Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Svatý Štěpán
datum / id11.11.2011 / 396410Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieMigrační román
zobrazeno3026x
počet tipů23
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Toto je vyprávění člověka po šedesátce, jenž se cítí být Čechem, protože miluje tuto zemi, a češtinu má za svůj mateřský jazyk, i když jeho "mateř" česky mluvila jen velice slabě.
Jeho rodiče se narodili v Polsku. Jelikož matka byla polskou Němkou, ke konci války je Poláci naložili do vlaku a šupem poslali do rozbambardované "Říše". Při průjezdu Sudety jim Rusové rozstříleli lokomotivu, a tak zde uvízli. Vypravěč se už narodil v roce 1949 zde.
Jeho rodiče byli hluboce věřícími lidmi, příslušníky církve adventistů sedmého dne. Otec byl povoláním obuvník, ale jelikož komunisté v Československu brzy soukromé podnikání zakázali, musel, jako živitel devíti dětí a manželky, přijmout jak nejlépe placenou práci. A ta byla v okolí Trutnova pouze v uranových dolech v Jáchymově. Když se jim však narodil poslední syn, brzy zjistili, že si ta práce vyžádá těžkou daň - chlapec ve věku dvou let zemřel na rakovinu krve.
Vystrašený otec si našel jinou podobnou práci, tentokrát v dolech na Karvinsku.
Víru si však zachoval a tam, ve slezských dolech, kam se kvůli štědrým dotacím slezli všichni zlatokopové republiky s tou správnou stranickou legitimací, vzdoroval všem nátlakům, aby se Boha vzdal. Adventisté světí místo neděle sobotu, dle původního kalendáře sedmý den týdne, jak to přikazuje Bible, a tak od západu slunce v pátek, až do západu slunce v sobotu nepracují. Někteří jsou tomuto přikázání tak věrni, že se raději vzdají kariéry, studia a možnosti obživy vůbec, než aby zradili svou víru.
Toto je kapitola (ne první) z připravované knihy, v níž vypravěč formou monologu popisuje výseč ze života svého otce - horníka uhelných dolů. Vypravěč i posluchač sedí na lavičce v parku...

Velice mi záleží na Vašem názoru, za nějž předem děkuji.
P.S. I když je dnes na světě na 15 milionů adventistů sedmého dne, dosud o nich nebyl napsán román. Takže bych mohl být první. Pokud se mi podaří.
Svatý Štěpán


„Toho dne, když táta přišel domů a nechtěl nic jíst, bylo taky takový hezký počasí jako dnes. Víte, táta už byl i tak dost hubenej, ale když to s ním začalo, tak měl najednou na krku takovej velkej ohryzek.“
Podíval se na své ruce a jednu dlaň vložil do druhé.
„My jsme v sobotu měli ten svátek. Do západu slunce. A tak táta chodil na noční až když slunce zapadlo. Navozit do předku dříví na stojky, nebo zavlažit stěnu, čili napumpovat do uhlí vodu. Když se to neudělá, tak kombajn nadělá tolik prachu, že nevidíš ruku před nosem. Jo, táta po tom, co bráška umřel na leukémii, z uranu odešel a našel si práci zase v dolech, jenomže uhelnejch. A k tomu byt. Ve Slezsku. A jeho novej ředitel si usmyslel, že ho z toho náboženství vyléčí. 

To bylo tak – nejdřív postrašil jinýho adventistu, že mu sebere všecka privilegia, včetně auta. Si myslím, že to ten ředitel nemyslel vážně, dyť auťáky se nezabavovaly jen tak, na pokyn nějakýho ředitele, ale on ten druhej asi nebyl moc chytrej, takže v sobotu do práce šel. A to byl v tom svým sboře starším. Ředitel dostal po tomhle snadným vítězství bojovýho ducha a pustil se i do táty. Ale našemu tátovi nebylo co sebrat, jediným jeho majetkem jsme byli my, početní haranti a naše věčně hladový krky. Takže ho ten ředitel skříp právě tam. Když táta v sobotu večer, po západu slunce, přišel do práce, tak mu štajgr řek, že byl naplánovanej na ranní nebo odpolední a poslal ho domů. A tím měl táta bulku, čili neomluvenou absenci, a tím dva dny z dovolený a hlavně celý prémie fuč. 

