Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Slohovka
datum / id27.04.2011 / 383362Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
témaDětské
upřesnění kategorievzpomínka na dětství
zobrazeno3083x
počet tipů16
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Mnozí autoři zde opěvují své bývalé učitele, hlavně češtináře. Já jen jednu, se kterou jsem směl být v jedné třídě pouhé tři měsíce.
Slohovka

Dveře naší třídy se otevřely, ale místo jednookého češtináře vešla půvabná dívka. „Nějaký čas budu vašeho pana učitele zastupovat,“ řekla, a hned se do vyučování dala s úsměvem a s vervou. Byla krásná. A chytrá. A nosila plisovanou sukni.

 

Při hrách jsme ječeli a skákali jako posedlí, ale když nám recitovala básně, nebo předčítala ze svých knih, ani jsme nedutali. Seděl jsem ve své oslovské lavici docela vzadu a sám. Tak rád bych se zapojil, vždyť ona byla očividně ve stejném čtenářském klubu jako moje nejstarší sestra, jejíž novinky jsem tajně propašovával do svého pokoje. Četl jsem je v noci, ve světle pouliční lampy, když maminka a všichni sourozenci spali.

 

A pak přišel onen pátek třináctého. Dvě hodiny na slohové práce. Přede mnou ležel sice nový, čistý, ale neobalený sešit. Náš „Pirát“ jako by byl duchem mezi námi. Ve vzduchu bylo cítit napětí.

 

Na tabuli začala vypisovat témata. Všechna o prázdninách. Byla tak široce pojatá, že se do nich vešel kdokoliv, ať už byl s rodiči u Baltu, na táboře, na chalupě, či na chatě. Ale já jsem se do žádného nevešel. Vždyť já nikde nebyl! Téma „Jak jsem s klukama kradl nezralá jablka“ tam prostě logicky nemohlo být. Ano, ještě tam bylo něco o prázdninách u babičky, to by se mi líbilo nejvíc. Ale smůla! Já žádnou babičku neměl. Poslední mi zemřela dva roky před mým narozením.

 

Koukal jsem kolem sebe, do oken, na stejně rozpačité zátylky děcek přede mnou. A pak jsem uviděl její tvář. Seděla za svým stolem a mezi všemi těmi hlavami se na mne dívala. Jen náznak úsměvu. Jako by říkala: „Zkus to!“ Vzal jsem do ruky pero, otevřel sešit, zhluboka se nadýchl, a začal lhát:

 

U babičky

Na prázdniny jezdím nejraději k babičce. Je tam veselo. Jen když prší, tak není moc co dělat. A tak jsem jednoho dne seděl v její kuchyni a díval se z okna. Padal drobný déšť, ale slepicím a kohoutovi to nevadilo. Pobíhali po udusané hlíně dvora, něco z ní vyškrabovali a zobali. Semtam se některá zastavila, naklonila hlavičku buď na jednu, nebo na druhou stranu, a jedním očkem hleděla vždy směrem k psí boudě. Babička má malého, špinavě žlutého pejska. Ale zato chytrého ažaž. Nebylo jej vidět. Schoval se před deštěm a nejspíš jako já hleděl do dvora.

 

Slepice se jej bály. Odvážily se jen ke hranici, kterou určovala délka Alíkova řetězu. Ta byla jasná, jeho tlapkami udusaná. Ale kousek za ní, už na jeho území, stál plechový talíř, do kterého dostával zbytky od oběda. Nebyl prázdný, dokonce se kolem něj válelo pár kousků brambor a kost s kouskem masa. Slepice to jasně lákalo, ale odolaly. Jejich strach byl větší než hlad.

 

Po chvíli vyšel Alík z boudy. Protáhl se, zazíval, a popošel k talíři. Čuchnul k němu a lenivě se rozhlédl po dvoře. Podíval se napravo, pak nalevo, a nakonec začal čumákem strkat do talíře. Co chtěl? Přisunul jsem se blíže k oknu. Dostrkal talíř až skoro ke hranici a začal se v něm  energicky rýpat. Brambory z něj vylétávaly na všecky strany. Co na to řekne babička? Pár kousků přistálo za hranicí  zakázaného území. Ale nejvíc, a to nejlepší: kost s kouskem masa, zůstalo uvnitř. Alík se zase rozhlédl a, předstíraje lhotejnost a nezájem, odpochodoval do své boudy.

