli společnosti seděla slečna v modrošedých šatech, velmi podobná té, co spatřil dnes odpoledne. A i přestože si jí od toho okamžiku nepřestal promítat před očima, nebyl si najednou tak úplně jist. Nehledě na všechny pochyby se ale okamžitě zvednul a vydal se k ní. Všechno, co se u toho stolu doposud stalo, byla rázem zapomenutá minulost. Doufal, že když se k ní přiblíží, její myšlení se vrátí na zem a ona ho k sobě dovede pohledem. Jenže ona pořád koukala do mimoprostoru, uchovávala si takový velmi jemný úsměv na tváři a cucala svojí dietní kolu, jakoby nic jiného nebylo ani z tisíciny tak důležité. A v tomto stavu setrvala, i když na ní Sebastian promluvil. Oslovil jí a nic se nestalo. Zkusil na ní promluvit souvislou větu, které přidal vlídný až úchylný tón, jímž se téměř omlouval za svoji existenci. Nezareagovala ani na další hrubou, agresivní výzvu k interakci. Začal jí tedy drze šeptat do ucha, ale ani tento prastarý trik nevyšel. Nakonec jí položil ruku na stehno a posouval jí výš. Přitom jí cosi stále šeptal a jemně se rty dotýkal ušního lalůčku. Když pevně sevřel její pravé prso, koukla se na něj, stiskla jeho ruku a položila jí do prázdna.

                „Máte trpělivost, to se jen tak u mužů nevidí,“ řekla a kývnutím na barmana si poručila další kolu.

„Já bych vám rád něco koupil. Jakože pozval na drink. Jak se tak nějak říká.“

„Já už nepiju. Kdyby vás to zajímalo, já jsem Sára. A vy, trpělivý muži?“

Sebastian musel chvíli přemýšlet, než odpověděl: „Já, já vás dneska viděl plakat na lavičce u parku Svatého Patrika.“

S odpovědí počkala až do momentu, kdy měla před sebou další plnou sklenici s kolou.

„Já nikdy nepláču přeci.“

„Já vím.“

Jejich konverzace probíhala zhruba stejným způsobem ještě další hodinu. Sára byla tajemná a odměřená a své věty občas pronášela až s divadelním přednesem. Měla vše pod svojí kontrolou, o čemž vypovídaly především někdy až ďábelsky dlouhé mezery mezi jednotlivými větami. Zato on byl čím dál opilejší a někdy se přistihnul, že si sotva pamatuje své poslední řečené slovo. Ani jeden se tedy o druhém nic nedozvěděli, zato se jednu chvíli asi půl druhé minuty drželi za ruce, kdy Sára celou tuto kratičkou dobu předstírala, že se to ve skutečnosti vlastně vůbec neděje.

Krátce před půlnocí si Sebastian odskočil, a když se vrátil, akorát zahlédl, jak za sebou Sára zavírá dveře do vinárny a vzdaluje se od všeho až neuvěřitelně svižným krokem. Uvnitř kavárny po ní zůstala akorát perfektně dopitá láhev koly a stopové prvky jejího parfému roztroušené po celé místnosti, smíchané s cigaretovým kouřem. Sebastian se málem ani nedostal ke dveřím, neboť tato směs v něm vyvolala až nečekaně silné reakce paralyzující téměř celý jeho organizmus.

Když se nakonec opět za pomocí blíže nespecifikovaných vyšších sil dostal z vinárny a Sáru dohnal, zeptal se, zda jí může doprovodit.

