Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Ve stínu blahovičníků
datum / id07.02.2011 / 377841Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieaustralská povídka
zobrazeno2600x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Toto je příběh o Waldkovi, polském emigrantovi, jehož jsem v Austrálii dost dobře poznal.
Skončil špatně.
Ve stínu blahovičníků

„I am Polish. Are you Polish too?"
"No, I am not Polish, I am Australian."
"And what about you? Are you Australian too?"
"No, I am neither Polish, nor Australian, I am Italian…“

Seděl ve školní lavici a kolena mu drhla vespod o desku. Učitel, zřejmě bývalý diplomat, si na večerních kurzech pro imigranty přivydělával. Stál u tabule a psal, rozsezená zadnice se rytmicky pohybovala. Waldek pohlédl na ruku sousedky, spočívající na slovníku. Skřípání křídy nepřestávalo. Dotknul se té ruky. Nechala ho. Obrátil ji dlaní vzhůru a zahleděl se do ní. Sousedka se mu podívala do tváře, pak na svou ruku, a řekla: „What is?“
Ucukl. „Noting,“ odpověděl a soustředil se na poskakující kalhoty vepředu.

O přestávce přišla za ním na chodbu. Opíral se o zeď a prohlížel si platany za oknem. Evropský trávník byl zelený, až to bodalo do očí. Postřikovače vypouštěly do vzduchu mračna kapiček, v jejich stínu se rozpínaly oblouky duh. Jen tam, kde byl postřikovač pokažený, byla tráva sluncem spálená do žluta. Jako kruhy v lánech obilí, zanechané vesmírnými koráby. Pozvedla k jeho očím ruku, otevřenou dlaní vzhůru. „Ty umíš hádat z ruky,“ konstatovala. Čekala na odpověď. Waldek uhnul zrakem, odstrčil se ode zdi a odcházel. „Na chodbě klienty nepřijímám.“

Polský magistr a stavební inženýr si žádal za konzultaci dvacet dolarů. A dostával je. Nebylo to ani tak přesností jeho předpovědí. Nevynikal ničím nad jiné jasnovidce. Žádná hříva tmavých vlasů, žádné zapadlé, duši pronikající oči, ani hákovitý nos. Postava malá, kulatá, dobrácká slovanská tvář, průsvitné, odstávající uši pod věnečkem zlatě světlých vlasů.

Ale stisk jeho ruky byl pevný. A pohled člověka, který je o tom, co říká, skálopevně přesvědčen. Klient odcházel uspokojen.

V sobotu odpoledne odjel s kamarády krajany na místo u přehrady Cotter Dam, kde se dalo pod rozlehlými korunami blahovičníků opékat maso a buřty, posedávat na lavicích z půlených kmenů, zpívat u kytary, popíjet „pravé“ australské plzeňské, tklivě rozprávět o vzdálené vlasti, snít o budoucnosti zde.

Nastala noc. Bez velkého přechodu. Nebe pokryl koberec hvězd. Dozněly písně, všecky příběhy byly dopovězeny, nikdo už neměl v zásobě žádnou další anekdotu. Občas někdo zvedl plechovku, upil, a s přehnanou rozhodností s ní udeřil o masivní desku stolu. Snad aby zahnal tíseň z neobvyklé noci, z dosud nenavyklých vůní australské přírody, ze tmy, ve které se dalo věci a lidi kolem sebe jen tušit, nebo hádat z paměti.

„Vyvolám vám ducha,“ pronesl do ticha Waldek.
Nikdo nic neodpověděl. Waldek to pochopil jako souhlas. Ani jej nenapadlo, že by to mohlo někomu vadit. Nahmatal před sebou na stole pár plechovek, odsunul je stranou, stoupl si na lavici, a pak na desku stolu. Nikdo ani nedutal. Jen z buše bylo slyšet vrzání hmyzu. Cítil, že nadešla jeho velká chvíle.

„Duchu, duchu, pokaż się!” pronesl nepřirozeně vysokým hlasem. Duchu, zjev se! Od vody zavanul chlad. V ohništi se rozzářil jeden z posledních uhlíků.
Všichni čekali.

„Duchu, duchu, pokaż się!!” Opět zaznělo z Waldkových úst. Jeho hlas zněl tentokrát úpěnlivěji. Bylo v něm slyšet stesk, ale i prosbu a naléhání.
Nic.

„Duchu, duchu, pokaż się!!!”

