RETREAT - 2

September 9th, 2011

„Ještě dvacet minut!“ poklepala Nicole na náramkové hodinky.

Významný den se chýlil ke konci. Za necelých pět hodin se Abdul stačil sedmkrát počurat, Derik kousl na pískovišti Emily do hrudníku, Elisa prokopla díru do zdi a Cartello mi pokreslil baloňák klikyháky (ne zcela nepřipomínající hákové kříže).

„Podžízasoval jsem ti kabát!“ prohlásil hrdě.

Tak to děkuji. Ale… Bude třicet dolarů stačit čistírně k odstranění Cartellovy křížové cesty?

Začátek školního roku nás zastihl nepřipravené. Přes prázdniny mozky učitelského sboru zlenivěly sluncem a nedostatkem vyčerpávající práce. V zapomnění upadlo, jak bolí tužka zabodnutá hluboko do ušního bubínku či jak namáhavě se vyprošťuje dítě zaklesnuté do čtyřcentimetrové štěrbiny mezi botníkem a skříňkou na kabát.

Ředitelka se prohazovala sborovnou ve fungl nové teplákové soupravě a vykřikovala:

„Letos uspořádáme Olympiádu! A spoustu projektů! Generativní osnovy! Podle italského modelu Reggio Emilia! Budeme dokumentovat! Zapojíme celou komunitu!“

Zřejmě to přehnala se sojovým kapučínem. Jakmile se ale smečka dětí nahrnula do školy, ředitelka se vypařila jako prd nad hrncem. (Nebo pára nad hrncem? A kam se vypařil můj pověstný cit pro rodný jazyk?)

„Tak děti, dnes vás čmelák Hickety Pickety naučí, jak se kreslí rovná čára,“ nasadila jsem učitelské falsetto v ranním kroužku. (Pobavila mě úsměvná vzpomínka na manžela, jak přebírá expresní balík z Britské Kolumbie: „Já jsem si ale žádnou včelu neobjednal!“)

„Uchopte kouzelné proutky a začínáme shora – at the top!“

(Když otevřel zásilku z Chicaga, dlouho dumal nad patnácti třpytivými hůlkami: „To jsou nějaké erotické pomůcky?!?“)

„Tak Joshi, ukaž mi pěknou čárku, máchni, máchni!“

Chlapec se zadumal.

„Hovno.“

„Prosím?“

„Hovno.“

V duchu jsem s ním sice souhlasila - také bych raději ležela v posteli s pytlem brambůrků u nové epizody South Parku, ale převládl ve mně pedagog:

„Taková slova se ve škole neříkají.“

A jsem opět za pokrytce. Nicole přece zdravím každé ráno: Kurva, dneska se mi do toho fakt nechce.

„Né,“ upřesnil Joshi. „Tady hovno. Kakal.“

Plácl na zadek otřepaných manšestráků.

Při výtvarné výchově spadl Tristan třikrát ze židle. Opatrně jsem ho zvedla a posadila do rohu na polštáře.

„Prohlížej si obrázky,“ podala jsem mu knihu.

Během pěti minut usnul.

Už je zase vyhodili z podnájmu. Matka s pěti dětmi přespává  často v SOS vesničce.

Tlustá Jodi čekala po zvonění na děti ve vestibulu.

„Tak co nového ve škole?“

„Hovno,“ odvětil Joshi lakonicky.

„Umí chodit sám na záchod?“ zeptala jsem se zúčastněně.

„Ale samozřejmě! Doma i spí normálně v trenkach. Že jo, Joshi?“

Zachmuřil se.

„Ne. Joshi ždycky plíny.“

(Nedalo se nezaregistrovat, že Jodi zapáchalo z úst jako z urinálu. To má z toho lhaní!)

„Proč to vlastně děláš?“ zeptal se mně manžel u večeře.

„A ještě ke všemu v takových podmínkách. Je to smutné, ty rodiny pod hranicí bídy, ty závislosti, ty zanedbané děti. Já na tobě vidím vyčerpání.“

Proč to vlastně dělám, zamyslila jsem se. Pak jsem si všimla, jak při slově vyčerpání nevraživě zaostřil na kupu neumytého nádobí ve dřezu. To zrovna! Dělat doma služku!

„Hovno. Děsně mě to baví!“

(A Jax mi dopoledne podlézavě zorganizovala fixky!)