Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+6 neviditelných
Jablko
datum / id09.05.2011 / 384136Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
témaRodinné
upřesnění kategoriePříspěvek do soutěže Dopište G
zobrazeno2326x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Tohle je můj příspěvek do soutěže Dopište Goldflama!!!
První část, zde napsaná kurzívou, je od pana Goldflama. Zbytek je můj.
Budu vděčný za jakoukoliv věcnou kritiku.
Podmínky soutěže dám do událostí.
Jablko

Zase jednou…

„Tak co?“ ptá se otec klučíka, který kráčí vedle něho, neochotně se drží otce za ruku.

 Nebo ještě jinak. Otec svírá ruku chlapce, který by se tak rád pustil, ale netroufá si.

 Otec ji svírá příliš pevně, nelze se nijak vykroutit, nijak osvobodit. Navíc rázuje středem cesty, tam, kde je docela vyšlapaná, poměrně rovná, zatímco hoch, vzdálen jen tak daleko, jak mu dovoluje spojená otcova a jeho paže, poskakuje vedle něj na vlnitém okraji polní pěšiny. Tu došlápne do hloubky, kde se zrcadlí zbytek dešťové kaluže ve stopě traktorových kol, tu zase málem zakopne o vyčnívající drn a chvíli si – naštěstí – celkem pokojně vykračuje poměrně rovnou, vychozenou stopou, po trsech trávy. Tak chlapec poskakuje po boku otce a má co dělat, aby udržel krok. Ruka, která jej vleče, je nemilosrdná. Není v tom ale žádný záměr, otec si jen neuvědomuje, že ten rovný střed cesty si nevědomky zabral pro sebe, nenapadne ho, že kráčí rychleji než kluk, nemyslí na to, že na jeden jeho pravidelný krok připadnou ne méně než dva chlapcovy.

„No tak, koho máš nejraději z celé naší rodiny. Ty neslyšíš, na co jsem se tě ptal? Řekni, máš ty nás rád, maminku a mě?“

„Mám. A babičku taky. Tu mám taky rád.“

„Na babičku se tě neptám. Tu vynech.“

Hoch oponuje: „Ale já mám babičku rád, ona je moc hodná.“

„Ale naši, rozumíš, naši rodinu, celou rodinu, tu živím já. Je to tak?“ ptá se otec a odmlčí se na chvíli, očekávaje známou odpověď. Po chvíli se jí dočká.

„No… ano.“

„Tak vidíš,“ spokojeně pokývne hlavou otec a hned pokračuje. „Ty přece nechodíš špatně oblečen. Není ti zima, nemáš žádné díry, nechodíš bos. A od koho máš oblečení?“

„Od vás, přece.“

„Počkej, počkej, co to je - od vás? Kdo u nás chodí do práce?“

Na otázku, kterou slyšel chlapec už tolikrát, nelze odpovědět jinak. „No, přece ty.“

„A kdo teda vydělává peníze? Kdo je nosí domů?“

„Ty, tato.“

„Takže kdo je ten pravý živitel? To přece víš, no takže?

„Ty.“

„No tak. Ona je taky velice platná, tvoje maminka, ale nic nevydělává, nepřináší do rodiny žádný kapitál. Naopak mě ještě něco stojí. Ovšem já jí to nevyčítám. Na ni i na tebe já vynakládám peníze, které vydělám. A to především na věci potřebné. Na bydlení, na vaši stravu, oblečení, zábavu…“

Kluk se pokusil vzepřít. Ale ne teď, teď už ne.

 

Stalo se to před dvěma týdny, v Beskydech na chatě. Táta jej vláčel po stráních, tlachal o sobě, a on neodpovídal dle otcových očekávání. Pořád sebou na konci tátovy ruky škubal a rozhlížel se, a v jedné chvíli se k něčemu, co zahlédl v prachu cesty, sehnul. Ale otec kráčel dál krokem silným a energickým a chlapce strhnul s sebou. Chlapec upadl, a otec se konečně zastavil.

„Kruci, nemůžeš dávat pozor?“

Chlapec se zvedl na kolena a něco si na zemi prohlížel.

„Tati, podívej! Jaké on má krásné krovky! Už jsi něco takového viděl?“

Otec se sklonil a podíval se na brouka. Ale hned se zase vztyčil. „Sss,“ zasyčel, a  než tomu mohl chlapec zabránit, brouka zašlápl.

„To byl skarabeus,“ vykřikl chlapec, vyskočil a začal pěstičkami bušit tátovi do břicha. „Paní učitelka nám o něm vyprávěla, i obrázky nám ukázala, a já jsem si ho teď mohl dát do krabičky a děckám ho ukázat!“ naříkal a rozmazával si prach a slzy po tváři.

Otec jej uchopil za obě zápěstí. „Přestaň, vždyť to byl obyčejný hovnivál!“ domlouval mu, ale chlapec nebyl k utišení a pořád dokolečka opakoval: „To byl skarabeus! To byl skarabeus!“ A nakonec vykřikl: „Faraónům ho dávali do hrobu, protože byl posvátný.“  

Sevřel chlapce mezi koleny, kapesníkem mu utřel tvář a oprášil kalhoty. Chytil jej za ruku a už ji nepustil.

 

„Tati,“ špitá chlapec, „kdy se vrátíme?“

„Domů do Ostravy? Vždyť jsme teprve před hodinou dorazili.“

„Já myslím z téhle procházky, k babičce a dědečkovi.“

„Proč tam tak spěcháš?“

„To jsme nepřijeli za nimi?“

„Taky, ale hlavně abychom si odpočinuli.“

„Tati, já nepotřebuju odpočívat, já bych si chtěl hrát.“

„Se mnou se ti nelíbí?“

Chlapec chvíli váhá. Ale pak pohlédne nahoru na otce a vyhrkne:

„Líbí, ale líbí se mi i s dědečkem. On mi slíbil ukázat králíčky.“

„Králíky!“

„A pak jsme měli stavět budku pro ptáčky.“

„Kdybych já pěstoval králíky a stavěl budky pro ptáky…“

„Mohli bychom to dělat spolu!“

„…neměl bys co jíst!“

Chlapec se dívá ustaraně.

