Procházka

David se došoural ke vchodu Domu u vycházejícího slunce. Do schůzky s ředitelem mu zbývala dobrá čtvrthodina. Rozhodl ještě jednou obejít lesopark a promyslet si, proč vlastně stojí o brigádu zrovna v zařízení pro mentálně postižené. Prý se na to vždycky ptají.

"Jsem zlej, nanicovatej spratek, co se nechtěl starat ani sám o sebe. Teda - byl jsem. Chci se změnit a..."

Takhle ne. Co je jim do strašidel v jeho hlavě ...

"Ve čtvrtek a v sobotu odpoledne mám volno a tak vám nabízím...", to je to. Co vlastně nabízí ? Co umí ? Zalila ho vlna znechucení nad sebou sama a kopl ze všech sil do obrubníku, což v sandálech nebyl zrovna nejlepší nápad. Možná si ale tu bolest zaslouží.

Teď nebo nikdy. Stiskl zvonek s nápisem "ředitel". Černovlasá dívka rozrazila dveře a zaryla mu nehty do předloktí, až vyjekl. Vzápětí se rozesmála a položila mu hlavu na prsa.

"Evo ! Čekej !" ozvalo se za nimi. Kudrnatý mládenec podal dívce velký lesklý sáček od brambůrků a Davidovi ruku. Oba úlevně vydechli.

"Už jsme si volali, ne ? Já jsem ředitel Luboš a to je naše Eva. Koukám, že se jí líbíš."

Eviny černé oči schované za šustícím pytlíkem ho upřeně pozorovaly  a ruka chňapala po řetízku na jeho krku. 

"Říkal jsem si, že bys právě s ní mohl chodit na procházky - bereš ? Tady to akorát podepiš a můžete vyrazit,"  přistrčil vykulenému Davidovi  několik papírů  a propisovačku s viditelnými otisky zubů.

"Sorry,  právě přijeli dva noví klienti, tak v šest zpátky a dík," vystrčil oba ze dveří.

David spolkl  naráz žvýkačku, všechny připravené fráze i knedlík, co se mu najednou usadil v krku. Tak, co s ní teď bude dělat ? 

"No, asi mají fakt hodně práce, málo lidí a hrabe jim z toho. Holt pakárna jak má bejt. Mám, co jsem chtěl. Vydržím to," s tímto rozhodnutím se David rozběhl za Evou, ale ta už měla značný náskok a s blaženým výrazem škubala láhev Dobré vody pohozenou u lavičky v parku na malé kousíčky. 

Polilo ho horko,  když Eva vytáhla z koše páchnoucí konzervu a začala s ní dělat totéž. Nerozhodně se zastavil kousek od ní a přitom si všiml staršího muže sedícího na lavičce opodál. Jeho oči je pozorně sledovaly, ale nebylo v nich zděšení ani znechucení, spíš jakýsi smutek.

"Heh, ty budeš asi nějakej novej študent-pomocník, co ? Ješte jsem tě tu neviděl. Žádný strachy, my se tuhle s Evkou známe už léta, když ještě bydlela doma, byli jsme sousedi. Co my jsme se spolu tímhle parkem nachodili... Ředitel ti toho asi o ní moc neřek, koukám - holt nestíhá... " zašklebil se přátelsky muž, vzal Evu zlehka za ruku a kývl na Davida.

"Radši vás doprovodím...co  vy dva na to?" 

David rád kývl. Rány na jeho předloktí od Eviných nehtů pálily a on už pomalu pomalu ztrácel odvahu. Eva byla v  přítomnosti neznámého klidná a spokojená. Ten to s ní umí, pomyslel si s obdivem. Od něj se může hodně naučit.

Všichni tři párkrát obešli park. Eva, vedená mužovým ukazováčkem, přitom vysbírala s nadšením veškerou zeleň od odpadků a David se dozvěděl spoustu věcí, o které nikdy předtím nezajímal. Slova jako atypický autismus, afázie, hyperventilace nebo selektivní mutismus hned zapomněl. Zato historky o Evě, co uměla roztrhat gumovou rohožku, vytrhat si se smíchem všechny vlasy na hlavě nebo nakreslit přesné portéty lidí, které nikdy neviděla, ho velice zaujaly.


