Příběh ze staré skříně

Vedle toho našeho existují zvláštní světy, které čas od času navštěvují téměř všichni lidi. Ne nadlouho, jen na chvilinku, na pár minut v noci, kdy se člověk snaží prožít chvílí, která je jen jeho, původní, s vlastním vymyšleným časem, ale víčka už hlásí konec služby a často usnou dřív, než to stihne zbytek člověka. Dá se tam dostat tehdy, když člověk poránu vyhlíží z okna, protahuje se na posteli a vše je ještě trochu v šeru, neurčité, tudíž těžko vyvratitelné. Temná silueta v rohu pokoje může být se stejnou pravděpodobností věšák jako před třemi dny zastřelený boss podsvětí, kterého tam někdo naaranžoval. Kdo může říct, co všechno se doopravdy stalo a co už si někdo vymyslel...

Jsou tu však i minuty po obědě, kdy jídlo musí slehnout, kdy můžu beztrestně do takového světa zaskočit, jen na chviličku.

Sledoval jsem už delší dobu mouchu v rohu pokoje, která zápasila s netečnou pavučinou. Snad ji mohlo uklidňovat, že tohle je její poslední prohraný zápas. Chlupaté nožky se bezmocně míhaly, bzučení znělo stále zoufaleji, tělíčko se převalovalo ze strany na stranu...

...obrovské tělo sebou bezmocně trhalo pod sítí a bručení znělo děsivě a rozléhalo se po celé zasněžené pláni. Tohle ani nemohl být medvěd, snad nějaká zmutovaná forma, byl obrovský jako menší náklaďák a zuřivý jako řidič v něm...ale my jsme měli hlad a srub, který byl na poslední rok naším útočištěm , byl daleko od jakékoliv civilizace. Šikovně jsem přiskočil k medvědovi a zasadil mu poslední smrtící ránu. Ostatní členové naší polární expedice propukli v jásot. Bude co jíst, bude se čím přikrýt...

...Pak se vše zrychlilo...velryba, obrovská touha po pomstě, proč pomsta, na to se nikdo neptá, vlčí stopy, pokořené hory...A najednou můj sen končí a za ním nic, pustina. Ale ne ta sněžná, bílá, kde každý krok může znamenat smrt. Prostě obyčejné nic. Kam se poděl můj sen?

Už jsem se zcela probral. Cítil jsem se okraden. Když už člověku může někdo sebrat i sen, tak kam to všechno vede? Vždyť jsem nedošel ani k té pasáži se zachráněnou polozmrzlou blondýnkou. Bylo jasné, že to tak nemůžu nechat. Najdu zloděje a postarám se, aby mi to hezky vyklopil zpátky. Ať si vymyslí vlastní příběh.

A co když je ten zloděj přímo tady? Co když si hřeju na prsou hada?!

Potají jsem vklouzl do ložnice a poprvé za naše manželství prohledal Magdě šuplíky. Bylo tam nespočítaně obalů od čokoládových tyčinek, kapesníků a snů. Žádný ale nebyl můj, nikde ani jeden medvěd, i když musím uznat, že ve většině z nich byl hlavní postavou nějakej chlápek, kterej svou velikostí a svaly mému medvědovi dost konkuroval. Co má sakra Magda proti štíhlým mužům? Vždyť tahle obluda musí bejt nadupaná steroidama od hlavy až k patě. Doufám, že se mu v příští epizodě udělaj strie.

Takže Magda ne. Ale kdo teda? Snad práce? Člověk jí má plnou hlavu a už se mu tam nevejde...ale hovno. Čas na takovéhle ale třeba i jiné snění si chlap vždycky najde. Tak že by...média? To se dneska hodně probírá. No ano, možná to zní trochu absurdně, ale je přece známý, že člověku seberou sen a místo něj mu strčí nějaký od nich...naplánovaný. Co když už brzo začnu snít o novém kávovaru a o traktůrku na trávu? Ne, tak to se nestane!

Oblékl jsem si bundu a vyrazil do nejbližší redakce novin. Jestli tam můj sen bude, tak ať si mě nepřejou. Jsou prostě věci, který se nedělaj.

Ve dveřích jsem se málem srazil s nějakým cizím...s nějakou cizí skříní. Teda, rozhodně nebyla naše. Byla na kolečkách a kdesi za ní vykukovala pošťácká čepice. My žádnou skříň s čepicí nemáme, pokud vím.

„Co byste si přál?“ promluvil jsem ke skříni.

„Mohl bych mluvit s vaším synem?“ Aha, takže to bude spíš příborník, podle použitého rodu.

„Je v pokoji. Co mu chcete?“

Příborník se ale už pohnul a přejel přes práh. Ukázalo se, že je tažený nějakým pánem, který mu pravděpodobně dělal asistenta. Šel jsem za nimi do synova pokoje.

„Pane Tomáši? Měl bych pro Vás něco,“ a pak ten mizera asistent sáhl do té protivně se tvářící skříně a podal Tomovi můj příběh. I s medvědama.

„Ten byl ale můj! Ještě dneska po obědě jsem ho přece měl!

„Nebyl Váš, s prominutím, byl půjčený, dnešním dnem vypršela smlouva. Můžete být však rád, je to dědičný sen a dále přechází na Vašeho syna.“

V tu chvíli vešla Magda. „Dědičný sen? To si děláte srandu? To mi chcete říct, že teď i můj syn bude po nocích vzdychat u otevřenýho okna, organizovat výpravy na sousedovic kočky, když poblíž nebude zrovna žádnej medvěd, a až vyroste, přečte třikrát za sebou Bílou velrybu a odjede na měsíc někam do Tramtárie, aniž by mi cokoliv řekl?“

„A co tedy máte v té skříni pro mě, pane?“ zeptal jsem se spíš rezignovaně než vyrovnaně.

„Nemáte něco se zahradním traktůrkem?“ zeptala se škodolibě Magda a mně se orosilo čelo.

„Pro Vás tu mám, podíváme se,“ teatrálně šátral ve skříni jako nepovedený Santa Claus. Jako kdyby existoval nějaký povedený. „Mimořádné sny z dětství a dospívání, o tom, jak jste organizoval výpravy na kočky, přepady nepřátelských tlup, roztoužené mládí. Skvělé příběhy.“

Moje léta mi těžce dopadly na hlavu a udeřily mě. Takže mými poobědními příběhy se staly vzpomínky. Skvělý. Jdu si koupit trepky a možná cestou vynadám nějakýmu pejskaři.