Naše Země

 

Naše Země

 

Den jest v soumraku,

mění se v úctyhodný pocit,

není čas na krásu a vůni ženy,

ač obojí mi neskonale v den i noci zlé myšlenky vráží do žil,

krev chladnou,

jež děti této Země rodí.

 

Šiška smrková, 

veverka hryznatá,

skáčou si zbůhdarma z větví do polí,

kde zasadí hněď či zrz soukolí,

ba liška pro hlad musí hraboše na poli i též hravě rozsápat s radostí

a liščátka teplou krví vždy musí napojit.

 

Rým na štěstí,

dívka obětí,

láska na umyvadle,

lžíce vražedná zavražděná v mé hlavě,

šálek čaje,

etuda básníka, co dál? – krupicová kaše.

 

Led je ke spánku přikrytý,

zlobí se krystalky,

uhlíky nad všechny,

ďábel tropí neplechy,

však i pro mou duši nevinných astronautů zvídavých,

ten kdo se nebojí usnout navždy,

nebojí se smutku v duši,

klid opět mu navrátí slunce zářící.

 

---