 

Chvíli se nic nedělo. Pak se dvě slepice zastavily a začaly si prohlížet Alíkovo dílo. Nejdříve se dívaly jedním očkem, pak druhým na tu boudu, co pro ně ušil, než zašel do té své. Ale pak raději ustoupily.

 

První se blíže odvážil kohout. Ne, že by byl nejhloupější, ale pořád potřeboval slepicím dokazovat, kdo je tady pánem. S Alíkem se už totiž párkrát popral, a pokaždé to pro něj skončilo ostudou. Zobnul si sám, popošel až ke hranici, a když se Alík se svým obvyklým zuřivým štěkotem nevyřítil, zakokrhal, že vše je v pořádku a že jeho družky mohou přijít. Jedna po druhé se opatrně přibližovaly. Kohout nezobal; stál nad nimi jako pán a ochránce a rozhlížel se.

 

Zbytky z oběda jim zřejmě chutnaly. Nejdřív jedna, pak druhá jedním drápem, a hned celou nožkou přestoupily přes hranici a vesele zobaly.

 

Náhle z boudy vyletěl žlutý blesk, proletěl nad zakázaným územím, a…  chňap!

 

Alík držel v zubech hrst peří, prskal, a nechápavě se rozhlížel.

 

Slepice ustrašeně kvokaly ze všech koutů dvora. I kohout stál opodál a zíral na svou holou prdýlku. Alík zlostně vyprskl peří, potřásl hlavou, aby se zbavil i toho, které mu uvízlo v srsti.

 

Pak dlouho hodnotil situaci. Nakonec srovnal talíř, rozházel ještě pár drobtů a vydal se zpět do boudy.
 

Ve tmě boudy zářily jeho oči jako uhlíky.
...............................

 

Příští pátek přišla paní učitelka spěšným krokem do třídy, nechala hromádku sešitů upadnout na stůl a už, ještě vestoje, otevřela jeden z nich a začala číst.

 

Při čtení se procházela mezi řadami. Když četla poslední věty, stála vedle mé lavice. „...oči jako uhlíky,“ dočetla a položila otevřený sešit přede mne. „A nezapomeň si to obalit.“

 

Dodnes cítím ve vlasech její pohlazení.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.06.2011 09:20:43guy
se mi u toho náramně dobře zavzpomínalo ..
*
25.05.2011 14:35:04Edvin1
Jsem rád, že se Ti to líbí. :-)
25.05.2011 14:25:13IMa
Takoé pěkné, milé... T
12.05.2011 18:32:52Bíša
***
06.05.2011 11:26:15avox
To je věc každého, kterým směrem pustí fantazii na špacír :-)) Kdo by si maloval hnusnější svět? Ale máš pravdu, vlastně taky znám člověka, který je šťastný, jen když vykládá,jak strašně je nešťastný...
06.05.2011 09:11:16Edvin1
Avox: ...nebo mnohem hnusnější - záleží na tom, jak jej chceme vidět. Já jsem v nehezkých chvílích mého života nejednou utíkal do světa fantazie, abych nepropadl zoufalství. Taková moje terapie.
Díky za návštěvu a poznámku.
Ed
05.05.2011 15:48:19avox
ano, fantazie dokáže namalovat svět mnohem krásnější, než doopravdy jen :-) */
28.04.2011 12:23:43Norbert von Amehr, Graf von Mann
Kohút sklamal na celej čiare.
27.04.2011 22:44:39ksav
dobře...obalené...:) *
27.04.2011 21:31:498hanka
je mi to velmi blizke, chvilami priam zimomriavkujuce...tiez mi zomreli babicky skor, ako som mohla chodit ku nim na prazdniny... brala som dospelacke knihy starsej sestre, vtedy som mala lepsiu slovnu zasobu, nez dnes, slovencinari ma chvalili nielen za slohy:)
Od jedenastich rokov som chodila k bratovi, ktory bol o jedenast rokov starsi, mal uz rodinu, prazdninove spomienky sa viazu najma na jeho mesto, kamaratov, prvu lasku...
krasne spominanie,vdaka, i ked trosku smutne, nasla som sa tu...*****

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.