Dva roky

Každé jaro jsem si chodíval sednout pod jabloň v době jejího rozkvětu.

Seděl jsem tam vždy jen chvíli než mi po nohách začali lézt mravenci

a senná rýma nezvítězila nad krásou chvíle.

 

V létě bylo mojí zálibou pozorovat východy slunce v době kdy všichni kolem ještě spali.

Byl jsem sám na kopci, rozespalý, často mrzutý když bylo pod mrakem a z východu nic nebylo

ale měl jsem to rád.

 

Na podzim bylo možné mě potkat jak se toulám po lesích,

zpívám si píseň, která nemá slova

a tiše se modlím.

 

V zimě jsem se třásl na zasněžených cestách a těšil se na jaro.

Mráz mi zpíval své balady a já si připadal jako hrdina

když jsem se brodíval sněhem s naprosto promáčenými kalhotami.

 

Na jaře rozkvetly květiny a to se ve mě duše pomalu rozpouštěla jak voskový panáček.

 

V létě mi po těle tekl pot a slunce mě zvalo do kopců, kde jsem mu byl blíž a kde bylo aspoň trochu chladno.

 

Na podzim jsem záviděl listům jejich barvu, dešťům jejich sílu a noci její kouzlo.

 

Zima mi byla přítelem kterého jsem se bál. Skrývala radosti a zároveň bolela.

 

Byly to dva roky, které mě změnily od základu. Jaro do mě vepsalo touhu po kráse a hnalo mě abych kvetl. A abych lidem okolo sebe voněl. Léto si přálo abych hořel, aby můj žár zbavoval šedinu světa její samoty a jednotvárnosti. Podzim ve mě odpočíval. Nechal mě padat do bláta a milosrdně utíral slzy do své haleny. Jenom zima si hrála pouze na povrchu a kreslila tam obrazce mrazu.

 

Byly to šťastné roky.