Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jacques Brissot II

31. 10. 2011
1
2
910
Autor
starland

Můj otec, který přišel na tento svět na sklonku roku 1692 se na rozdíl od jeho otce a mého děda Františka neúčastnil zahraničně politických představ Ludvíka XIV. Vyčerpávající války, které měly dosadit Filipa z Anjou na madridský trůn sice skončily, když můj otec dávno dosáhl dospělosti, ale děd ho držel daleko od válčících polí. Byl dán na výchovu jeho staršímu bratrovi na málo osídleném dvorci ve střední Francii.

Děd měl jen jednoho sourozence a to Karla.  Děd František byl mladší než prastrýc Karel a proto na rodinný statek v Auvergni neměl pražádný nárok. Statek jsme neměli veliký a stav, ve kterém ho praděd Josef předal svým potomkům by se dal označit za žalostný. Pozemek byl z generace na generaci předáván jako léno dokud tuto tradici neutnul praděd. Měl nějaké dluhy, když byl osloven Duchem svatým a na základě tohoto osvícení vstoupil do služeb církve. Jelikož sloužil králi jako horlivý kazatel, nemohl se starat o syny, kteří byli jako vzpomínka na jeho divoké mládí. Děd nikdy nevstoupil do manželského svazku. Přestěhoval se na farnost k městu Aurillac, což mu zařídil jeden duchovní, kterého občas potkával v místním hostinci, a vstoupil do Boží služby. Farnost byla našemu statku vzdálená den cesty a tato vzdálenost musela dědovi a prastrýci  odpovědět otázku, proč svého otce nevidí téměř vůbec.  Nakonec ke svým synům našel služebnou a zařizoval převozy chlapců jen jednou za rok, a to na mši před Štědrým dnem. Děd se věnoval slibné kariéře a tyto převozy  nakonec zrušil. Otec se jednou zmínil, že jim děd v jednom dopise napsal, že loupeživé tlupy před vánocemi nemají slitování s malými dětmi a tak musí společné vánoce pro jejich blaho zrušit. Praděd to záhy dotáhl až na biskupství do Clermond – Ferrand. Prastrýci  Karlovi se nenabízelo moc profesí, které by zvládl a ještě míň, které by skutečně dělat chtěl. Byl zatvrzelý a když ho nekosila migréna, psal dlouhé dopisy dědovi a městské radě, kde žádal pomoc. Nakonec, bez zjevných výsledků svého snažení, se s pomocí místního kováře vrhl na výrobu vlastní pálenky z ovoce, kterého dávalo jeho hospodářství dostatek. Kovář byl povahy bodré a veselé a tak se zvolna upíjeli ke stavu, kdy už prastrýc cítil migrény z jiného důvodu. V době, kdy byl k němu předán otec na výchovu, byl už v příjemné letargii. Uvítal pomocníka, ze kterého si záhy vychoval ošetřovatele. Otec se už od raného dětství musel o svého strýce starat, aby ho udržel naživu. Popisoval mi nelibou vůni, když prastrýc Karel sundal kabát a už vůbec nemluvil o tom, když sundal boty. Otec coby malé upřímné dítko se mu snažil mýt i nohy, ale bylo mu z toho tolik zle, že tuto starost později vynechával.

Děd František byl tak zapálený do záležitostí svého krále, že neměl na výchovu otce čas. Pod praporem bourbonských vojsk se účastnil výbojů za hranicemi a ještě před jeho narozením strávil několik měsíců v Alsasku, kde jako věrný služebník Francie pomáhal rekatolizovat Štrasburk. U belgických hranic utržil vážný průstřel ramene a nezbývalo mu než se stáhnout do výslužby. Na bitevních polích u Malplaquet se seznámil s jistým vévodou de Saint Baumé, kterému nemálo pomáhal při jeho válečném snažení. Ten děda vyznamenal, a naše další pokolení nasměroval na jih země. Aby děd nově nabytou hodnost mohl užívat, vévoda přislíbil, že jeho bratr, který jako královský bailli nesmírně zbohatnul na opuštěných statcích a jiných usedlostech, přenechá dědovi za symbolickou cenu hrad Cordilly, ve kterém jsem později vyrůstal. Děd postoupil v hodnosti a mohl využívat titul „de“. Tato událost ho tenkrát  ovládla a jako člověk znalý světa kalkuloval. Jelikož byl ve válce a znal lidi, nevěřil, že by taková nabídka proběhla hladce. Bylo mu jasné, že se vévodův bratr potřebuje pevnosti spíše zbavit. Během života jich viděl spoustu a nemalá část z nich byla v bídném stavu. Nicméně pro něho měla i neužívaná stavba ve špatném stavu velkou cenu a měl nesmírnou radost z toho, že má konečně domov. Kočovný život s armádou se mu stával minulostí.