Když táta v tý době přicházel po šichtě domů, tak si udělal jen žitnou kávu, ukrojil si krajíc suchýho chleba, a pak se dlouho nad tím kafáčem modlil. Se sepjatýma rukama a se zavřenýma očima vypadal jako nějakej svatej, co visej v katolickejch kostelech. Všichni jsme chodili po špičkách a máma se neodvážila zeptat, co se děje, ale nakonec to ticho nevydržela, a on jí něco málo svěřil. Ale pak jako by uťal.

Celý večery spravoval ve svým koutku boty. Měl tam malinkatou dílničku, zbyteček toho, co míval kdysi v Polsku. Seděl na verpánku shrbenej, v kuželi světla, na očích měl brejle a šídlem píchal do mejdla, co ho měl v takový mističce z olova. Propichoval kůži, protahoval jí dratev, každý steh utahoval a při tom mu na rukách vystupovaly žíly. Už mě neodháněl, když jsem mu chtěl pomáhat. Dal mi špalek a nejmenší kladívko a já do něj zatloukal ty jeho malinkatý hřebíky. Když jsem šel spát, táta je všecky zase kleštěma vytahoval a ukládal zpět do krabičky. 

Při večerní pobožnosti nad námi stál a díval se někam do daleka. Polština se mu do řeči míchala ještě víc než kdy jindy. Ale z Bible nechal číst některou z mejch starších sester a já konečně rozuměl, o čem je řeč. Díval jsem se na něj zezdola a pozoroval jsem, jak se mu ohryzek na krku pohybuje nahoru a dolů. Táta nechával číst takový ty optimistický žalmy, jako dvacátej třetí, co začíná ‚Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku‘. 

Než šel spát, ještě si klek ke svý posteli, lokty opřel o přikrývku a dlaně sepjal pod bradou. Oči mu pokrývaly víčka jako bílý blanky a mezi nima se objevila hluboká rejha. Zápěstí a celý ruce měl samou kost, jak mu rukávy pyžama spadly k loktům, najednou měl na hlavě moc vlasů, takovej koš, táta měl hustý černý vlasy až do smrti. Máma mu pořád připravovala jídlo, ty svý polský eintopfy, třeba zaliwajku nebo zacierajku. Bylo to moc smačný, ale on se toho ani nedotk, jen se do talíře díval. Když šel na noční, tak nás máma sama ukládala do postele a modlila se s náma. ‚Panie, trzymaj swoją ochronną rękę nad naszym opiekunem,‘ říkala, a já nevěděl, co je opiekun, ale mínila asi tátu, protože při tom vždycky vzdychla.

Víte, táta někdy zapomínal, že je moc pobožnej, a to pak nosil domů různý havířský historky, ale on je vyprávěl bez těch slov, co většinou začínaj na písmeno k, kvůli nám, a taky kvůli mámě, protože máma byla dáma. To třeba o Bolkovi, co byl starej havíř a už nemoh na plíce. Tak on byl ten Bolek osmičkovej havíř, ale už jen chodil po dole a hlídal, aby se někde pásy nezadřely. Kdyby se zadřely, tak by to mohlo bejt zlý, jako tehdá na jiným dole, co takhle vznikl oheň a od něho bouchnul metan a spoustu jich tam zařvalo. To byla zodpovědná práce, ale lehká, a tím pádem byl Bolek trnem v oku mladejm havířům, protože oni sice byli taky osmičkový, ale za stejný peníze makali ve stěně, a tak mu dělali různý schválnosti. Ve špinavým kupelu, co tam pod stropem na řetízku visej fáračky, mu ty jeho spouštěli, do gumáků mu čůrali nebo ještě hůř, a pak to zase vytáhli nahoru, a jak se chtěl Bolek oblíct do pracovního a obout si gumáky, tak nohama do toho sajrajtu vjel.
Když pak někdy procházel kolem jejich stěny a oni zrovna svačili ty svý chleby a pili z baňoků, co je tam měli viset pod stěnou v kabátech, tak se ho jako přátelsky ptali, jak že se daří, a on byl zprvu naštvanej, ale pozdějc se mu nálada spravila a oni se divili a ptali se, z čeho že se raduje, a on že nic, že je krásnej den, že sluníčko svítí, teda šest set metrů pod zemí, no. Jednoho dne se přímo zeptali, jestli mu nevadí, že mu dělaj do gumáků, a on že ne, že když jim jako nevadí, že jim čůrá do baňoků, tak že jeho ta maličkost v gumákách už vůbec rušit nemůže.