„Dobře,“ odpověděla “ale slib mi, že celou cestu nebudeš nic říkat, natož plácat nějaký zbytečnosti.“

A tak spolu tiše kráčeli nočními ulicemi. Ona se založenými pažemi a přesným, rytmickým krokem. On se skoro až vrávoral, občas se zcela nápadně zdržel, aby mohl pozorovat její pozadí pod reflektory pouličních lamp. Celou dobu jí nespustil z očí, a když se mu zdálo, že se klepe zimou, podal jí svůj kabát. Jenže ten Sára, přestože měla na sobě pouze ony šedomodré šaty a černou mikinu přehozenou přes ramena, po pár krocích sundala a vracela Sebastianovi. Když ale odmítl svůj kabát vzít zpět, položila jej bez zaváhání na kapotu nejbližšího auta. Sebastian nejdříve předstíral, že je to pro něj nejlogičtější řešení celé této mini-epizody, nakonec se ale pro svůj kabát vrátil zpět. Jejich společná němá cesta skončila před cihlovým domem v jedné z několika téměř totožných ulic. Sebastian si jako první pomyslel, že by tu v noci lehce zabloudil.

Sára zastavila čelem ke dveřím a ihned začala v kabelce hledat klíče od domu. Sebastian jí chtěl říct něco působivého, něco, kvůli čemu by ho pozvala dál, dala pusu nebo minimálně na něj do smrti nezapomněla, jenže se cítil být vázán zákazem mluvit. Navíc si i tak přidal dočista beze slov. Tak jí alespoň chytil nemotorně oběma rukama kolem pasu. Pokud v tu dobu v jednom z všudypřítomných oken hlídkovala nějaká postarší dáma, musela se zcela jasně pobavit nad jeho zoufalým pokusem.

„Nech toho,“ řekla rázně s jistou nenávistí v hlase a čekala, až z ní sundá svoje ruce.  Když se tak nestalo, zakročila sama. Jeho reakcí na tuto chladnou obranu byl jenhlasitý povzdech.

„Já věděl, že holce jako tobě se nikdy nemůžu líbit.“

„V tom problém není, jsi moc hezkej kluk,“ odpověděla, aniž by se na něj koukla. Pak dlouho mlčela, a když už za sebou zavírala dveře, otočila se a pronesla, jakoby citovala ze své oblíbené knížky: „Sem tam se něco přihodí, z čeho zůstává rozum stát. Většinou se ale nepřihodí vůbec nic a tohle je přesně ten případ, kdy se věci prostě neději. S tím si nelam hlavu, to bys nezměnil ani, kdybys opravdu chtěl.“ Poté ještě dodala: „Měj se hezky a cestou domu nezabloudi.“

                Trvalo dlouho, než se Sebastian vymotal z této čtvrti, kde každá ulice vypadala jako vydařený pokus o naprostou kopii té vedlejší. Cestou domů prošel kolem prázdného dětského hřiště, po pár minutách se zastavil a vrátil se k němu. Chvilku na něj jen bezmyšlenkovitě civěl, pak přelezl miniaturní plot a sedl si na jednu z dětských prolézaček. Zde seděl další dvě hodiny, počítal projíždějící policejní auta a foukal si teplý vzduch do dlaní.


            IV.

Sára za sebou zamknula dveře, a aniž by se ohlížela, vyšla po schodech do třetího patra. Tam vyndala mobil, vyšla pár dalších schodů a v mezipatře si sedla na zem. S telefonem u pravého ucha koukala do zavřených dveří, které vedly k mini-balkónu, kde její přítel běžně trávil třetinu dne s cigaretou. Když to nikdo nebral, vytočila jiné číslo. Napotřetí se na druhém konci ozvala bytost buď značně zdeformovaná, nebo zcela obyčejně nastydlá.

„Ahoj, jak to, že už nespíš?“

„Sáro! Copak mi to děláš?! Takhle v noci si naposled volala tenkrát v květnu, když už to vypadalo, že se nadobro rozejdete! Řekni, že je všechno v pohodě! Honem! Šup! Čekám!“

„Jo. Neboj, všechno je v pořádku, na svém místě. Já volám jenom, protože mě to tak napadlo. Jestli už seš zdravá a tak. A taky poslouchej, výborná věc: dneska to na mě zkoušel jeden kluk v Lucky Luciano.“

„Jak zkoušel? Tys tam byla sama?“

Sára se trochu zarazila.