Když se loučil se svými vojáky, se kterými prožil nejkrásnější léta života a nepřeberné množství strastí, odvážel si s sebou vedle velké rány v srdci také truhlici plnou peněz, několik koní obtížených vaky přetékajícími různým vybavením z domů německých protestantů, skupinku vojáků a listinu s královskou pečetí opravňující užívat hraběcího titulu. Naštěstí se po cestě nezapomněl zastavit pro svého syna, který ho neuvítal v nejlepší kondici. Otec byl vychrtlý a oblečení na něm viselo. Přijel právě včas. Prastrýc statek se svojí maličkostí prohrál v kartách. Směl tam sice zůstat a bydlet v jedné malé tmavé komůrce, ale když uviděl bratra, obličej se mu rozzářil radostí. Majitelé byli dobří obchodníci a za odvedení prastrýce, který jim byl na obtíž, požadovali pět louisdorů. Děd bratra vyplatil a ujal se ho. Musel ale výchovně zasáhnout a pod pohrůžkou vylití pálenky z prastrýcova vaku, kterým obtěžkal svého koně, měl zakázáno cokoli o svém předešlém životě vykládat. Ostražitý děd mu nakonec pro všechny případy zakázal mluvit vůbec. Směl toliko mávat rukama, když na obzoru uviděl loupežníka. Cesty nebyly nikde střežené příslušníky armádního sboru a s ohlédnutím na bohatství, které vezli na hřbetech svých koní, bylo jistě dobře, že utvořili tak početnou družinu. Čím déle jeli, tím byly průjezdy jednotlivými provinciemi obtížnější. Tady dostala první příležitost bystrost mého otce, který, vyslaný z dědova rozhodnutí jako předvoj, padl do spárů banditů, kteří ho obklíčili a začali s ním třást. Otec vytáhl vak s kořalkou, kterým ho děd vyzbrojil jako účinným prostředkem k vyplacení se z případného zajetí a slíbil banditům, že jestli chvíli počkají na místě, přinese jim další. Banditi si zatím po locích rozdělovali kořist, když otec o všem informoval za zatáčkou děda. Děd vymyslel, že se má otec vrátit s prázdnou ale povědět jim, že kus za zatáčkou spí skupina obchodníků a vaky s kořalkou má u sebe. Otupělí zloději a vrazi, když viděli skupinu mužů ležet po okrajích cesty, zapomněli být ve střehu. Omámeni vidinou snadného lupu byli tuze překvapeni, když děd s družinou vyskočil na nohy a překvapené příchozí se svými druhy pobil. Děd rozhodl vzít jejich koně a náklad rozložit na více hřbetů, takže zdálky už vypadali jako slušný konvoj.     

Bylo spoustu dalších zážitků na cestě do vévodství Saint Baumé, ale všechny je  bratři překonali ve zdraví. Když do vévodství dorazili, vévoda dědovu družinu přijal s veškerou vlídností, jaká se patřila pro takovou návštěvu. Uznale se vyjádřil nad vzdáleností, kterou noví hosté museli zdolat a nechal pro ně připravit ty nejlepší pokoje, které jeho zámek skrýval. Děd byl přísný a nenechal otce na pospas své vlastní komnatě, ale musel sdílet jeho a dokonce s ním spát i na lůžku, aby se už v raném mládí neodrodil. Otec na noc s dědem na lůžku vzpomínal vždy s rozčilením, protože nemohl spát hlubokým kvalitním spánkem a ráno ho bolely všechny kosti. Děd měl jistě ušlechtilý záměr vynahradit otci v co nejkratší době jeho absenci v rodičovství. Ještě než se zabydleli, nechal vévoda sloužit mši doslechnuvši se o hrůzách bitevních polí v tak věrném vyprávění. Své hosty během celého obřadu bedlivě pozoroval, což bylo běžné při zjišťování, s kým máte tu čest. Přijeli ve vhodnou dobu, protože vévoda uvažoval o prodeji některých objektů. Pokladnice začínala být na jeho potřeby krátká a držba nemovitostí, co nic nepřinášely, nebyla výhodná. Těžil z toho, že široko daleko se nikdo k něčemu podobnému nechystal a ceny se snažil vyhnat do závratných výší. Otce ale řešil individuálně, neboť mu bratrův pozdrav z lazaretu s přímluvou vehnal slzu do oka. Nabídl mu tedy slíbené opuštěné sídlo Cordilly asi s dvěmi sty hektary okolních pozemků. Cena byla více než lákavá, ale záhy se dědovi potvrdil důvod, proč je tak levná. Zpustlý hrad budící dojem nepřístupnosti a osamělosti nebyl prázdný. Jeden z dědových vojáků se o tom na vlastní kůži přesvědčil, když se jako první pokoušel přejít řeku, tehdy ještě bez mostu. Děd se později od vesničanů dozvěděl, že vévoda po okolí roztrubuje drze a arogantně cosi o prozřetelnosti, která jeho bratra sama osvítila v pravý čas, když nabídl dědovi ten sporný zapadlý kout. Dostat vyznamenání za prohranou bitvu může jistě jen patolízal a pochlebovač. Těžko říct, do jaké míry byl do toho namočený jeho bratr u belgických hranic. Děd věřil, že v lazaretu není místo pro škodolibost a nevěřil v jeho postranní úmysly. Byl rád za jakýkoli domov. Od zámku to byly dva dny cesty a skrz husté lesy vytrubování vévodovo neprosáklo. Děd začal s organizační schopností vycvičenou v armádě budovat a především opevňovat nové sídlo. Ze všeho nejdřív bylo třeba vyhnat vetřelce, kteří v jeho majetku pobývali. Jednalo se o jistého Fernanda Moeta, což byl syn soudce Moeta ve městě Toulouse. Žil ve svém hradu na severu od hranice našich pozemků o poloviční rozloze než byl  náš hrad, ale zato byl z načernalého kamene, tolik dědovi a prastrýci připomínající rodnou Auvergni. Bratři občas zavzdychali po svých kořenech a navzájem si pobrečeli na rameni. Hrad na Cordillách byl nebývale velké rozlohy, nikdy jsme ho nevyužili celý, ale pozemek k němu přináležející neměl takové rozměry jako ten, co patřil Moetovi. Přesto mu to nebylo málo. Děd se pokusil s velitelem tlupy vyjednávat. Fernand už zdálky hulákal, že hrad je ve vlastnictví jeho rodiny. Děd mu na oplátku ukázal řádně podepsaný dokument, kterým musel vévoda rovněž stvrdit, že hrad byl jeho majetkem. Přeci nelze prodat cizí majetek, argumentoval děd. A když byl vévodou prodán, musel být jeho. Protivenství proti vévodovi se mu jistě nemusí vyplatit. Děd mluvit uměl a skutečně pro tu chvíli donutil Fernanda ustoupit. Ustoupil ale jen za pruh lesa, který dělil louku s hradem a řekou od pole. Prý jen prozatím. Zdůraznil, že pole za lesem ze severní strany jejich je stejně jako hrad. Ukázalo se, že mají s vévodou letitý spor. Vznikl v době, kdy se u Moetových na půdě našli nějaké staré katastrální mapy. Děd zůstal ale klidný a uložil dokument stvrzující jeho majetek do sekretáře s železným zámkem a kam uložil klíč, o tom věděl jen prastrýc. To bylo výhodné, neboť sice už směl mluvit, ale už hovorům z valné části odvykl.

Hrabě Brissot de Cordilly, jak už si děd mohl říkat, začal energicky a disciplinovaně budovat svoje sídlo jako malou vojenskou pevnost. Otec vzpomínal, jak měl každý den svůj nezvratný a pevný řád. Směl si hrát jen ve stanovený čas a směly to být jen bitky a hry na vojáky. Nejdříve ho děd učil s dřevěným mečem, který vyrobil prastrýc. Co se prastrýce týkalo, tak ten na Cordillách pookřál a našel zálibu v kutilství. Otec prožíval poměrně vážné dětství sám v izolaci jen s otcem a strýcem a jeho družinou. Z dětství si pamatoval především mlynáře Lavace, jehož pánem se původně děd stal a kterého si pamatuji z raných let i já. Dědova družina poskládaná z ležení jeho poslední bitvy budila u otce děs i hrůzu. Válkou poznamenané tváře a různé šrámy na těle působili na otce, zvlášť když se setmělo, strašidelně. Byl tuze rád, že tito lidé nebydleli v části hradu obývaném jím, ale v kamenné místnosti za konírnou. Jak jsem pochopil z otcova vyprávění, vyhýbal se jim i na dvoře, který byl naštěstí pro něj veliký. Mlynář Lavace měl ztrápenou, přesto milou tvář a především byl obdarován vypravěčským uměním. Snad to bylo právě to, proč si ho děd tolik oblíbil. Děd s ním každoročně zapíjel dožínky a vedle prastrýce to byl jeho nejdůvěrnější přítel. Často bylo z jídelny slyšet hojně rozšířenou lidovou píseň:

 

Prodej víno, zaplať daně

Z obilí ještě přispěj na ně

A pak půlku ještě všeho

To je život? Co mám z něho..