"To chce čas," uklidňoval ho jeho průvodce. 

"Musí si na tebe přece zvyknout. Nečekej od ní odpověd na nic, ona nikdy nemluví. Neumí to prostě. Nevzdávej to, tahle zkušenost je k nezaplacení. Ale pohlídej si i tak, aby ti ředitel včas platil. Jo, já jsem Aleš..."

David usínal s dobrým pocitem, jaký ještě neznal. Ředitel Luboš měl radost, jak hladce jeho první vycházka proběhla a dokonce se omluvil za to, jak Davida "hodil do studené vody".  Maminka řekla, že konečně udělal něco pořádného. Eva i Aleš byli jistě také spokojení. Tolik lidí potěšil, a tak se mu nechtělo...

- - -

Procházky s Evou ho stále více bavily.  Aleše potkával skoro pokaždé na jeho oblíbené lavičce. Když se s Evou opozdil, už je nedočkavě vyhlížel. 

"Víš, jsem sám a už v důchodu. Chci bejt nějak užitečnej.  Rád vás tu s Evkou vidím.  Rodiče už nemá a mě těší, když je jí fajn..."

David se nechával Alešem zasvěcovat do tajů podivuhodné a okouzlující Eviny osobnosti. Svou neuvěřitelnou sílu mu už mockrát vymalovala v duhových barvách na paže. Časem se naučil ty neklidné, štíhlé prsty zkrotit lehkým dotykem a silou svého hlasu, ale s jejím magickým pohledem divoženky si nevěděl rady ani Aleš. 

"Tuhle šílenou krásu a energii, tu mají jenom vyvolení...a my je za to zavřem do blázince," říkával s trpkým úsměvem.

- - - 

Jednou přišel David do parku s lesklým sešitem matematiky v podpaží, který už jen stěží odolával Eviným svalnatým prstům.

"Zejtra píšem a já jsem dutej. Ale už jsem slíbil..."

"Tak ty ses naučil dodržovat sliby. No ta Eva je kouzelnice," smál se Aleš.

"Škola je důležitá ! Já to pochopil pozdě. Bež se učit ...no jo, ale co s Evou ? Víš co, vyzvedni ji za dvě hodiny u mě doma. Tamten zelenej barák. S matikou ti asi moc nepomůžu, tak aspoň takhle."

David vděčně kývl. Ten Aleš je fakt hodnej. Prošel si ještě jednou park a chystal se otevřít sešit, když si uvědomil, že mu ho Eva odnesla. Konečně našel zelený dům. Zvonek neviděl, proto prolezl do zahrady a chystal se zaťukat na okno. 

Chvíli jen nevěřícně zíral.  Eva se divoce zmítala na podlaze a nahý Aleš ležel na ní. Na zádech se mu leskly čerstvé krvavé pruhy.

David se odvrátil se a potichu odplížil zpět do parku. Na matematiku neměl ani pomyšlení. Co má jen proboha udělat ? Cosi v hlavě se mu přepnulo na automatického pilota. Číslice mu vytancovaly před očima červeně přeškrtnutý výsledek 69. Jako ve snách bloudil křovím, v domluvenou hodinu mlčky vyzvedl Evu a odvedl ji do Domu vycházejícího slunce.

"Eva celá září, to sis to užila, viď ? Taky bych se šel projít...ale ty, Davide, celý hoříš. Běž si honem lehnout. Jsem s tebou moc spokojený," loučil se ředitel.

Musí to ohlásit ! Je přece za Evu zodpovědný a v Alešovi se hrozně spletl. Zneužívá ji ! Převaloval se na posteli. Už skoro svítalo, když zazvonil telefon.

"Jak se vede ? OK ? Ehm...nechybí ti sešit ? Hele...jak bych, no, já vím, žes nás viděl. Poznal jsem to na tobě. Je to moje chyba. Počkej ! Já jsem to tak přece nechtěl ! Nikdy ! Nevím, co se to... vůbec nevím. Taky mi není nejlíp, věř mi ...mám ji fakt rád, to sis přece všiml ?! Možná jsem jedinej...Poslouchej ! Ona je krásná a je to jenom člověk. Potřebuje dotyk jako každej. Já jsem taky jenom člověk a zas né takovej hajzl, jak si asi ted mysliš, že jo ...no a taky je to ženská, nádherná ženská. Líbí se jí to taky ! Nikdy bych neudělal nic, co by se jí nelíbilo ! Děti už nedělám...Je jako divokej pardál, nevinná a zuřivá, nezkrotná obrovská prasíla..co to melu, snad rozumíš...žě mě nepráskneš, prosím, já jinak nikoho nemám kromě tebe, kamaráde- -"

Dřív než byl David schopen cokoliv říci a skočit do Alešova přerývavého drmolení, které se pomalu lámalo do pláče, ve sluchátku to klaplo a nastalo ticho.

- - -

Nikdy už nechce Aleše vidět a do Domu vycházejícího slunce už nevkročí. Nemůže...nemůže si přiznat, že ty lesklé, divoké oči ze světa zeleného domu ho najednou začaly pronásledovat, kamkoliv se hnul a schovat se už neuměl.

V sobotu čekal v určenou hodinu  před známým vchodem. Očima se vpíjel do prosklených dveří, dokud se za nimi v doprovodu vychovatele neobjevila ona. Černé kudrny jí jako klubko hadů poletovaly okolo rozpálené tváře, když táhla Davida, proměněného v hadrovou loutku, neomylně přímo před zelený dům. Bylo otevřeno.

- - -

David už nevěděl, jak je to dlouho, co se  Alešův byt stal dějištěm tajných schůzek pro tři. Dostával za ně 80 korun na hodinu a pochvalu od vychovatelů z Domu vycházejícího slunce. Něvěděl, jak o tom všem mluvit nebo aspoň přemýšlet a už ani nechtěl. Žilo si to prostě v něm i v Eviných černých očích po svém a dávalo ohromnou energii. Eva se stala naopak mnohem klidnější a jen kvetla, čehož si povšiml i ředitel Luboš.

Někdy mu Aleš půjčil ze svých bohatých zásob knížku od nějakého známého psychologa, antropologa nebo filosofa, jehož jméno David nikdy předtím neslyšel, ale čtení v něm vyvolávalo podivné chvění, jakoby se vznášel nad tímhle světem.

"Nevěř mi víc než sobě, já tvou cestu neznám. Taky nevím, jak to je. Mám vás dva rád, to je všechno." usmíval se Aleš trpce nadšeným Davidovým ódám na jeho moudrost a krmil Evu borůvkovým pudinkem, který ji naučil vařit.

- - -

Někdy se David probouzel celý zpocený a na bílém stropě se míhaly zbytky zmatených snů, ve kterých svíral v náručí Evino vlkodlačí dítě, byl upalovaný na hranici, mučený Alešem i samotným Bohem nebo seděl svázaný v cele smrti a jeho rodina, známí i ředitel v podobě Krista se od něho plačky odvraceli.

Věděl, že takhle to na věky trvat nemůže. Jejich hrátky byly čím dál častější, divočejší i hlasitější a tělo měl pořád samou modřinu. Něco se stane...!

- - -

"Potřebuju s tebou mluvit, Davide," začal ředitel, "jde o Evu. Ozvala se její sestřenice, že si ji k vezme k sobě domů.  Zemřel jí muž a chce se o někoho starat, to chápu...Za týden si ji odveze do Prahy. Bude tedy žít s rodinu, to je jenom dobře... měl bys zájem vzít si na starost jiného klienta ?"

Vymluvil se na spoustu učení, přijal poslední peníze i slova díků od Luboše a vyrazil z Domu u vycházejícího slunce. Nechtěl se vracet.

Bylo mu, jako by vyskočil z rozjetého kolotoče.

Nechtěl poslouchat drby o starém bláznovi ze zeleného domu, kterého našli mrtvého pod želežničním mostem.

Nechtěl poslouchat mámu, když se ho ptala, zda se mu po Evě nestýská. Nedala se odbýt:

" Slyšela jsem, že ta tvoje Eva prej byla těhotná nebo co, poznali to pozdě... To musí bejt hloupost, co ?! Určitě byla sterilizovaná a kdyby né, který prase by jí to proboha mohlo udělat..."