Waldkův hlas se zlomil. To už nebyla prosba, to byl výkřik, výčitka a zklamání. Bylo mi jej líto. I když na duchy nevěřím, v tu chvíli jsem mu upřímně a z celého srdce přál, aby se nějaký zjevil – malý, bezvýznamný, nemusel by to být sám Belzebub, jen takový malý čertí pomocníček…

A tu se ozval Hlas. Mohutný, bezbřehý, přehluboký bas, jaký jsem dosud v životě neslyšel. Zazněl někde nedaleko, ale současně i mezi stromy v okolí, snad ozvěna jej přenášela od kmene ke kmeni, od ucha k uchu. Hlas z buše, hlas jako z podsvětí:

„Duuuch się nieee pokaaażee…” Duch se nezjeví.

„Ale, ale, dlaczego?” Ale proč? Waldkův hlas zněl šťastně i nešťastně, jako hlas dítěte, které konečně našlo svou maminku, ale bojí se ji znovu ztratit. Plechovky se na masivní desce stolu rozdrnčely.
Hlas neodpovídal.

Ale po chvíli, když Waldek začal slyšitelně plakat, zazněl bas znovu:

„Duuuch się nie pokaaaże, duuuch się booii!” Duch se nezjeví, duch se bojí.

Hlas se na moment odmlčel. Ale než se Waldek zmohl na další „Dlaczego?”, dopověděl:

„Bo na stole dupa stoi!“ Na stole řiť stojí! Krátce, jako políček.

Z temnot zaznělo křečovité uchechtnutí. A pak pád Waldkova těla, třeskot plechovek a výkřiky.

 

Někdo rozžehl reflektory svého auta, nastartoval, a otočil je směrem k nám.

Všichni odjeli, i Waldek.

Jen Józek, dvoumetrový čahoun s hrudníkem jako sud, jinak absolvent varšavské konzervatoře v oboru sólový zpěv a klavír, stál u výjezdu z parkoviště a rozpačitě mžoural do mých světel. Zastavil jsem u něho. Usedl na zadní sedadlo a poskládal si kolena pod bradu.

„Průser,“ prohlásil svým nádherným basem.
„Blbost,“ odpověděl jsem.

Jeli jsme, a reflektory prořezávaly i ty nejtemnější stíny pod větvemi blahovičníků. Pokaždé, když některá z mnoha můr končila svou životní pouť na předním skle automobilu, se mi zazdálo, že slyším její tiché zasténání.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

11.02.2011 08:59:13Diana
Polštinu netřeba překládat, trochu to brzdí spád. Z prologu soudím, že Waldek špatně dopadl později, prostě se mu v Austrálii nevedlo. Ani se nedivím. Příhoda je spíš dojemná, než veselá, ale je to pěkně napsáno. Navíc mi to připomnělo Austrálii, na kterou ráda vzpomínám.*
08.02.2011 19:48:58VT Marvin
ahá, mě nenapadlo, že se zavlažování nepřekrývá
08.02.2011 19:47:15Edvin1
Marvin:S těmi kruhy v lánech je tomu přesně tak, jak jsem to napsal. Kde se nekropí, tráva žloutne. Jen v období dešťů je vše zelené. A tak když se v parku pokazí jedno otočné kropítko - na zeleném trávníku vznikne "záhadný" žlutý disk.

Prosecký: Pár australských povídek už zde je. Některé nejsou ty nejhorší. :-) Viz např. Housličky tlusté Ann.
08.02.2011 12:11:45Prosecký
A nebude z toho nějaká série australských povídek?
08.02.2011 11:19:07VT Marvin
Myslel jsem ty kruhy v lánech.
08.02.2011 10:23:22Edvin1
čučenka: Díky za návštěvu. Někdy ještě o Waldkovi určitě napíšu. Byl to fakt podivín.
08.02.2011 10:21:35Edvin1
Marvin:
Mno, mně se zdá, že můžeme někomu pohlédnout do tváře, aniž by on samotný hleděl do tváře nám. Ale ruší-li to Tebe, pak to může rušit i jiné, a tak to pozměním.
Ta mimozemská vsuvka je podstatou příběhu - a kupodivu se tak i stala. U oné přehrady. V roce jedna dvě.
07.02.2011 22:06:08deep_see_blue
mně se to nezdá špatný.
07.02.2011 21:07:23čučenka
Tak to se budu těšit na pokračování.
07.02.2011 17:32:30VT Marvin
Drobnost, co mi neštimuje:

"Obrátil ji dlaní vzhůru a zahleděl se do ní. Sousedka se mu podívala do tváře, pak na svou ruku"

Sousedka se na něj spíš podívala, když on měl tvář obrácenou k její dlani.

A ta mimozemská vsuvka je tam taková velmi nápadná.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.