„Tati, dědeček s babičkou nemají co jíst?“

„Učí tě věci, co ti nebudou v životě k ničemu. A ještě na tebe mluví v tom svém slezském nářečí.“

„Tati, co je to nářečí?“

„To když třeba máma se svými rodiči mluví ‚po našimu‘.“

„Aha. Tati, je kurvamač ‚po našimu‘?“

Otec zůstane stát.

„Odkud máš zase tohle? Od dědy?“

Chlapec vrtí hlavou.

„Včera ti volala nějaká paní, a já jsem jí pověděl, že nejsi doma, a ona pak řekla tohle slovo.“

Otec sebou cukne.

„Tak takhle se u nás mluvit nebude, je ti to jasné?“

Chlapec vážně přikyvuje.

 

Jdou dál. Když se u cesty objeví vzrostlá jabloň, odbočí a chlapce k ní vede. Pod jabloní leží spousta všemi barvami hrajících plodů. Zvedá jeden z nich, hodně veliký a souměrně kulatý.

„Vidíš to krásné jablko?“ obrací se k chlapci. Drží je na dlani. Pak vytáhne z náprsní kapsy bělostný kapesník a jablko vyleští.

„Taková musí být moje rodina,“ říká slavnostně a zálibně si jablko prohlíží. „Dokonalá. Pro to pracuji. A já nedovolím, aby ji někdo poškodil.“

Podává jablko chlapci. Ten je drží oběma rukama a čichá si k němu.

„Voní?“

„Ehm.“

„Tak si kousni,“ pobídne ho otec.

Chlapec otevře pusu, přitiskne ji k povrchu jablka, ale koule je tak velká a tak hladká, že se jeho zoubky nemají na čem zachytit.

„Nakousni mi ho, tati.“

Otec jablko vezme, zvedne je k ústům a své pevné, bílé zuby zaklesne do rudé slupky. Zuby s křupnutím proniknou do dužniny. Čelisti se sevřou a z jablka vytrhnou velký kus. Na bradu mu steče kapka šťávy.

Otec hledí do koruny jabloně, bílým kapesníkem si lehce utírá bradu a labužnicky žvýká. Ale po dvou třech skousnutích se zarazí. Zamračeně se podívá do kráteru, který jeho zuby v jablku zanechaly. Na jeho dně je dužnina hnědá, a v samém středu přechází do černé. Z té masy vykukuje bílý, tlustý červ s antracitovou hlavičkou. Kroutí se, jak se pokouší vylézt ven.

 

Otec se otřese a z úst mu vyletí proud. Pak se rozpřáhne a vší silou mrští jablkem o kmen stromu. Roztříštěné jablko se rozlétne do všech stran a proužek šťávy mu přistane na pohorkách.

„A je po jablíčku,“ řekne chlapec.

 

Odcházejí, a táta už jej nedrží za ruku. Zmuchlaným kapesníkem si utírá ústa a občas si odplivne. Chlapec po něm pokukuje.

„Tati, můžu za dědou?“

Otec pohlédne na kapesník ve své pěsti, a pak jej odhodí do křoví.

„Tak poběž,“ vydechne.

 

Dívá se za chlapcem. Zvedají se za ním obláčky prachu.

 

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.05.2011 08:13:53Diana
MDavy: Hezký den ti přeji. A také díky :-)
12.05.2011 07:36:19MDavy
Diana: Hm, to máš asi pravdu, ale jak říkám, nenapadlo mě to, protože mi to přišlo nepřirozené.
Co se týče toho druhého - omlouvám se, cosi jsem přehlédla, je to naopak ... Díky.
12.05.2011 07:19:45Diana
MDavy - ale je to tam, to "prozření": Otec pustil klukovu ruku, uvolnil ho. Dovolil mu jít stavět s dědou budku - "Tak poběž, vydechne".
Ono to "prozření" začíná už tím roztříštěným jablkem, ale to ještě není tak jasné, to ještě nestačí. Zatímco závěr to jasně naznačuje. Ale, samozřejmě, může to být jen můj výklad. Jen autor ví nejlépe, co chtěl říci.
Že by šel kluk v otcových šlépějích? Tak to ani náhodou! To tam někde je?
11.05.2011 22:54:42MDavy
Já jsem z toho závěru to prozření nepochopila, protože to bylo absolutně nereálné. Takže mi to přišlo bez konce.
A ani mi nepřišlo, že by šel chlapec v otcových šlépějích.
Zdá se, že jsem to prostě vůbec nepochopila.
10.05.2011 12:30:45Petrusha
to su ráda :)
10.05.2011 12:28:29Edvin1
Petrusho, však já Ti rozumím!
10.05.2011 12:23:26Petrusha
podobenstvo sa síce používa často v spojení s náboženskými textami; nepociťujem to však až tak výhradne, aby som ho nemohla použiť aj ja
bez akejkoľvek náboženskej spojitosti, ale len za účelom "vyjadrenia" dojmu o istej symbolike ...

10.05.2011 12:09:33Edvin1
Petrusha: To zní až nábožně- slovo "podobenství" je v češtině vyhrazeno Ježíšovým příběhům.
Díky za návštěvu.
10.05.2011 11:08:02Petrusha
to podobenstvo s jablkom je dobré :)
09.05.2011 19:01:12Bíša
**

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.