Moje kámoška

Bernadette bydlí s rozsáhlým příbuzenstvem na okraji periferie. Na periferii periferie.  Hned vedle trailerové osady. Tam často udeří blesk a spálí posuvný domek na popel. Proč, to nevím.

Když otevírala dveře, z domu se linul smrad. Zatuchlá prostěradla, chlast, cigaretový kouř, záclony  sešpendlené kancelářskými svorkami, to všechno jsem cítila včetně těch svorek. Fakt, přísahám.

“Zdar. Deš si pro ty cigára?”

“Sem tě vzbudila?”

“Jo,” usmála se.

Taky si mohla oblíct aspoň župan, napadlo mě. Snažila jsem se nedívat na ty bimbací kozy, nehezké, jak už to u obézních žen bývá.

Škvírou mezi dveřmi mi prostrčila dva kartony Players.

“Zase zavolej.”

“Jo.”

Rozespale na mě mrkla. Za levné čvaňháky z rezervace jsem jí platila trochu peněz navíc; vydělaly jsme na tom obě. Ostatně, přátelství si za prachy nekoupíš.

Bernadette žije jako většina Nativců pod hranicí chudoby a já ne. Tak jsem se zastyděla. Třeba zase někomu smrdím já. Když otevírám dveře svého domu, představuji si, jak někdo vdechuje zatuchlinu naftalínových kuliček a nemytých nohou. Je mi to jedno. Vždycky jsem si připadala jako outsider. Jediné, co se změnilo, byl fakt, že posledních několik let mi to bylo jedno. A co má být?

Bernie je moje kámoška přesto, že hodně chlastá.