„Ale ne. S jednou spolužačkou.“

„Tak sem to myslela! Tak povidej! Byl rozkošnej a švarnej?“

„Ne. Byl slizskej, měl nepřátelský ruce a okousaný nehty. Ale radost mi to svým způsobem udělalo. Taky ale tak nějak doufám, že už ho nikdy neuvidím.“

„Proč? Měla si s ním něco?“

„Vůbec, prosimtě, vůbec. Ale já nevím. Můj život by byl mnohem bezbolestnější, kdybych se s ním už nikdy nemusela byť na moment střetnout. To musíš úplně nejvíc znát.“

„Dobře. Když to takhle vidíš.“
„A co teda ty?“

„Já mám v sobě tři litry čaje, kolem všude papírový kapesníky jak pubertální stonožka a učím se.“
„V pátek večer? Jsi blázen, má milovaná! Budu tě muset někam udat. Naprostý blázen.“

„Ty taky, ale úplně jiným způsobem! Běž už spát, určitě na tebe čeká. Užij si to! Závidím ti.“
„Pa. A hele věř mi, žádná výhra to fakt není. Pusu!“

Obě se nuceně smály, dokud si nebyly jisté, že hovor byl skutečně ukončen.


Sára už nevytáčela žádná čísla, jen koukala před sebe a snažila se ovládnout zvuky, co začal vydávat její žaludek. Poté se zvedla a loudavě se vydala do patra, kde potichu odemkla černé dveře do jejich bytu. V předsíni se povalovaly všemožné láhve a nádobí na kuchyňské lince bylo ve stejném stavu, jako když brzo ráno opouštěla byt. Na ledničku někdo přilepil zelený papírek, na kterém byl rozklepanou rukou napsaný vzkaz:

                Promiň!

Krát tisíc!

Vzbuď mě, až přijdeš.

Prosíííííííííííííííííííííím.

 

                Strhla jej a hodila do koše. Vytáhla odněkud krabici se sušenkami, opřela se zády o linku a zcela bez emocí je začala chroupat. Když jich snědla tolik, že začala mít výčitky, vrátila krabici na své místo a odešla do koupelny, kde si vyčistila zuby, omyla tváře a důkladně vymyla oči. Celou dobu se snažila být co nejvíce potichu. Než vešla do ložnice, pořádně se nadechla a vydechla. Opatrně otevřela dveře a hned za prahem si sundala šaty a zbylé oblečení; nechala si na sobě jen malé kalhotky. Pak jemně vklouzla pod peřinu vedle spícího mladíka.

 


 

            V.

Zbývalo ještě několik minut do svítání, když se mladík probudil. Postel byla poměrně široká, takže nebylo zas tak velkou záhadou, že si několik hodin nevšiml, že zde leží další člověk. Jenže jakmile otevřel oči, ihned se k Sáře přivinul. Ležela na boku, takže mohl dost dobře komunikovat jen s jejími zády, zadečkem a pravým uchem. Což mu ale očividně plně dostačovalo, neboť okamžitě zahájil všemožné tělesné manévry. Po tolika letech věnování se jejímu tělu předpokládal, že musí být zcela nepochybně úspěšné. Když se mu probudil i hlas, začal kromě toho na Sáru všemožně mluvit. Z klidného tónu vášnivě přecházel v tlumený křik, z kterého neméně vášnivě přešel na láskyplné žvatlání. Nic z toho ale nemělo sebemenší úspěch, protože Sára celé následující hodiny nehnutě ležela a s otevřenýma očima čekala, než toto snažení mladík vzdá.

 


12 názorů

Tragicus
21. 01. 2011
Dát tip
Rad si dokuzaji, ze mam silnou vuli, takze jsem to precetl. Ale abych byl uprimny, ani to nebylo tak tezke. Styl je opravdu rozvlacny, ale nerekl bych ze nudny. Konec mne moc nenadchnul. Ale jinak celkem mile, obcas i povedome.

StvN
21. 01. 2011
Dát tip
Musim rici, ze nejdrive jsem se tesil, ze si prectu hezkou upravenou povidku, ale kdyz se po trech odstavcich hrdina sotva vysoukal po schodech, tak jsem si rekl, ze timhle cas ztracet nebudu, protoze to je nuda jako blazen.

Janina6
09. 01. 2011
Dát tip
Vzhledem k nominaci, jsem chtěla napsat. Omluva za překlep.

Janina6
09. 01. 2011
Dát tip
Tohle fakt nedokážu číst. Připadá mi, jako by ses snažil mezi každá dvě slova posunující děj nacpat co nejvíce vyplňující vaty. Hrdina jménem Sebastian se tak stane "hrdinou, jenž se pouze na těchto stránkách zcela nezaslouženě jmenuje Sebastian". Možná ti to připadá vtipné, pro jednou budiž, ale psát tímto stylem delší text? Navíc z toho vatování vyčuhují chyby, jako "od kterého se odlišoval jenom v tom malinkatém rozdílu" - odlišovat se v rozdílu, to je nadbytečné zdvojení významu, stejně jako třeba "při nějakém jednom kroku". Pro mě zkrátka nečitelné, i když jsem se vzhledem v nominaci od Wintera snažila. Asi je o dost trpělivější než já :-)

Godfrey
08. 01. 2011
Dát tip
Poté - čárka - co se za pomocí nějaké blíže neurčité vyšší síly vymotal z podzemí, ho v ulicích města objal podzimní vítr. "jedním krokem stihla dvou různým lidem šlápnout na nohu" Dvěma. "vzhledem k jeho ne tak docela jeho vinou posunutému sebe-vnímání" Dvakrát za sebou jeho zní dost blbě zní dost blbě a je to matoucí. Navíc, když je tam napsáno sebevnímání, tak už je jasné, že je jeho. "Krátce předtím než Sebastianovi přijela tramvaj, na níž tak utrápeně čekal" Čárka a na niž. "sedělo jakési děvče. Park měla za zády" Tady by mi přišlo lofické, že když děvče, tak park mělo za zády, sedělo čelem a viděl mu do očí... "proč si svojí tramvaj nechal ujet ... pozoroval jí..." Svoji. Ji. "nesourodými bytostmi" - Sice asi chápu, co chceš říct. Ale když to napíšeš takhle, tak to spíš znamená, že je každá z těch bytostí nesourodá. Že mají třeba rozštěp osobnosti nebo se jim loupe kůže. "dodával sentimentální ráz, jenž si rozhodně nezaslouží" Jejž. "Když Sebastian nakonec dorazil domu" Domů. :-) "místnosti, jenž v noci sdílel se Sebastianem" Již sdílel. "které v konkrétním případě by muselo " Možná je ten slovosled schválně, když se ti to několikrát opakuje, ale zní to hrozně. "přímo naproti této budovy " Budově.

blbjenka
04. 01. 2011
Dát tip
dočetla do konce, což je samo o sobě úspěch, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jde o velmi dlouhou povídku o houbelesu... to téma se mi nezdá natolik zajímavé, aby zasloužilo až tolika snahy a natahování... každopádně by to zasloužilo korektury - dosti chybějících čárek, systematické nerozlišování ji a jí (kruciuž!), jež a jenž a podobných, v některých pasážích celkem otravné nadužívání zájména svůj a taky dost nešikovných až krkolomných formulací. (ačkoli takové "když jsem na ní na tuto otázku odpovídal" upřímně pobavilo - ono odpovídt otázku na někom je jistě zajímavá činnost :))

Strašně nucený styl - nedočetl jsem celé. Nemá tedy smysl komentovat povídku jako takovou, takže jen k tomu stylu: připadalo mi, že ses s ním nedokázal náležitě sžít, připomíná herce, který se za každou cenu snaží hrát (tedy nehrát), ale my vidíme, že hraje. - Například první věta je úžasná, ostatně i ta druhá se mi líbí, načež však přichází věta začínající ("Samozřejmě on se...") a ta už se mi zdá velmi špatná, jak kompozičně, tak i celkovou šroubovaností (například strojový výraz "připodobňoval" bych na začátku textu rozhodně nepoužíval - když už si čtenář zvykne na styl, podobné slůvko přehlédne, ale v druhé, třetí větě to zkrátka uhodí do očí). Pak třeba obrat "o čemž mimo jiné vypovídal" - také strašně frázovité, těmto neživým slovům, jako vypovídat, dokazovat, vyjevovat bych se v souvislosti s lidskou tváří raději vyhýbal, to už je lepší napsat třeba "prozrazoval" a nebo tu větu zformulovat naprosto obyčejně, já bych to třeba napsal takto: "rozhodně mu to nebylo dvakrát příjemné, ostatně už jenom jeho výraz byl dosti utrápený." Vím, tohle je spíše otázka subjektivního vnímaní, ale třeba ti to může pomoct. Některé slovní hříčky jsou dobré, ale nevystlal jsi je látkou, kterou bych ti věřil, nedal jsi jim, tak říkajíc, dobré zázemí, tudíž jsou tady k ničemu a působí spíše manýristicky, než chytře (jako právě třeba ty dvě první věty - jakkoli jsou samy o sobě velice dobré, spojím-li si je s celkem, už tak dobře nefungjí). Dost možná je to i tím, že ten styl je spíše chladný, než živoucí, je v něm cítit jistý kritický podtón a podobné hrátky (barevné, živé) se k němu tedy příliš nehodí - což se částečně vztahuje i k Wintrově kritice. Osobně si myslím, že se dá jen těžko text v er-formě vystavět na odstupu kombinovaném s občasnými hrátkami se slovy - to se dá pochopit v ich-formě, kde se neustále mění tvůj vztah (jako vypravěče) ke čtenáři a tudíž si můžeš dovolit neustále měnit náladu textu, aniž by měl čtenář dojem, že záměrně deformuješ text (přecejen u ich-formy se většina textu vztahuje přímo k postavě vypravěče a čtenář tedy vnímá text podvědomě jako vypravěčův subjektivní záznam skutečnosti a mnohé nejasnosti tak interpretuje jinak, než vypravěč). Tento text nepůsobí ani jako záznam reality (právě přes ony subjektivní deformace, které čtenáře neustále upozorňují, že je tady někdo, kdo stojí nad textem a kdo se přitom textem brání před čtenářovým úsudkem), ani jako experimentální hříčka (na to je ten text příliš kriticky zabarvený, je tedy vážně míněný, u experimentu je vždy třeba v sobě do jisté míry odbourat snahu napsat vážný text) a ani jako stylová exhibice (na to ti podle mě ještě kus pisatelského mistrovství schází) - jako vypravěč jsi nedůvěryhodný, jelikož sis dle mého nestanovil, co přesně s textem zamýšlíš. Také bych řekl, že by tomuto textu více slušela ich-forma - jako bys totiž kritizoval skrze to, co se hrdinovi děje, skrze situace, které nahazuješ, aby se mu děly, nikoli skrze to, co ho obklopuje a v takovém případě je ich-forma vždycky vhodněší volbou. Snad se někdy dostanu k přečtení celého textu, ale když nesedne styl, jakým je napsaný, je to těžké.

Winter
29. 12. 2010
Dát tip
super! začnu osobněji: je tam hodně motivů, jejichž významy vnímám podobně, roztěkanost a krásná emocionální pustina. Všimni si ale jedné zajímavé věci: jak text postupně vážní. Zpočátku ty všemožné srandičky a hříčečky a vypravěčské vstupy jen maskují bezútěšnou dřeň textu, jsou spíše (autorovou) sebeobranou, které by se (ses) měl vzdát, máš-li na to sílu. V tohle je text takový nehotový, a spíš pátrající, než přímo průbojný. Rozhodně tip - a do té PM by se to nominovat teda mělo.

těša
28. 12. 2010
Dát tip
pěkný, po dlouhý době opravdu povídka - nechceš to nominovat do pm, jestli bude?

katugiro
28. 12. 2010
Dát tip
No nevím... chtěl jsi, aby to vypadalo takhle, nebo jsi to prostě jen tak napsal a publikoval?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru