Vlákna skelných vat

 Čas nejde zastavit

jak se mýlili
v úlomcích trávy
na kopřivách rozprostřeni
s pohledem do sklepení

 Drolili se společně se zdivem
odepnutých poct
kdy pletivo salutuje těm, kdo natírají
plive se po větru
a proti zdi

 Růženec se smeknutou čepicí
zmohl více, než rachot v hlavě plné
cílů
kostel rozdupával netečně vitráž smutku
aby střepy zabalil do sena a zapálil hněvem,
který je v lijáku jinak spoután bezmocí

 Zvony ztratily srdce
z nepochopení a nadmíry fanatismu
tepaného pocitem výjimečnosti
na pohovce strachu,
kde deka vylučovala chlupy impotence

 Svědomí
se trhalo na kompoty
s nápisem: zítra 

 Okapy zarostly lhostejností
jak propouštěly déšť
stále jedním směrem

 Moci tak jednou plivnout proti nebi

 Vosy dorážely na půdu
skelná vata jim padala z očí
„nezabiješ“

 Bláto ukládali na rohožku
a čekali, až zezlátne
snad na slunci

 To už se ale pozvolna
začalo smrákat