Hlas z polí

V letním tlení zachmuřile všichni lišku honili,

skoupě lán pole obstopili,

a nic nevnímali

ani pot dne, ani dřinu práce

slibem byli asi všichni povinni nevzdát se.

Ze silnice jen míjíš pomíjivost dávných dní,

tam byli staří známí,

tam vnímáš své staré hrdiny,

a netoužíš již po těch filmech ani hrách,

zkoumáš cizí pohledy

svého syna, své ženy, svých příbuzných.

Někde v dáli jsi pak ucítil pach starých viržinek

a věděl jsi, že s radou k tobě přijde

slyšíš jeho 'och ja'

a říkáš mu k tomu, ale no tak teda ...

Svět se zbláznil vnímáš ze silnice bývalé pole.

I tam už nikoho není

Projíždíš obcí novomanžele a té jeho

už i to je pomíjivý,

všichni do svých osudů zabředli.

A ty jsi dal vzdálen, tak mimo, nikdo tě už ani nechce.

Nespoutaně voláš, Bože má sílo

a znovu a znovu z jámy se hrabeš.

Kolikrát ses ptal po pomíjivosti

a nakonec jsi to pochopil po další smrti,

že svět světem padne, a ty jako pápěrko musíš žít

nikoliv však v hrobě, ale v prožívání všedních dní

a toužit nalést smysl, jež na dně šálku kávy

nebo v teplé housce se nachází.

To nebo snad víc!

"osé šamajim va árec".