Když střepy zcelují

Přišel jsem až k ní. Z prvotního šoku jsem se vzpamatoval, a jakž takž zpracoval vlnu vzteku, bezmoci a lítosti. Dokonce jsem se pokusil o vtip.
 „Nějaká uražená, koukám…“
 Nečekal jsem odpověď, jak by také mohla něco říci. Zvlášť právě teď.
 Vrhl jsem na ni ještě jeden pohled s tím, že nejspíš bude posledním.
 „Je to blbý ztratit hlavu. Taky se mi to už stalo, i když teda jinak…“
 Zareagovala. Nemohl jsem se ani pohnout, jak mě to zaskočilo. Nedokázal jsem říci, odkud hlas vycházel. Zatažené nebe, stromy šuměly divnou bolestí, keře si zacpávaly uši. Opuštěná cesta k rybníku zírala tupě před sebe. A přece.
 „To ne já, on ji ztratil.“
„Kdo?“
Otázka ze mě vyšla proti mé vůli. Nebudu se snad bavit s přeludem?
 „Takový jako ty. Přibližně stejně starej kluk. Chodil se na mě dívat, víš?“
 Osmělil jsem se. Chtěl jsem pokračování příběhu. Co na tom, že mluvím s větrem, či hůř, s vidinou?
 „Tak to ti asi lichotilo?“
 Poryv smutku zavanul chladem.
 „Lichotilo. Ze začátku hodně. Kdo by nechtěl být zbožňován jen tak? Být víc než vše okolo. Být někomu vesmírem. Ale pak mě to děsilo. Viděla jsem, jak se všeho vzdává. Pro mě. Jak žije jen mou dokonalostí a úzkostí, aby se mi něco nestalo. Strach s úzkostí ho úplně požíraly. Jediná jeho myšlenka byla, kdy mě nějaký vandal poškodí či zničí. Kdy mě tu nenajde, nebo najde jen torzo. Nedovedl se radovat. Jen se trochu usmál, už mu koutky úst škubaly nejistotu. Byl na tom hůř než vězeň. Jeho pouta byla z představivosti, kruté, mučivé, skličující. Tak se nedá žít. Nemohla jsem se těšit sama ze sebe. Věděla jsem, že trpí. To na kráse nepřidá člověku ani soše.“
 Odmlčela se. Ale ještě jednou se nadechla. Neměla již sice hlavu, ale její hruď se viditelně hýbala. Doteď mi její věty znějí v uších.
 „Byla to hrůza. Viděla jsem té partičce hned na očích, co jdou udělat. Ale nebála jsem se. Naopak, s divnou zvráceností, kterou bych snad ani nečekala, jsem se těšila, až mi to udělají. Až se zbavím své protivné dokonalosti, o kterou se nikomu nestojím. Už nejsem krásná. Řeklo by se, troska. Ne. Pro mě to bylo vysvobození. Jsem zase volná. Je to hrozné, když v tobě někdo hledá boha a pro tebe ho nikdy najít nemůže. Kdy to, pomocí čeho by měl promlouvat, slouží jako pevná neprodyšná zeď, přes niž k němu nevede cesty. Já věděla, že nejsem bohem. Ale vysvětluj to poblázněnému klukovi, který povýší kámen nad světlo. Možná mi nerozumíš…“
 Nevím. Těžko říci. V hlavě mi bzučelo včelami a med pochopení se míchal s voskem nejistoty. Odcházel jsem jak omámený.
 Dnes v místech, kde jsem se potkal se svou sochou, nebo tím, co z ní zbylo, již nestojí ani sokl, ani žádná jiná socha. Zasadili tam azalku s bílými kalichy. Tuhle jsem se jí zadíval do květů. Voněly květnem a svobodou a já si na ni vzpomněl. Usmál jsem se a vyklouzlo mi: „Díky.“