Mezi Naama...

„Lotosový květe mého života,“ vzhlédl tuhle praotec Noe od rozepsaného žulového kvádru, „očekávám, že se k večeru zastaví Ztvořitel, vočíhnout, jak mi jde tesání Bible od majzlíku a zda moje paměť s věkem neumdlévá...“

„Pche, tak to ti řeknu rovnou, že umdlévá,“ opáčila paní Noemová, „jelikož Stvořitel se nepíše se Z!“

„Co... Cože? Jéééžišikriste, teď to musím celý vyhodit! Dvaačtyřicet let práce! No jo, ale čím obelstím Vševědoucího? Že bys nám uchystala ku svačině ždibec ambrózie a kapku toho nektaru?“

„No, tak tos milánku zakotvil špatně! Tohle nejni Olymp. To je Ararat! Tvrdej život! Žádnej med! Tady i med mají tak tvrdej, že ho trhovci porcujou šavlema. Však je maj vod toho sekání celý zahnutý. Ale sehnala jsem lacino skoro čerstvou rybu.“

„Božemůj, Naama, to mám tak rád, tyhle tlachy! Místo toho, aby se šlo vařit, tak se vedou řeči!“

„Vida ho, filištína! Najednou jsem Naama! V celé Bibli mně nemůže přijít na jméno, ale jak jde o žvanec, to jsem Naama!“

„Hergot, tak co se po mně chce? Chce se ze mě rvát kusy? Já mám svejch starostí dost! Jdu na kontrolu do sklepa, vaří mně tam burčák. Vaří a neklábosí!“

„Tak já klobásím? Maminko, ty to vidíš! Ještěže ses toho nedožila.“

„Prosím tě! Tvá matka nic nevidí. Ta už za živa měla růžovej zákal. To bylo furt: Kdepak deště, kdepak potopa, proroci nic nehlásili! Beztoho si ty prognózy vymejšlí, aby mně nemusel vymalovat předsíň... No? A je vymalováno! Nakonec, dožít se mohla, kdyby byla lepším člověkem. Nebo plavcem.“

„To si ze mě zase děláš ovce, nebo co, že jo? Cyniku! Zaplaťpánbůh, že už jsou děcka z baráku. To by od praotce pochytily pěkný móresy!“

„Jéééžiši, už zase - móresy. Šest set padesát let slyším furt to samý! Tak jsem trošku svébytnej, no!“

„Čím starší, tím bl... Svébytnější! To se musíš pokaždý, když ti to psaní nejde, ožrat a hrát si na Adama? Kolikrát už tě Sém a Jafet museli pláštěm přikrejvat, jdouce pozpátku aby nahotu svého otce neuzřeli! Se jim nedivím že se nakrkli a šli zalidňovat svět radši někam jinam.“

„Dobrá, jsem vinen. Stárnu, no. Ale dlouhověkost má taky svoje pozitiva. Ukaž mi druhého vinopalníka, který může ochutnat svůj vlastní stoletý koňak!“

„Kdybys aspoň pálil něco užitečnýho! Chámův synek Kúš, ten pálí například cihly. Řekli sobě vespolek: Jsa jednotni v činech i řeči - vyhrňmež si rukávce! A už v tom jejich Bábylůně budujou rozhlednu, či co.“

„Kúš? Ale kuš! Když byl malej, neuplácal ani bábovičku. To jim nabeton spadne a ještě se pak vespolek jednotně pohádaj, ne-li něco horšího.“

„Noe, ty myslíš, že by Hospodin dopustil, aby se mezi sebou hádaly bratrský národy?“

„Jako bys neznala ty jeho fóry. Tak se nehádej a jdi vařit.“

„Já se nehádám! Ty se hádáš!“

„Já? Naama, jak se můžu sám hádat? Ty tvoje řeči jsou jak rovnoběžky. Jdou donekonečna a nikam nevedou.“

„Dobře, tak já uvařím tu makrelu. Beztoho je pátek, postní den...“

„Pátek? Už zase? A nemohla bys upéct nějakou jinou rybu? Třeba bobra? Nebo aspoň ptakopyska? Ta čudla stejně není čerstvá.“

„Je čerstvá!“

„Vždyť smrdí, že by to mohla tchoře vyučovat!“

„To je takový druh ryby. Například čerstvé, dokonce ještě živé, prase taky smrdí.“

„Tak ryba smrdí, jelikož je čerstvá! Bože, jak rád bych si osvojil něco ženské logiky, jež mne odzbrojuje. Rci, příčino mojí blaženosti, kde ses kupříkladu domákla toho, že je dnes pátek? Co jsem naposledy slyšel od Stvořitele, tak plánuje objev kalendáře až na oslavu narození syna. Za nějakých tři tisíce čtyři sta let! A to se ještě nerozhodl, jestli zavede Egyptský, Řecký, Mayský, Židovský, Juliánský nebo Gregoriánský. Teď mudruj, Naama. To jsem žádostivej, co to máš za kalendář, že o něm ani Vševědoucí nemá ponětí, ha?“

„Poslechni, Noe, ale zůstane to jenom mezi náma, jasný? Přece - menstruační!“