Jo, táta měl tyhle frky rád a často nám je vyprávěl, a já si myslím, že většinou referoval o sobě, i když to bylo vždycky o někom jiným. Táta nám nechtěl bejt špatným příkladem. Ale teď už nic takovýho dlouho neřek, jen jednou, když bylo uprostřed týdne a do soboty daleko a máma ho za něco vyhubovala, tak prohlásil, že je na něho hrubá jako noha u samý prdele, a my se zaradovali, že už je asi zase všecko v pořádku.

Nebylo.

Teď v tom svým koutě zatloukal do podrážky floky nebo hřebíky, pokaždý jednou ranou, a druhá rána byla jenom jako přiklepnutí, kvůli kontrole, to bylo hodinama ŤUK ťuk, ŤUK ťuk, ŤUK ťuk, a pak okraje těch podrážek ořezával dokulata, rašplí je ohladil a ještě navoskoval, že vypadaly jako od Bati. Za celej večer neřek nahlas ani slovo, jen si cosi šeptal mezi těma hřebíkama, jeho krásný silný rty ševelily jak si připravoval řeč na příští den, až přijde na šichtu a oni se ho zase budou ptát, jestli si to s tou sobotou nerozmyslel. Ty opravený boty balil do Rudýho práva a posílal mě s nima na různý adresy. Tátu teď nic jinýho nebavilo, takže opravil hodně bot, a já od těch vděčnejch lidí pokaždý dostával korunu, nebo třeba čokoládu. Míval jsem po ní pekelnou zácpu a od tý doby já sladký nerad. 

Ty bulky nepřinášely očekávaný výsledky a ředitel si vymyslel něco jinýho. Poslal ho na převýchovu do stěny, do nějaký údernický party. Považte – táta měl už nejmíň padesát roků, vždyť já si ho pamatuju jen jako staršího pána. Ale on těpal lopatou jak ti kluci a jednoho dne, když kombajn sjel stěnu a bylo třeba za ním vypucovat, tak nedal pozor a ze stropu se uvolnil kámen a přerazil mu nohu. To byla nízká stěna, a tak ho nemohli nýst. Překulili ho na dvě prkna a na nich ho táhli dolů ze stěny, ale v poruše, kde to bylo moc nízký, ho ani na těch deskách utáhnout nemohli a řekli mu, že se musí proplazit sám, a táta se teda plazil a za sebou vlek tu zkroucenou nohu, ale prej nevydal ani hlásku. Přivezli ho domů v sanitce, s nohou v sádře, protože v nemocnici je na snídani, na oběd i na večeři vepřový, a jelikož my jsme prasečí nejedli, tak by tam byl hlady umřel a v tý nemocnici teda zůstat nechtěl. 

O svejch bolestech vůbec nemluvil, jen několik dní litoval, že mu na ošetřovně rozstříhali jeho skoro nový fáračky a gumáky, a nedal se utišit ani tím, že ty věci byly erární - táta byl velice šetrnej člověk. I jinak nezměnil svý jednání; zatínal zuby a vstával z lůžka, chodil po bytě a opíral se při tom o nábytek a o mámu, a trval na tom, aby se dělaly ty večerní pobožnosti; on teď měl čas, a tak i ranní, ale tu jitřenku, co je jeden verš z Bible předepsanej na každej den v tejdnu, nechal číst nás, a kázání k tomu dělal vsedě. A potom si k modlitbě klekal, to byla hotová procedůra, ono mu to trvalo kvůli bolesti, ale nevzdal to ani jednou, asi si myslel, že když se nebude modlit na kolenách, tak ty modlitby nebudou platit a on to s tím ředitelem prohraje. 

Ale ono se to o tom úrazu doneslo až někam na ředitelství nebo dál, táta totiž do toho rubání už kvůli svýmu věku nepatřil, tak někdo dostal strach, že ho táta zažaluje, což by on nikdy neudělal, páč měl z vrchnosti strach a věděl, že s ní nikdy nevyhraje. Když se vrátil do práce, zavolali ho k vedoucímu pole a tam na něj čekal nějakej soudruh z Prahy, co mu potřás rukou a řek něco jako omluvu. Ani dovolenou ani prémie mu ovšem nevrátili, že jako na těch šichtách skutečně nebyl. Ale v sobotu už na šichtu nikdy nemusel. 

A ten druhej, co mu hrozili, že mu seberou barák a auto, tak ten se na to díval jako někdo, co mu uplavalo mejdlo, a hned šel na ředitelství a škemral tam, aby i on nemusel v sobotu přes den na šichtu. Ale na ředitelství mu připomněli, co že jim slíbil. Vypad odtamtud ještě více vylekanej než předtím. A ve sboře mu jeho váženej úřad už taky nikdy nevrátili.

Víte co, já vám ještě něco o něm povim.
On Pánbůh na toho našeho opiekuna moc nedával pozor, a tak byl dost často potlučenej. Ale on si z různejch úrazů a nemocí nic nedělal, protože si myslel, že má koňský zdraví, a skutečně se vždycky ze všeho vylízal. Doopravdy ho bolelo jen když mu ublížil někdo, koho měl rád. To jednou když byl táta na šichtě a zrovna k nim do stěny přišla nějaká komise, samý papaláši v bílejch fáračkách, tak si jeden z nich do táty rejpnul. Ale to neměl dělat, protože táta se nikdy nedal a hned měl na každou poznámku dvě odpovědi, víte, žádný bolševický fráze - táta hned všecko pojal teologicky a třeba tomu jednomu inženýrovi v bílejch fáračkách taky odpověděl, a ještě přidal dva verše z Písma, jo, on ty citáty sypal z rukávu. Pak se ovšem lek vlastních slov, on totiž někdy přemejšlel až post factum, ale ten inženýr se jen usmál, jemu to imponovalo, že konečně někdo neodpovídá frázema a servilně se nehrbí, a prohlásil, že táta je něco jako papež, že s ním nikdo nevyhraje. Ten titul tátovi nadlouho zůstal a všichni kamarádi mu od tý chvíle jinak neřekli, teda až na France, co byl kdysi mnich a měl osobní důvody, proč ho tak nenazývat. Oni ovšem nemohli vědět, jak ho to bolí, když mu kamarádi říkaj zrovna papež, protože táta, jako správnej protestant, považoval papeže za osobního nepřítele, neboť on, jako všichni adventisti sedmýho dne, měl Zjevení Jana v malíčku, a ta bestie, co se tam o ní píše, byl pro něho právě papež. 

Ale přece se toho titulu zbavil. To když jednou v noci tahal dříví do stěny a byl se svým nákladem sám, nejdřív pocítil, a pak uslyšel ve skalách chvění a tichej  hukot, jako když se nad mračnama rozpoutává jarní bouře a hrom zatím neprovází blesky, jen duní daleko a vysoko, nese se od obzoru k obzoru, aby po chvíli zmizel v nekonečnu oblohy. Táta si posvítil do hloubi štoly. V záři reflektoru se roztančil prach, kterej se v pramínkách začal sypat ze stropu. Jak zesiloval hukot, tak prášilo blíž a blíž, a když už mu přášilo za límec, tu zapraskaly hajcmany - výztuž chodeb ze třech obloukovitých segmentů - jejich spojovací šrouby zasténaly, a najednou se jeden hajcman prohnul a matice vystřelily a v té chvíli si táta uvědomil, ne, co to povídám, nic si neuvědomil, to se v takový chvíli nedá, on jen jako nějaký zvíře instinktivně uskočil ke stěně, tam, kde hajcman vydržel a ze stropu skoro vůbec nepadal prach ani kamení. Tulil se k ní jako dítě k mámě, a i když byl přeci tak pobožnej, Pánaboha na pomoc nevolal, nic jinýho ho nenapadlo, než se k tý stěně tlačit, jako by ji chtěl udržet, i když by to byla pěkná blbost, že.

A pak se v celý chodbě strop zřítil a táta ztratil vědomí. Když přišel k sobě, strašně kašlal, protože se nadejchal rozvířenýho prachu. Snad právě ten kašel ho probral k životu. Nacházel se v takový tý kapse, v místě, kde se strop udržel a nespad na něho a neudělal z něho dvojrozměrnýho člověka. Jen ho stlačil hodně nízko, tak, že měl místo tak k sezení, nebo ke klečení, jak se pozdějc ukázalo. Táta čekal, až to spadne úplně. Ale hukot ve skalách odputoval dál, až zmizel v nekonečnu.

Pánbůh tentokrát na něho pozor dával.

Dva dny se k němu prokopávali, a když od něho neslyšeli klepání, když vůbec žádný známky života neměli, tak si mysleli, že hledaj už jen mrtvolu, a jen se divili, že necítěj žádnej mrtvolnej zápach, jak to u smrťáků bejvá. Proto moc nespěchali, tím míň, že záchranný akce se moc dobře platily. Táta se tam ve svý díře hejbat moc neodvažoval, natož klepat do stropu na znamení, že žije, protože strop pořád prášil a to znamená, že každou chvíli může spadnout. Živil se tím  jedním krajícem chleba a bylinkovým čajem z baňoku, co měl s sebou.

Když se k němu konečně prokopali, uviděli ho dírou širokou tak na dvě dlaně. Táta v tý kapse klečel jako by se modlil, a při tom neseděl na patách, byl vzpřímenej, tak, jak nás tomu doma učil. Strop byl však nízkej a on skláněl hlavu v pravým úhlu, jak se díval do malý kapesní Bible, co ji s sebou všude nosil, i na šachtu, zabalenou v silonovým sáčku. V lampě mu svítil už jen drátek, taková oranžová čárečka to byla, a jeho silný a krásný rty ševelily jak si slabikoval kterejsi žalm.

Franc, chlap, co bejval kdysi mnichem, na tátu svojí lampou svítil a prohlížel si ho jako nějaký zjevení. Táta zavřel tu svoji Bibličku, zabalil ji pečlivě do silonovýho sáčku a zastrčil si ji za ňadra. Teprve pak se obrátil ve směru záře Francovy lampy a chlapi, co se k díře tlačili, uviděli černou tvář s bílými bělmy očí, a jak se táta usmál, jeho zuby, silný jako u koně, zasvítily a vlevo nahoře mu stříbrně zazářil ocelovej špičák, co ho měl ještě z vojny, a i když vypadal staromódně, nikdy si ho za bílej vyměnit nenechal.

Franc mu podal termosku s kávou a táta, i když pravou kávu nepil, protože jednak na ni nebyly prachy, a taky že to ta prorokyně, co založila naši církev, nedoporučovala, tentokrát udělal výjimku a hned, pořád vkleče, tu termosku odšrouboval a do víčka si kávu nalil. Ale když si ji přiložil k puse a už chtěl pít - a vyschlej teda musel bejt, když tam dva dny seděl - tak se zarazil, ten kelímek odložil na kus skály, složil ruce, zavřel oči, ještě se vztyčil, aby neseděl na patách, a jeho rty se zase rozševelily a on Bohu děkoval za kávu, ale asi i za tu záchranu všeobecně, protože ta modlitba trvala dlouho, ale chlapi nic neříkali a nikdo nevtipkoval jako jindy, když táta svoji modlitbu před svačinou odříkával, jen se na něho dívali a svítili mu do obličeje. Když řekl nahlas „Ámen!“, tak mu ještě podali chleba se sádlem, takový dva pořádný krajíce, ale táta pěkně poděkoval a ten chleba vrátil, protože on ani teď, když málem umíral hlady, nic prasečího jíst nemínil. Ten havíř, co si to utrh od huby, si svůj chleba rád vzal zpět. 

Táta si sed na paty, a jak oni tu díru rozšiřovali, usrkával tý kávy, a i když byla horká, pít nepřestal, jen mezi douškama vydechoval oblaka páry a chladil si spálený ústa, až vypil všecko do poslední kapičky. Díru udělali širokou, ale nemohli k němu, protože tam bylo místa míň než pro jednoho, a než si rozmysleli, jak mu pomoct ven, on už se spustil na všecky čtyři a plazil se i s kabátem a s baňokem k nim.

Když vylez a vstal, tak chlapi, co se do tý díry nevešli, na něho hleděli s otevřenýma pusama, protože tohle ani ti, co na šachtě strávili život, často nevídali, oni nechápali, jak to, že žije, a když už žije, jak to, že chodí, a i když si snad všichni z táty utahovali a nazývali ho papežem, teď se na něj jen usmívali, ale jinak mlčeli, protože nevěděli, co by řekli. Táta se jmenoval Szczepan a Francovi, co byl strašně sečtělej, napadlo, že v Bibli byl taky nějakej Štěpán, co za svoji víru trpěl, kterýho dokonce kvůli tomu ukamenovali, a tak pohotově zved ze země malej šutr a po tátovi ho hodil a zvolal ‘Svatej Štěpán!’ a všichni, i ti, co do kostela nikdy ani nepáchli, to hned pochopili a sbírali kamínky a házeli je po tátovi a volali ‘Svatej Štěpán!’ Táta se nejdřív lek, když mu na helmě ty kamínky zabubnovaly, on si asi pomyslel, že strop zase práší a že může každou chvíli spadnout, a tak uskočil k jedný silný stojce, ale hned mu to došlo a on se rozesmál a znovu vykročil pevným krokem a v záři těch reflektorů, co je chlapi na něho namířili, blejskla jeho trojka vlevo nahoře.
Šel špalírem a slzy mu stékaly po černejch tvářích a zanechávaly za sebou světlý cestičky. 

Tu Bibličku moje sestra dodnes přechovává jako relikvii. Abychom nezapomněli.“ 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

04.12.2011 10:39:56Sebastiana
Až bude vydaná kniha, ráda si jí koupím, je to moc hezké.
V dnešní době se vyplatí spíše vydat knihu sám a nikoho se neprosit. normálně má autor 8 procent z prodeje, nebo taky nic.
vydání knihy asi o 120 stranách, 500 kusů, vyjde i s korekturami v dobré tiskárně na 50 kč za knihu, to jde, ne?
24.11.2011 17:30:12Morticia Adams
Trošku jsem se obávala spojení adventistů a horníků. Hovorová čeština mě zarazila tak v prvních třech řádcích..ale jak jsem to pročítala, spisovnáčeština by se ani nehodila. Četlo se do dobře a tématujsem se obávala zbytečně. Chvála!
24.11.2011 14:46:11Adriana Bártová
Je to bezva, takové lehké nenucené vyprávění, ze začátku se mi zdálo, že odstavce se sebou nesouvisejí, pak už se to ustálilo, pokračuj, ráda si přečtu další část.
Lidé by si měli přečíst o osudech prostých lidí, aby pak snáze nahlíželi na ten vlastní.
Vidím, že někteří mají problém s hovorým pojetím, já si naopak myslím, že to dodává příběhu autentičnost.T
15.11.2011 20:25:52Edvin1
Zbora: Tohle bylo míněno jako vzkaz pro Lakrova, ne? Asi ses spletl. No jo.
15.11.2011 20:22:25Edvin1
FAE: Podle pravdy to je, ale popisuju jiné lidi, ne sebe.
Ty odkazy Ti příležitostně pošlu, samozřejmě, když Tě
to zajímá. Ale znáš-li anglinu a umíš googlovat, tak to přeci najdeš sám, ne? Když já starej dědek to dovedu... :-)
15.11.2011 19:44:32FAE BOMB
Edvin: Pošli mi vodkaz na ty jiný informace, rád si je prostuduju.

Samozřejmě ti nepodsouvám absolutně nic. Autor pochopitelně nemusí sdílet názory svojí literární postavy. Jen jsem si myslel, že je to psaný podle pravdy, tak proto jsem se nad tim pozastavil...
15.11.2011 17:17:25Zbora
redaktor poezie
Lakrov: už jedenkráte jsem od Edvina dostal nehezky vyčiněno, když jsem jedno jeho dílo, na které jsem od Tebe dostal avízo a které jsem tudíž poctivě přečetl, ačkoli prózu na netu vůbec nečtu, zařadil do výběru, za což jsem právě dostal vyčiněno, s autorovým odůvodněním, že sám autor má daleko lepší díla, která jsem do výběru nezařadil, což bylo tím, že jsem je nečetl, tudíž jsem je ani do výběru zařadit nemohl, tedy mohl, ale bylo by to blbé, přičemž se jej od té doby, jakožto nekompetentní neznalec jeho kompletního díla, netroufám nijak hodnotit, bych se opět nedostal do pozice kritika, kterýžto, pokud chce vypíchnout z Písmáku jedno dílo, měl by znát všechna, takže se omlouvám, ale podruhé se mi do řeky nechce.
15.11.2011 15:26:20Edvin1
FAE: O "záchraně statisíců židů Piem XII" nic nevím, pochybuji o tom, neboť mám jiné informace. Ale je mi to docela jedno. Prosím, neidentifikuj mne s hrdiny mých textů.
Ed
15.11.2011 14:00:24FAE BOMB
A co třeba Pius XII? Ten za války zachránil statisíce Židů. Na "dravou šelmu" mi to číslo přijde docela vysoký...
15.11.2011 13:12:25Edvin1
FAE: Všichni protestanté, s Lutrem v čele, vidí v oné šelmě papeže. Dokonce v neděli jsem to zase od evangelíků slyšel v rádiu. Potvrzení tohoto výkladu viděli mezi jinými v inkvizici. Kupříkladu v upálení Mistra Jana Husa.
Původně byl ovšem myšlen římský krutovládce Nero.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.