 

Děd se od mlynáře ničím nelišil. Na hraběcí titul tady v lesích dávno zapomněl. Mlynář měl statek a porážku na západní straně od hradu a děd mu statek odprodal, aby nemusel vykazovat dávky, na které by býval měl nárok. Večery s ním byly opravdu veselé zpestření každodenního života a vzkvétal mezi nimi výměnný obchod, víno za obilí.  Malá stará vinice, jejíž poloha se už v novém rozlehlém vinohradu sotva rozezná, byla sice na pokraji přežití, léta neudržovaná, ale hrozny plodila pěkně nakyslé, že víno z nich mělo jedinečně trpkou chuť. Nepříjemnosti mu připomínal až zástupce královské kasy, který přijížděl podle potřeb státního rozpočtu. Když začal obrážet dům po domu, a nebylo jich na panství hodně, děd chodil s ním a dával bedlivý pozor, aby se neodnášelo nic, na co neměl správce nárok. V kovárně byl otec jednou svědkem, jak děd vytasil meč a chtěl se utkat se správcem v souboji, což byl přísný prohřešek pod nejvyšším trestem. Správce, kterému nestačilo, co si na koně naložil, začal páčit kliku na dveřích. Toto jeho přilepšení bylo na děda příliš. Naštěstí děd během svého dobrodružného života navázal mnohá přátelství, která mu v pozdějších letech kryla záda. Jedním z takových bylo přátelství s rodem d´Argenson, který měl vliv v nejvyšším kruhu. Tato rodina byla jedna z těch šťastných, kteří byli mezi prvními, co byli vítáni králem na samém okraji dne, jelikož měli povolení meškat v kabinetu před jeho ložnicí ve Versaillu. Tehdy šrám na paži, který správci utržil, mu prošel snadno, přestože si to vyžádalo kárný dopis. Když byl otec starší, chodíval při každé takové návštěvě s dědem po Cordillách. Dlouhá léta k nám jezdil výběrčí Georget, než byl zajat a skončil v žaláři. O to se rovněž zasloužil můj děd, jelikož o jedné skutečnosti, na kterou byl upozorněn, se přesvědčil na vlastní oči. Poté spravil urychleně pana d´Argenson a důrazně na něj naléhal, aby se přimluvil u vlivných míst za jeho výměnu. Ve všech hostincích široko daleko se vyprávěla historka, o které lze těžko říct, co na ní bylo pravdy, nicméně dědova zkušenost byla beze všech pochyb a dodala tomu příběhu na důvěryhodnosti. Kdysi žil jistý poddelegát Rameau, který potřeboval hotovost a jediné, co mohl prodat za slušnou cenu, byla funkce výběrčího daně. Byl spatřen v jedné vinárně v Toulousse, jak se dohaduje, kdo mu více zaplatí. Nakonec si s někým plácl, obstaral v kanceláři veškeré formality a odjel s tolik potřebnými penězi do Paříže. Výběrčí Georget byl vydřiduch v pravém slova smyslu. Se svojí funkcí chodil světem jako páv. Bral a jedl co hrdlo ráčilo a Fermé Generalé nepřiznával nic ze zabavených věcí. Prodával všechno pomocí různých existencí, kteří si s prodejem nelámali hlavy a dobře věděli, kam se obrátit. Najal si později jednoho sluhu, který za něj vykonával fyzickou práci a sám v hedvábné košili jenom přikazoval. Sem tam drobný úplatek odvrátil hrozbu prozrazení a všichni byli nadále spokojeni. Děd se Georgeta nebál a dal se s ním do křížku. Výsledkem bylo přidělení intendanta, který měl být zárukou, že všechno bude probíhat podle nařízení královské rady. Už i k nám na samý okraj venkova na nevelké panství dolehla dokonalá struktura z mozku samotného Richelieua. Byli jistě intendanti, se kterými se dalo všelijak vyjednávat a domlouvat, ale u nás nebyla pražádná vůle se s intendanty ani bavit, natož je uplácet či jim dělat jiná dobrodiní. Otec je nesl hůře než děd, jelikož ten se vybouřil na bojištích a snažil se dát hradu některé užitky, jako byl například padací most, úprava koryta řeky,  opravení strážné věže a zúrodnění polí ležících několik let ladem. 

