Všichni moji chlapi II- aneb čas povánoční.

Ráno bylo nezvykle teplo, snad díky tomu jsem zpozorovala toho pavouka. Visel dolů od stropu a nic bych za to nedala , že na mě civěl. Určitě. Protože sotva jsem se chtěla okolo něj protáhnout, připadalo mi, že se vzdálenost mezi mnou a jím zmenšila. Rozhoupal se.

„Alané!“

„No?“

„Je tu pavouk!“

„Dobře.“

„Co, DOBŘE, pojď ho zabít.“

„Proč?“

„Je hnusnej a kouká na mě.“

Pavouk se zase pohnul, už jsem chtěla začít ječet, když se objevil Alan a s tichým „Tak pojď Karle“ ho vynesl ven. Něco mu ještě řekl polohlasem a myslím, že to bylo- „promiň Karle,“ a vyhodil ho ven.

„Tati, jak vypadá Ježíšek ?“ Chtěl vědět už asi posté můj osmiletý syn Albert. „Proč ho nemůžu vidět??“

„Protože má chobot, bodliny a nahou prdel a kdybys ho viděl, měl by jsi z toho trauma do konce života a my by jsme s tebou chodili k psychiatrovi,“ podal vyčerpávající odpověď Alan.

Přišel můj starší syn Daniel a opatrně si položil talíř plný salámu a zeleniny na stůl. Přemýšlela jsem nad tím, jak jsem ráda, že nechal vegetariánství. Zůstal mu ale hysterický vztah k čistotě. Jedna z malých kočiček Rudy si k němu stoupla, zatímco krájel chléb a loudila pohlazení, či pochování. Miluje totiž chlapy. Daniel dal štítivě její packy ze svých nohavic, poklepal jí smířlivě po hlavě a šel si umýt ruce. Mezitím Rudyna přešla ke stolu, sedla si před talíř a přemýšlivě se dívala na salám. Olízla se a tázavě se na mne podívala. V tom si toho všiml Daniel.

„Čuchla mi k tomu?“ Chtěl vědět hystericky.

“Prosímtě, jen se na to dívala,“ odfrkla jsem

Daniel vzal talíř a šel do koupelny. Za chvíli mi hlásil Albert, že si Daniel myje mýdlem salám. Šla jsem do lednice a uloupla Rudynce kousek salámu.

Alan mě odvezl do Plzně na zubní chirurgii, měl mi tam být vytržen zub a vyčistěno kousek kosti pod ním. Zubař mi vbodl tři umrtvovací injekce. Jednu úplně dozadu, to mi ochrnuly polykací svaly a začala jsem slintat. Další přímo k zubu, to jsem cítila, jak mám částečně ochrnutý jazyk a další dopředu, přestala jsem cítit rty a klesl mi jeden koutek. V takovémhle stavu mě viděl Alan, když jsem vyšla z ordinace. Samozřejmě cestou domů nás stavěli policisti. Kontrola. Když jeden z nich prostrčil hlavu okýnkem, spočinul jeho zrak na mně. Nemohla jsem si pomoci, ale ukápla mi slina.

„Jste v pořádku, paní?“ chtěl vědět opatrně.

Chtěla jsem říct, že samozřejmě ano, ale vzhledem ke špatné pohyblivosti mých rtů a jazyka vyšla jen jakási neartikulovaná patlanina.

„Ona je v pořádku, záchvaty dostává jen když nebere léky. Starám se o ni dobře,“ byl zlomyslně pohotový Alan.

Samozřejmě nás pustili a policista si neodpustil soucitný pohled, který věnoval Alanovi.

Vzhledem k tomu, že jsem nemohla mluvit, jsem hodila po Alanovi zuřivý pohled, který mu říkal, jaká muka ho čekají - až dorazíme domů.

Alan mi smířlivě podal kapesník, abych si utřela slinu.

Doma mi Albert táhnul k posteli a zpod MÉHO polštáře vytáhl krabičku od sirek. Otevřel ji a odsud na mne pomstychtivě jukl pavouk. „Zachránil jsem ho, on by venku nastydl,“ hlásil mi.

Měla jsem chuť vzít polštář a jít ho umýt mýdlem, ...