Olovo

Do dutého stébla vyrapuju

až ohluchne oněmí

fantómové bolesti v konečcích prstů

už mi nedorostou

články těch tvých

na dálku lehce odfouknu

hrst bílých pavučin

z tvého krunýře

pak potichoučku zalezu

do svého

ještě spíš

až se božstva vyčvachtají

v odrazu měsíce v bahňáku

chytnu toho nejmenšího

jakože frajersky za křídlo

vytáhnu ji zpod trička

zpod kůže

červenobíle pruhovanou

slepovanou nafouklou

hele božstvo

kdyby něco hoď mu ji

ještě jsem ji v kartách neprohrála

vypustím se do nejbližší brázdy

posolené hvězdným prachem

proměním se v suchou hroudu

třeba se jednou nade mnou

tráva rozchechtá.

In einen hohlen Keim

schreie ich meine Fantomschmerzen in den Fingerspitzen rein

bis er taubstumm wird

deine Glieder werden nie mehr zuwachsen

sanft blase ich

Spinnennetzte aus deinem Panzer ab

dann krieche ich ganz leise

zurück in den meinen

du schläfst noch

wenn die Götter plantschen

in der Mondspiegelung im Moorteich

schnappe ich den kleinsten am Flügel

ziehe Sie aus meinem T-shirt raus

eine rot-weiß streifende, gepflickte

Seele

Hey, Göttlein !

Wenn Ihm etwas pasieren sollte, gib ihm sie...

ich hab sie im Kartenspiel noch nicht verloren

dann lege ich mich auf den Boden

mit Sternstaub gesalzt

verwandele ich mich in trockene Erde

vielleicht wird einmal über mich

das Gras lachen.