Podivný úpis aneb Je libo síla, svědomí?

 Doktor Faust stojí před Mefistem,
je toho mnoho, co chce znát.
Zpochybní všechno, co je jisté,
za co již získal doktorát.

 „Po čem jen touží tvoje tělo?
A co tvůj duch si bude přát?
Bažíš před dívkou rozechvělou,
či v čele světa chvíli stát?“

 „Něco mě nutí nějak myslet,
někam se pachtit, něco vzdát,
písmo mít v řádcích, kreslit svisle,
žít – a ten zbytek vyčíst z dat

 „Já“ je mi svaté, aniž mohu
cele ho poznat, co jen chtít?
Může být Satan cestou k Bohu?
Je můj cíl v ráji? V podsvětí?“

 „Vím, co tě trápí – vlna strachu,
že jsi jen nástroj, něčí cíl,
že tvoje vůle, milý brachu,
přeludem je, snad světlicí

 Jež občas září, když ji někdo
vypustí do tmy. Chceš se smát?
Já mluvím vážně, bez anekdot,
nikdy však, slyšíš, bez témat“

 „Vskutku se bojím, že v mých genech
psáno je, co se bude dít.
Že to je jiný, kdo mě žene,
kdo určí volbu i můj cit

 Vždy musí někdo krutě vraždit,
drak čeká oběť, kde ji vzít?
Být jenom loutkou, to mě dráždí,
Ať strádám hladem, či jsem syt.“

 „Jak je to s duší? Jde ti hlavou,
možná jen přeci volbu máš.
Chceš snad být dalším z těch, kdo plavou
vždy proti proudu pro skrumáž?

 V ní tě to tísní jako v cele,
chceš poznat lásku, bolest, půst.
Máš práce jako na kostele,
i když máš odkvést, chceš pak růst

 Přijde ti marná každá snaha,
dobro tě se zlem budou vést.
Vyčerpán se již nenamáháš
vydat se jednou z mnoha cest

 To tě však drží, že bych velmi
 o tvoji duši, hochu, stál.
Chce-li sám démon s hlavou šelmy,
abys ji upsal, ptáš se dál

 Ptáš se, co tvoří její cenu.
Ty totiž něco změnit smíš.
Co to je? Vzýváš v různém jménu
Ďábla i Boha, k nimž chceš blíž“

 „Když se to dozvím, pak ti ale
to, co chci poznat, ihned dám.
Budu zas otrok, neustále
sráží mě, co mě vyzvedá“

 „Mamon tě dáví, Eros v sexu
učil tě všemu, jak si brát
extázi, vášeň bez komplexů,
všechno tě nudí akorát

 Spása je cestou k zatracení,
když bereš vážně vlastní stín.
Nenecháš kámen na kameni,
chceš tuhle pachuť zajísti?“

 „Vážně se hrozím být jak robot,
být řízen zlobou, nebo ctí.
Být věčným psancem, jemuž do bot
zatýká, svět ho nepoctí

 „Jedinou šancí něco změnit.
Není-li věčnost, jak se ztrát
děsit mám v křeči přerození?
Vše se mi v hlavě začne prát“

 „Stvrdíš svou krví úpis z pekla?“
„To je část ráje, musí být.
Touha být volným by mě vlekla
do zhouby lživé úlitby“

 „Statečně čelíš pokušení,
tvořit i ničit víc a víc
chce se ti rázem v opuštění
morálkou, světem pijavic

 Světec či neřád je tvůj idol,
házíš si kostkou. Nejdou smýt
představy skryté pod libido.
Je libo síla? Svědomí?“

 „To, co mě zláká za to trpět
více než vše, co přebolí,
co nelze trhat jako chrpě
modravé květy v předpolí

 To, když mi můžeš nabídnouti,
potom sám sebe smažu s tím,
že jsem směl vniknout do zákoutí,
jež atom světlem napustí“

 Zahřmělo v blescích, díra stropu
zanechá trauma těch, kdo sní.
Sibiřské mrazy, vedra tropů
budou z té díry nervózní