Otec vyrostl pod vedením děda a prastrýce v muže pevných zásad. Vyrůstal jako jediný potomek a velmi trpěl, že nemá žádného sourozence. Proto byl velmi rád, že k jeho prvorozenému synovi jsem se narodil já. Ženy nehráli důležitou roli u mého děda, ale bylo tomu jinak v případě mého otce. Otec byl dědem poslán do školy pro armádní důstojníky, ale studia nedokončil. Lákala ho jedna slečna z vysokých kruhů. Rodiče této slečny ovšem zapracovali a v jejích očích se otec mávnutím proutku změnil v ubohého venkovana. Otec proto na studia zanevřel a vrátil se na Cordilly s přesvědčením, že důstojníkem nebude. Děd byl tímto otcovým rozhodnutím velmi  zklamán, protože znal pravý důvod otcova odchodu. Honění se za sukní nevnímal zdaleka jako zásadní věc, ale jako přízemní záležitost. Ženských měl na bojištích vždycky dost a s radostí si ho samy vyhledávali.

Sice k nám otec promlouval jeho rodným nářečím, takže jsme nebyli schopni na jihu Francie všemu porozumět, ale díky tomu, že jsme se uzavřeli za svoje zdi, neměli jsme s tím žádné potíže. Za dny, kdy se otec obrňoval nesmírnou trpělivostí a snažil se mi vštípit zásady písemného jazyka jsem dodnes velmi rád a tvoří tu lepší část mého dětství. 

Dny, kdy jsem byl ve středu otcova zájmu já, nenáviděl můj bratr Pierre. Pierre byl o dva roky starší a na můj vkus poněkud chladný a citlivý na svoji osobu.  Kdo mu nepřizvukoval a neobdivoval ho, nestál mu vůbec za konverzaci či se stal terčem jeho žertů. Pierre byl velmi důsledný, zvláště v pomstách, které intrikoval ve své hlavě. Rád mě urážel nemístnými poznámkami, ale jelikož jsem byl vyšší než on a začal nabírat na síle, jeho slovní údery jsem vracel silou. Když mě táhlo na patnáctý rok nebylo už těžké přeprat ho, ale když mě uviděl otec, vždycky jsem od něj dostal výprask a měl domácí vězení. Nerad viděl mezi námi jakýkoli svár, stejně tak svár s našimi vrstevníky žijícími prakticky v jedné domácnosti. V takové dny, jednou to byly i týdny, jsem trávil čas úplně sám ve Sténající věži (ten název jsme vymysleli s Pierrem ještě v dobách, kdy jsme byli děti a naše zájmy se v lecčems spojovaly) a jen jídlo mi tam zanášela naše služebná Germaine. Z těch dnů jsem míval hrůzu, protože nikoho jiného než naši postarší tlustou Germaine jsem neviděl. Náš otec byl ale počestný a dobrotivý a byl pro tyto vlastnosti obdivován nejen na svém hradu, ale i na našem nevelkém panství. Panství jsme neměli, jak už jsem říkal, veliké, ale zato bezpečné, o což se dost zasloužil už náš děd. Nechť je mu zem lehká. Otec byl také dobrý bojovník a o svoje lidi se vždycky dokázal postarat a uchránit je proti rabujícím tlupám. To byl jeden z problémů, kterému musel náš hrad čelit. Jejich nájezdy sice už nebyly tak časté jak za doby děda a hladomoru, ale občas se nějaká banda do našich lesů zanořila . Zvlášť my, daleko vzdáleni centru zájmu, Paříži, jsme museli být odkázáni především sami na sebe. Otec nikdy nenechal nikoho hladovět a kdo přišel před naše vrata, mohl u nás získat práci. Otec ho neváhal  zaměstnat pracemi na svých polích. Když byl někdo na práci na poli slabý, stal se jeho almužníkem. Pokud vznikla nějaká křivda nebo hádka, snažil se to urovnat osobně. Nikdy tím nezaměstnal nikoho jiného. Na otce koukám s obdivem. Byl to pravý vůdce svého nevelkého lidu, jehož veškeré zájmy byly podřízeny potřebě udržet zásoby jídla a chránit půdu a majetek na ní stojící. Nebyl tak náruživý do boje jako jeho otec, ale ochránit nás dovedl vždy. Rozhodně před zloději. Zvláště z lesů kolem Toulouse občas zabloudily lapkové a z jihu pašeráci ze Španělska  a doráželi na naše zdi. Pod otcovým vedením se nám všechny útoky podařilo úspěšně odrazit. My s Pierrem jsme se jich nemohli účastnit, protože nám otec vždycky nakázal setrvat za zamčenými dveřmi a ani nevyhlížet z okna. V ty okamžiky jsem trpěl a těšil se, až mě otec také pustí do boje. Horlil jsem po něm. Každé příležitosti, kdy bych mohl ukázat svoji sílu, jsem se snažil využít, abych pocvičil svoje tělo a bystrost a nikdo mě nemohl přeprat. Zejména v pranicích s Capotem, což byl syn naší Germaine. Nikdo jsme mu pro jeho zrzavou ofinu, která mu odstávala od obličeje jako střecha, jinak neřekl. Jednou jsem mu zlomil nos a to otci neuniklo, neboť si Germaine šla stěžovat na to množství krve, které se mu řinulo z obličeje. Výprask jsem měl zpečetěný.

Abychom odváděli poctivě dávky králi, tak nám královská ministerská rada přidělila intendanta Deffanda. Vládní inspektory trpěl jen jako nutné zlo. Intendant Deffand, spadající pod vrchní  řízení královské ministerské rady se sice snažil ve svém přiděleném okrsku řídit všechny záležitosti z titulu pravomoci, ale nikdy neřídil nic z hlediska přirozené autority.  Věřím tomu, že si otec tuto výhodu patřičně vychutnával. Raději dělal mrtvého brouka a vyčkával, než aby napomáhal tomu, že byrokratický aparát řízený z Paříže ovládne jeho panství a každodenní život zcela.  Deffandovi to nechtěl ulehčit v žádném případě. Schůzky s ním se snažil všelijak zkracovat a neváhal při tom použít kdejaké výmluvy. Nesl ho trpce. Často, když se rozčiloval a chodil kolem obvodových zdí jídelny, největší místnosti na hradě, vykřikoval, že on, jehož předkové mohli být rovni prvním Kapetovcům, se před ním jen tak neohne. Často se uchyloval k psaní dopisů svému příteli lordu Chesterfieldovi, kterému si stěžoval, až měla matka strach, že jednou padne jeho dopis do rukou královského špióna. Odsoudili by ho jako vlastizrádce. „Jak si můžeš dopisovat s tím angličanem?“, ptávala se ho často. „Vždyť popravili svého vlastního krále!“ Otec podobné narážky nebral příliš vážně. Vím, že s mojí matkou vydržel jen díky tomu, že většinu jejích řečí pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Přestože otec nebyl takový samorost jako děd, určité rysy měli společné.V  Chesterfieldovi měl velký vzor a obdivoval ho stejně jako jeho zemi  Anglii. S o to větší nelibostí pozoroval Deffanda, jak si to ve střevících s cvočky vyšlapuje po jeho chodbách s nosem nahoru a plní zákony podle svých nejlepších možností. Vždy, když ho pozoroval, vypadal o dost starší. „Monsigneure, účetní záznamy patří především do mých rukou“, ujasňoval Deffand pozice a úlisně se předkláněl. To potom na Cordillách lítaly hromy a blesky, jak otec dováděl. „K čemu vám by byly, když odpovědnost a povinnosti vám z nich nevyplývají?“ Drzý hejsek, mračil se otec a hřměl po místnosti. „Však podivínský jste šlechtic, že nechcete žít v přítomnosti krále jako mnozí jiní a vaše selské uvažování mi staví do cesty nejednu nesnadnost.“ Otec práskal pěstí do stolu v jídelně a opakoval troufalosti, které mu vykládal Deffand. Ten starý kámen, který měl kdysi určitě funkci ochranářské pevnosti proti nájezdům  Maurů a který sám hrdě spravuje, byl najednou plný různých pověřenců vlády a každý přijížděl z titulu nějaké listiny, kterou si nosil s sebou, vybíral a nařizoval. A otec trpěl.

 

 


2 názory

starland
02. 11. 2011
Dát tip
děkuju moc :) to člověka potěší :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru