Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zvuk houslí - Kapitola druhá románu

18. 11. 2011
7
20
2521
Autor
Edvin1

Toto je má nejoblíbenější povídka. Snad i nejpodařenější. Dosud se zde neobjevila. Jedná se o první příběh z několika, které vypráví pan Józef, Slezan. Je to úryvek ze života jeho strýce Františka, taktéž Slezana, a jeho sestry Venduly, za druhé světové války. Pokud to někdo neví, dovoluji si doplnit, že když Československou republiku ze západu ohrozil Hitler, obsadili Poláci Těšínsko. Udrželi se však jen asi osm či devět měsíců, než Němci obsadili Polsko a polské i české Slezsko začlenili do tzv. Velkoněmecké říše. Tisíce Čechů se náhle stalo občany Německa, a tudíž všichni muži, schopni nosit zbraň, i když vlastně Češi, museli narukovat do Wehrmachtu. Vím o jednom muži, jenž byl pro svou neobvyklou tělesnou zdatnost (kupříkladu chrup bez jediného kazu) vtělen dokonce do jednotek SS. Kdo se vzpouzel, toho i s rodinou odvezli na nedaleký sever. Za každou událostí, jež je zde představena jako historická, si stojím. Mám je od pamětníků z nejspolehlivějších - mých nejbližších. A pokud se někomu zdá, že přeháním, chtěl bych jej ujistit, že kdybych napsal vše, co mi mí blízcí vyprávěli, a částečně doložili doklady, nedalo by se to číst. P.S. Nejedná se o hrdiny, jen o lidičky, co chtějí přežít. Kteří slovo "hrdina" ve svém dialektu ani nemají. Normální tisk - dnešek. Kurzíva: Léta asi 1938 - 1946.

 

Zvuk houslí 

(povídka dle vyprávění pana Józefa)

 

„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech.

'Dyť už ležím,' mňoukl Sam a  rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil  fialové oči a začal příst. Bylo dusno.

 

„Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou do uzlu sčesaných vlasů. Strýc František rozmrzele vstal a vydal se k oknu a pak ke studni. Pumpoval a do dlaně zachytával chladnou vodu. Chutnala sladce. Podal tetě kýbl a ta s ním zmizela. „Není zač,“ broukl strýc a znovu se uvelebil na své lavici. Opřel se a nechal paprsky slunce, rozředěné listím jabloně, dopadat na svou tvář.

 

 

Bylo to ještě před válkou, na tomhle dvoře. Seděl na špalku a čekal na večeři. Za ním čněla k nebi ohromná hromada polen, dost na celou zimu.

„Mohl bys prosím skočit pro Vendulu?“ řekla máma a v jejím hlase byla starost. Šel tedy.

 

Tiše se kradl houštím až k potoku, tam, kde si Vendula sama hrávala. Minulý týden ji tam našel náhodou, když se vydal na hřiby. Vyšplhala do koruny olše a rozhoupala ji. Stál a díval se. Vendula se houpala v rytmu jakési bláznivé písničky, olše sténala a nahýbala se čím dál víc. V jedné chvíli se zdálo, že Vendula míní přeskočit do koruny sousedního stromu – zachytila jeho větev a při odklonu z ní strhla všecko listí. Zasmála se a zhoupla strom ještě víc. Ve chvíli, kdy olše v kořenech zapraskala, přiskočil a zastavil ji jako houpačku v lunaparku. Slezla a nechala se odvést domů.

 

Tentokrát ji uviděl pod vrbou, na vysokém břehu. V rukou měla dva proutky, tahala jedním po druhém a napodobovala zvuk houslí. „Ááá,“ a ještě jednou: „Ááá.“ Pak nespokojeně zavrtěla hlavou a začala své housličky „ladit“. Strýc notám nerozuměl, ale zpíval v kostelním sboru a jeho bas byl silný a čistý. Když „doladila“, spokojeně zabručel.

 

Vendula jej uslyšela a oba klacíčky vyletěly do výše. Vzápětí po nich chňapla, ale ztratila rovnováhu a už se sunula po svahu k vodě. Než stačila vykřiknout, voda se rozstříkla do všech stran a ona zmizela pod hladinou.

 

Strýc František za svou sestrou skočil tak, jak byl. Šmátral pod vodou, krátce ucítil v dlaních její vlasy, ale vysmekly se mu, nadýchl se a ponořil se za ní. Uchopil ji kolem pasu a v té chvíli si přál, aby měl dva páry rukou, protože, ač plavat uměl, v obou rukou držel mrskající se Vendulu. Vytáhl ji na břeh jako štěně.

 

Když ji nesl v náručí domů, tiše plačící a třesoucí se zimou, ohříval ji vlastním tělem a šeptal jí do ucha: „Neboj, já ti  obstarám opravdové.“ Jak řekl, tak udělal. Ještě než jej Němci odvedli do války.

 

 

Sluníčko se přesunulo a začalo mu připalovat nos. Pokoušel se je odehnat rukou, ale nakonec se probral, pohlédl k obloze a poposedl si do stínu. V křoví se něco pohnulo. Sam seskočil na zem a vydal se na průzkum. Strýc přivřel oči. Sam se po chvíli vrátil, vyskočil strýci na kolena a složil mu do klína nádhernou myš. Pohlédl na strýce, ale když ten nereagoval, uvelebil se a nastavil hřbet strýcově dlani. Dočkal se. Dlaň jej pohladila a pak projela po jeho žebrech až nahoru k hrdlu, a nakonec k vousaté tváři. Zastavila se na něčem huňatém, pohladila to, a pak začala kožíšek mrtvé myši hníst.

 

Najednou strýc procitl, vyskočil a zařval: „Ty potvoro!“ Sam nečekal a zmizel ve křoví. Strýc se chvíli díval na své krví pošpiněné kalhoty a srovnával si to v hlavě. Pak se vydal ke studni. Vrátil se na lavičku a vystavil mokré kalhoty paprskům slunce.

 

 

Poprvé šla do hodiny houslí s tatínkem. Prošli džunglí zahrady pana Nowaka, stanuli před dveřmi, a než stačili zaklepat, dveře se otevřely a na zápraží vyšel starší pán s bříškem, prošedivělými skráněmi, trochu potřísněnou vestou a se širokým úsměvem na tváři.

 

„Dobrý den a pojďte dál,“ zval je a ukazoval jim rukou, kam mají jít. Zírali do útrob jeho obydlí a nehýbali se. Tak se vydal napřed. Zručně se proplétal mezi květináči vysokých roslin, kvetoucích, nebo s podivnými plody v malinkatých korunách, mezi stohy knih a všemožných papírů, šicím strojem, piánem, stolečkem na hru v karty, stojanem na noty, ale i mezi svazečky od stropu visících suchých bylin. Vše vonělo jako rozkvetlá louka. Tatínek se usadil na jediném volném štokrleti v koutě, pod stojací lampou, seděl trochu nakřivo a žmoulal v upocených rukou čepici.

 

Pan Nowak otevřel pouzdro s Vendulinými houslemi, uchopil nástroj do obou rukou a znalecky si jej ze všech stran prohlížel. A pak, spokojen s prohlídkou, jej naladil. Vložil jej Vendule pod bradu, položil jí prsty levé ruky na struny, a nakonec jí do pravé ruky dal natažený smyčec. Vzal i svůj nástroj a začal tiše hrát.

 

Vendula se na pana Nowaka dívala s otevřenou pusou a nehýbala se. Tatínkův zrak bloudil po místnosti. Nakonec spočinul na poličce s knihami nad gaučem. Stály tam desítky svazků a tatínek rozluštil nejdříve pár českých titulů. Věděl si rady i s knihami polskými, u ještě jiných poznal, že se jedná o knihy německé, i když jejich smyslu nerozuměl. Ale u pár knih se vzdal. Byly vázány v kůži, se zlacenými písmeny podivných, cizokrajných tvarů.

 

Hrál etudy a Venduly si nevšímal. Tatínek znervózněl. Drahý čas utíkal. Tu Vendula položila smyčec na struny, potáhla jím, a když se pan Nowak nenechal vyrušit, posunula smyčec zpět. To střípnutí kupodivu zapadlo do melodie pana Nowaka. Potáhla ještě jednou, a ještě jednou, a nakonec začala hrát, nejistě a tím nejtišším pianissimem na světě. Tatínek v sobě potlačil chuť vyskočit a plácnout ji.

 

Když Těšínsko obsadili Poláci, dával pan Nowak dětem lekce polštiny, s dospělými chodil po úřadech a psal jim dopisy. Když přišli Němci, už jen psal a nikam nechodil. Jeho dům zmizel za houštím přerostlé zahrady. Pan Nowak byl Žid.

 

 

Sam se nudil. Sevřel do svých ostrých špičáků ukazováček strýce Františka a mírně stiskl. Strýc se lekl a ucukl. Hrot špičáku rozřízl jako břitvou kůži na bříšku prstu. Strýc František si vycucával krev z ranky, nadával, přidržoval si levičkou Sama a jeho oči slibovaly trest nejkrutější. Obloukem vyplivl červenou slinu do trávy a rozhlédl se kolem sebe. Pod jedovatým břečťanem, jehož haluzku si přivezl z anglického zajetí a vlastnoručně ji pod stěnou dílny zasadil, rostl trs jitrocele. Chvíli zaváhal a pak Sama pustil. Utrhl lísteček jitrocele a omotal jej kolem zraněného prstu. Sam se připlížil zpět, a když se strýc František po něm nerozehnal, vyskočil mu na kolena a svinul se do klubíčka.

 

 

Pan Nowak se otočil zády k Vendule, díval se do pralesa své zahrady a hrál dál. Vendula s ním. Když Pan Nowak přešel na druhý hlas, Vendula zaváhala jen na okamžik, ale hned pokračovala. Držela melodii. Hrála etudu, jakou předtím nikdo nikdy neslyšel.

 

Když dohrála, svěsila ruce podél těla a čekala. Pan Nowak nic neříkal. Díval se na Vendulu velkýma očima a po tvářích se mu kutálely slzy jako hráchy. Pak se napřímil, odvrátil se a otřel si tvář rukávem. Když skládal svůj nástroj do kufříku, prohodil: „Když chceš, tak můžeš přijít zas. Třeba hned zítra.“ Nad podanou bankovkou jen zavrtěl hlavou a odprovodil je ke dveřím.

 

Bylo pozdní léto a Vendula pomáhala rodičům na poli. Ale když už všichni večer usnuli, otevírala okno svého pokoje a šplhala po kmeni jabloně dolů, utíkala do stodoly a tam, v seně a se svým psem neurčité rasy hrála nejtišším pianissimem melodie, se kterými ji seznámil pan Nowak. Nebo jiné, které ještě nikdo neslyšel. A Fred uznale, ale také pianissimem, k tomu vyl.

 

Když přišly chladné dny, pomáhala i v chlévě. Tatínek upadl a škaredě se potloukl. Musel ulehnout. Sama také postonávala. Ale nevynechala ani jednu hodinu u pana Nowaka. Pan Nowak, když přišla s horečkou a rýmou, připravil bylinkový čaj, napojil ji a do uší a do nosních dírek jí zasunul stroužky česneku. Vendula se zahlédla v zrcadle a chtělo se jí smát. Ale jako tenkrát v kostele, když brácha František dělal šprťouchlata a ona se nesměla zasmát, prožívala muka pekelná. Pan Nowak jí mizernou hru prominul.

 

Jedné noci, a bylo to vlastně už k ránu, si přehrávala své melodie ve stodole, když Fred přerušil doprovod a nastražil uši. Zahrabala housličky do sena, proklouzla vraty do dvora a pak k plotu. Po cestě jel nákladní vůz, přikrytý plachtou a s tlumenými světly. Zastavil u domku pana Nowaka. Z korby seskočili čtyři vojáci a rozběhli se do zahrady. Po chvíli  přivlekli k autu postavu s bříškem, vhodili ji na korbu, naskočili za ní a ihned se rozjeli. V té chvíli vyskočily v křoví plameny a než si uvědomila, co se děje, stál celý dům v ohni.

 

Do školy šla až třetího dne, když pro ni poslali. Maminka ji vytáhla z postele a spěšně ji oblékla. Neprotestovala. V maminčiných očích bylo něco, co jí zavřelo ústa.

 

U tabule stál pan Kraus, muž vojenských mravů i řeči. Když v okolí krátce zavládli Poláci, nosil oděv jako generál Rydz-Śmigły, byl samé „proszę pani, proszę pana,“ a „całuję rączki“. Když nastoupili Němci, nechal si narůst knírek jako kartáč, vlasy si sčesával do čela a k jezdeckým rajtkám nosil opasek i napříč přes prsa. V naleštěných holínkách měl jak zdravou pravou nohu, tak protézu na místě nohy levé, a opíral se o knihu v černých deskách, se zlatou orlicí s hákovým křížem v břiše. Měla to být hodina matematiky, ale pan Kraus učil na všech lekcích jen jedno – rasové zákony.

 

Pro své vývody potřeboval názorný příklad, a jelikož žádný jiný nebyl k dispozici, mluvil o panu Nowakovi, u kterého se nemohl splést, protože ten byl za Žida uznán úředně a po zásluze vyvezen  na nedaleký sever. Pan Kraus nedovedl mluvit jinak, než řevem. Naslouchal ozvěně svého hlasu a hleděl přes hlavy žáků někam do hlubin tisícileté říše.

 

„Pan Nowak není Žid,“ ozvalo se najednou z první lavice. Pan Kraus se zarazil. Jeho zrak se pomalu snižoval a zaostřoval na tvářích žáků, až došel k první řadě. Vendula seděla dle předpisů vzpřímeně a ruce, s tužkou mezi prsty, měla způsobně složené na otevřeném sešitu. Oči pana Krause spočinuly na ní.

 

„Was du sagen?“ Co ty říkat? zasyčel a vykulil na ni oči. Vendula natáhla krk a odpověděla:

„Pan Nowak není Žid, on je hodný člověk.“

Pan Kraus stál s otevřenými ústy. Přemýšlel. Ale pak potřásl hlavou jako kůň, uchopil říšský zákoník, pozvedl jej vysoko nad hlavu a klopýtal směrem k Vendule.

„Jude, ich sagen Jude!“ Žid, já říkat Žid! chroptěl a od úst mu odskakovaly sliny. Zastavil se o hranu Venduliny lavice. Až když bylo pozdě, když orlice s hákovým křížem zatřepotala křídly a říšský zakoník začal padat na Vendulinu hlavu, si uvědomil, co dělá. Pokusil se jej strhnout k sobě, ale těžká kniha dopadla na Venduliny prsty, způsobně složené na sešitu před ní. Vendula omdlela bolestí.

 

 

Strýc František se postavil, protáhl si záda a vydal se ke studni. Ze škopku s chladnou vodou vytáhl láhev piva, otevřel ji v zubech a napil se chladivého moku. Utřel si ústa do dlaně a hlasitě říhl. „Františku!“ ozval se káravý hlas z kuchyně. „Kuš, babko,“ odpověděl. Vylil trošku na desku lavice a Sam začal chlemtat. „Zas to zvíře ožíráš?“ uslyšel. Sam se živil sám, jen z toho, co ulovil nebo někde sebral. Proto mu takhle říkali. Tohle bylo to jediné, co mu strýc sem tam ukápl. Když jej tehdá v kapse přinesl domů po nějakém posezení s kamarády, poté, co jej našel ve výkopu u cesty, to zoufalé kotě, co se nemohlo dostat ven, jej teta Klára trpěla na dvoře jen pod podmínkou, že se o sebe postará. Sam to brzy pochopil a oba žili vedle sebe tak, jako by ten druhý nebyl.

 

 

Ve své šedivé uniformě stanul ve vrátkách zahrádky a rozhlížel se. Za ty roky, co byl ve válce a pak ještě v anglickém zajetí, stromy povyrostly, ale chaloupka i chlév se stodolou se zdály být menší. I ta uniforma jako by se scvrkla - praskala mu ve švech. Když vkročil do zahrady, zpoza stodoly se vyřítil Fred a s vyceněnými tesáky mu šel po hrdle. Ale známý pach jej stačil varovat a Fred cvakl zuby a narazil do strýce Františka jen váhou svého těla. Oba dopadli na trávu. Váleli se jako dvě štěňata, František volal „Frede, ty potvoro jedna“, a Fred šťastně kňučel a lízal Františka kde si to jen nechal líbit.

 

Tu nad nimi stanula vysoká dívčí postava. František se neohrabaně zvedl na nohy. Oprašoval si uniformu, srovnával si límec a díval se dívce do tváře. Teprve když se usmála, poznal ji. „Vendulo!“  Postavil ji zpět na zem, až když o to začala prosit.

 

Když rodiče po večeři odešli a oni v kuchyni u stolu zůstali sami, podíval se jí do očí a řekl: “A co housle? Hraješ?“

Neodpověděla. Místo toho se na něj usmála. Tím úsměvem, o kterém jí někdo musel říct, že jí nejvíc sluší. Položila na stůl před bratra svou levou ruku. František na ni pohlédl, a pak ji přikryl svou dlaní. Lehce ji stiskl.

„Co se stalo?“ vyšeptal. Pověděla mu to.

„Já ho zabiju!“ zasyčel.

„Není třeba,“ odpověděla mu.

 

Zjara minulého roku Němci odtáhli a brzy nato se k vesnici blížilo vojsko ještě jedné země. Rodiče pozavírali dcery do chlívků, schovali je v lese, nebo prostě zahrabali do hnoje. Kolem cesty stáli muži a stařeny a mlčky pohlíželi směrem, odkud se blížila kolona vojenských vozidel.

 

Když kolem nich projížděl první nákladní vůz s vojáky na korbě, nikdo je nevítal a vojáci se tupě dívali před sebe. Od lidí se oddělila kulhající postava v narychlo spíchnuté rubášce, s několika dosud nerozkvetlými větvičkami šeříku v ruce. Přiblížila se ke koloně a pokoušela se strefit jednotlivými větvičkami do vojáků. Ale nedařilo se jí – větvičky padaly do prachu cesty. Pan Kraus se tedy rozehnal a vši silou hodil větvičku do výšky. Ale ztratil rovnováhu a před pádem jej zachránil telegrafní sloup. Objímal jej, rovnal si lodičku s hvězdičkou na hlavě a volal „zdravstvujtě“. Vojáci ožili, chechtali se a ukazovali si na něj.

 

Za nákladními vozy jely tanky T 34.  Pan Kraus se dal do pořádku, napřímil se a odhodlaně se vydal blíže k jízdní dráze. Když kolem něj projíždělo první téčko čtyřiatřicítka, rozehnal se a hodil vše, co měl ještě v ruce, na věž tanku. Větvičky sklouzly po hladkém pancíři, ale to už pan Kraus neviděl. Zapotácel se a blatník, poškozený v boji a vyčnívající do strany, se mu zakousl do kabátu. A nepustil.

 

Pan Kraus stačil udělat dva kroky, pak upadl. Lidé začali křičet, ale tank jej táhl dál. Vlevo dozadu je posádka T 34 slepá. Lidé křičeli, ale hlasitější než jejich křik bylo „zdrávstvujtě“ pana Krause, jediné ruské slovo, jakému se stačil naučit, a pak už jen jeho vysoký ženský jekot. Když tank vjel do zatáčky, pan Kraus se dostal pod pás a křik ztichl jako uříznutý nožem.

 

 

„Alenkó, večeřééé!“ ozvalo se ze sousedovic zahrady. Strýc František vstal, zašel si do dílny pro metlu a začal zametat dvůr. Když pozametal asi půl, zastavil se. Opřel se o metlu a chvíli naslouchal. Alenka si naladila nástroj a začala hrát. Docela jí to šlo. Strýc potřásl hlavou, odnesl metlu do dílny a vešel do domku. Pozavíral za sebou všechny dveře a pak i všechna okna.

 

„Chceš, abychom se tu podusili nebo co?“ hubovala teta Klára. Ale okna i dveře zůstaly zavřené.

...........................

 

 

„Tak to by šlo,“ řekl ten třetí starší pán, vysoký a štíhlý, poněkud aristokratického vzezření, co se k nám během vyprávění pana Józefa připojil. Pan Józef se spokojeně usmíval.
„To je pan Antonín. Scestoval půl světa. Kde že jste to všude pobýval, Toníku?“

Pan Antonín mi nejdříve obřadně podal ruku, vyslovil své jméno celé a panu Markovi neodpovídal,  jako by jej chtěl pokárat za nezdvořilost. Pan Marek se trochu nasupil, ale aby to ukryl, řekl:

 

„Lidi mívaj nejrůznější přání. Já znal chlapíka, co si pořád dělal starosti o svoji nemocnou ženu. Ona skutečně stonala. Nakonec jí bylo hodně zle a on všude rozhlašoval, že když mu umře, tak se zastřelí. A jelikož to byl vysloužilej důstojník, tak zbraň moh mít a my jsme mu docela věřili, že to udělá. On když vešel do hospody nebo do obchodu, tak lidi umlkli a radši se vytratili. Kolem něho bylo cítit předzvěst něčeho nekalýho, jako by s ním všude, kam přišel, zavál chlad hrobu.

Když mu ta žena nakonec umřela, tak skutečně vytáh tu svoji pistoli a střelil se. Jenže ho zachránili. Prej docela snadno. A pak se střílel ještě dvakrát, než to vzdal. On se totiž doved trefit jen do nějaký končetiny.“

„Samozřejmě žije pořád dál, že?“ řekl pan Antonín.

„Kdepak. Za pár neděl umřel. Jenže na něco docela jinýho: To když si jednou zavazoval tkaničky, tak průvan praštil dveřma a on dostal klikou pecku do spánku. Asi si dovedete představit, že na jeho pohřbu, kde byla celá vesnice, měli lidi co dělat, aby se nechechtali. Jo, Slezani, to je veselej národ.“

 

„U nás v Hradišti,“ řekl pan Józef, „co mu říkáme Grodziszcze, žil jeden včelař, co měl duši jako dítě. On si udržoval na šedesát úlů, ale dbal na každou včelku zvlášť, a když se mu některá zapletla do vousů, tak ji pečlivě vysvobodil, položil si ji na dlaň a čekal, až uletí. Blaženě se při tom za ní díval, dokud nezmizela.

 

Ty vousy byly jeho největší vášní. On si je od mládí nikdy nestříhal a nakonec vypadal jako Matuzalém. Pamatuji se, že když už je měl hodně dlouhé a celé šedivé, tak si je při práci strkal za pás, aby na ně nešlapal. Všude se nimi pyšnil, ale lidi si z něho utahovali a on jim trpělivě vysvětloval, že dokud bude mít ty vousy, neumře.

Jenže mu jeho stařenka jednoho dne přikázala, aby natřel okapy. Vzal kyblík barvy, štětku a vylezl na žebřík. Jak tam tak stál, někdo na něj zespoda zavolal, on se lekl a ten kýbl s barvou převrhl. Do vousů.

 

Ať je myl, jak chtěl, barva se do nich zažrala a odstranit se nedala. Co on všecko nevyzkoušel! To celé dny páchl třeba terpentýnem, a potom zase benzínem. Nakonec uznal, že se zelenými vousy chodit nemůže, a tak si je ustřihl.

A pak chřadl a chřadl, přestal se starat o své včelky, okapy nedonatíral, o zahradu nedbal, na pivko nikdy nezašel. Jen seděl na štokrleti doma v kuchyni, díval se před sebe a něco bručel.

On na ty ustřihnuté vousy skutečně umřel, jako ten Samson z Bible na vlasy, jenže se slávou krapátko menší.“

 

„Ještě k těm houslím, pane Marku,“ řekl pan Antonín. „V Austrálii jsem potkal taky jedno takové děvče. A ono se dostalo kousek dál, než ta vaše Vendula.

Vykonával jsem tam nejrůznější práce, jen abych mohl studovat a současně uživit sebe i rodinu. Jednoho léta jsem opravoval cesty. A toho dne bylo čtyřicet stupňů ve stínu. Stál jsem jednou nohou v příkopě a v ruce držel tyčku, na jejímž konci byla značka ‚Stop‘. Řídil jsem dopravu, pil vodu z pětilitrové láhve, odháněl mouchy z buše a moje kůže byla hnědá jako nikdy předtím ani potom. 

A Fred mě hrozně štval.“


20 názorů

Edvin1
23. 11. 2011
Dát tip
Marcela, Janina6, Rášek: Já mám občas studenou sprchu moc rád - osvěží tělo i mozek. Tentokrát jsem ji potřeboval jako sůl. Rozvážil jsem Tvou připomínku a změnil jsem vztahy těch pánů: vyhodil jsem ten nesmyslný nápad s oním klubem starších pánů - od teď jsou to jen lázenští hosté, kteří se scházejí na pokec. Dále: Zde jsem ze všech stran zvažoval, jak prezentovat každý příběh. Nechal jsem se inspirovat Tvým "filmovým střihem" - pánové kecají, a jeden z nich začne vyprávět nějaký delší příběh. Autor převezme slovo a ten jeho vyprávěný příběh zpracuje do povídky. Ale to nebudu vysvětlovat; vypravěč prostě řekne první slova, tři tečky, a co následuje je další kapitola - povídka. Myslím, že čtenář by mohl pochopit, že je to takový "střih" - jak jsi to nazvala, a po něm prostě "umělecké" zpracování předtím vyprávěného. Ostatně, mrkni se za pár chvil na závěr první kapitoly. Hodím jej tam za pár minut. V tom stylu zpracuji další. Tu kurzívu ze Zvuku houslí vyhodím - kvůli zvýraznění změny časové plošiny mezi těmito částmi změním odstup z jednoho řádku na dva. To by rušit nemělo. Nejste první, komu to vadí. Ještě jsem chtěl říct následující: Kdybyste mne přestaly kritizovat, a to ostře a otevřeně, byla by to pro mne nenahraditelná ztráta. Kvůli nedostatku času však Vaše poznámky už přestanu obšírně komentovat, vysvětlovat sebe a své pohnutky. Prostě poděkuji, svědomitě je prostuduji, a přesvědčí-li mne, uplatním v textu. Nemám tolik času - já bych to už opravdu chtěl jednou dotáhnout do konce. Prosím, zůstaňte. Žebrám o to. Ed

Edvin1
23. 11. 2011
Dát tip
Ezo, moc Ti děkuji za moudrá slova. Poté, co jsem začal pracovat s nynějšími kritikami jsem zjistil, že tu hranici mezi upozorněními na jasné chyby a pouhými osobními názory o stylu jsem párkrát překročil. Když jsem pak text po těch stylistických úpravách četl, v některých případech jsem se vylekal - text se mi odcizil. I když přiznávám, že některé poznámky týkající se stylu (třeba přehození pořadí dvou vět) skutečně mému textu prospěly. Většinou jsem se pak vracel zpět ke svému. Kritiky Tvé, Janiny6, Marcely K., Rášky a jiných si velice vážím a přiznávám, že by mne strašně mrzelo, kdybyste mne kritizovat přestaly (-li). Byla by to pro mne nenahraditelná ztráta. Bez přehánění. Prosím, vybyde-li Ti v příštích týdnech, kdy sem umístím další části rukopisu, trochu času, zastav se zase a něco si přečti, a napiš mi, co si myslíš. Slibuju, že rozvážím každé Tvé slovo. Ještě jednou děkuji. Ed

Eza
23. 11. 2011
Dát tip
Celkově se mi to líbí! Pomáhat si kurzivou rovněž nepovažuji za smysluplné. Naopak-ruší mě. Tvůj záměr byl určitě opačný. Opticky mě to dráždilo a o to méně jsem byla schopná se soustředit. Nemluvě o tom, že čtenář se může cítit podceněný. Chceš-li něco čtenáři ulehčit, pak (můj názor) upravuj text. Jinak si myslím, že obě (Marcela.K. i Janina6) mají stoprocentní pravdu. A nejenom ony. Jenomže autor je Edvin1 a ten nejlíp ví, co chtěl napsat. Je hodně možností, jak vyjádřit stejnou věc. A každá ta možnost může být stejně dobrá. Ale každý autor má obvykle svůj individuální styl. Jestliže autor cítí, že slůvko "rozzuřený"vyjadřuje přesně to, co chtěl čtenáři sdělit, ať to nemění za "rozčilený". Na první pohled je to to samé. Ale pouze na první pohled. Pokud se kritika týká gramatických chyb, nebo se často opakují stejná slova, pak je to pochopitelně jiná situace.

Marcela.K.
23. 11. 2011
Dát tip
Jani, já myslím, že Edvin je za tvé kritiky rád a já napsala jen svůj dojem ze čteného. Prostě nemám s jeho texty problém a dobře se mi čtou. Samozřejmě, že bych také našla něco, co bych já změnila, napsala jinak a souhlasím i s tvým názorem na spojovací článek mezi jednotlivými příběhy, je to asi nejslabší stránka toho zamýšleného románu. Spíš bych se také přiklonila k názoru, že jde víc o povídky.

Janina6
23. 11. 2011
Dát tip
Edvine (a Marcelo), jestli tady někomu dávám studenou sprchu, tak se strašně omlouvám. Byla jsem vyzvána, ať kritizuju, tak to dělám, tedy píšu, co mě při čtení "uhodí do očí", ale proboha, jsou to jen poznámky a nápady, s kterými si autor může naložit, jak se mu zachce. Tedy, co mu přijde podnětné, nad tím zauvažovat, a u čeho vidí, že čtenář prostě nepochopil, nebo má jiný názor, který s tím jeho nejde dohromady, tak tím se prostě dál nezabývat. Věta oba žili vedle sebe tak, jako by nebyli" je překrásná, pokud ji vezmu jako metaforu. Nepřipadá mi ale, že by Edvin tyto texty psal poetickým stylem, takže asi proto mi to nesedlo, že jsem byla "naladěná" na zcela realistické obrázky. Edvine, pokud tě moje kritiky zraňují, přestanu do tvého textu "vrtat". Nejsem žádná odbornice, která by chtěla poučovat.

Marcela.K.
22. 11. 2011
Dát tip
Příběh si pamatuji, i když tvrdíš, že tu nebyl... Pomáhat si kurzivou nepovažuji za šťastné řešení. Myslím, že by to šlo napsat i tak, aby čtenář chápal bez berliček. Pokud čtu a nic mě nezastaví, nemám potřebu text "rentgenovat". Samozřejmě, že by šlo pár slov vyměnit, nahradit, ale proč, když mě nijak neruší a nevytrhují z plynulého čtení. Pokud je vymění autor sám, je to jen dobře. Neměla jsem problém s žádným z obrazů, které mi při čtení běžely před očima. Je mi jasné, že Kraus chtěl strhnout knihu, která mířila Vendulce na hlavu, chápu, že pan Nowak byl žid a ne arab :-) a vyjádření o tom, jak "oba žili vedle sebe, tak jako by nebyli" mi přijde mnohem poetičtější, než alternativa nabízená Janinou. Znám jedno pořekadlo: "Mnoho psů - zajícova smrt." ;-)

Edvin1
22. 11. 2011
Dát tip
Janino, z druhé kritiky vše uznávám, až na poznámku k větě "oba žili vedle sebe tak, jako by nebyli". Mně se to tak líbí. S tou padající knihou mi to taky nedávalo pokoj. Už jsem tu větu kdysi změňoval. Jak vidím, ještě se na ni budu muset podívat. První kritika je ovšem ránou pod pás! Ale zaslouženou. Sám jsem to tak tušil, ale bylo mi líto hodit přes palubu tolik práce. Přemýšlel jsem o tom problému hodnou část poslední noci. Jo, já to beru s tím psaním vážně a fakt o tom v noci přemýšlím, hehe. Díky tedy za studenou sprchu. Pány se pokusím oživit způsobem, přibližujícím se Tvému návrhu. A kdo že to sepsal? To se ukáže až na konci. Prosím, zůstaň a piš mi své kritiky dál. Jsou opravdu moc chytré a užitečné. Však vidíš, jak často mne dokážeš bez jakékoliv námahy přesvědčit! Těším se na další reakci (i když mi přináší jen pot a slzy :-) ). Ed

Janina6
21. 11. 2011
Dát tip
K téhle kapitole - takové drobnůstky, kdyby se ti s nimi chtělo opravovat. Za nimi BYLA hromada polen - tohle mě bolí :-) že bys nenašel výstižnější sloveso? "seděl trochu nakřivo a žmoulal v upocených rukou čepici. Vše vonělo jako rozkvetlá louka." Tady bych trochu prohodila pořadí vět, o té vůni by se hodilo ještě před zmínku o upocených rukách a žmoulané čepici, která vyvolává úplně jiné představy, než vůni... Scénu s padající knihou si neumím dobře představit - kniha padala Vendulce na hlavu, Kraus stojící před ní se ji (Vendulku?) "pokusil strhnout k sobě", to by jí tedy kniha měla spadnout někam za krk nebo na záda, a ne na ruce? Možná se pokusil strhnout knihu, ale z té věty to není dost dobře poznat. "oba žili vedle sebe tak, jako by nebyli" mi přijde divné, navozuje mi to představu "ani jeden nebyl", což jsi asi nechtěl naznačit - možná by vyznělo přesněji "jako by jeden pro druhého neexistovali". Pozor na opakování slov - "vzal si láhev k lavici. Vylil trošku na desku lavice" "díval se dívce do tváře. Teprve když se dívka usmála" telegrafický sloup - nejspíš telegrafní

Janina6
21. 11. 2011
Dát tip
Tak jsem z Brna zpátky a dovolím si tedy pár poznámek. Nejdřív jednu k celkové stavbě tvého románu. Stále jsem přesvědčená, že by ti pánové v lázních měli být víc uvěřitelní, ne jen jako figurky, které se potkávají, aby byly do počtu a mohlo se zas něco začít vyprávět. Já jim například nevěřím, že jsou všichni potenciální spisovatelé, kteří jsou přes noc schopni napsat povídku. Možná jeden nebo dva, ale všichni? Myslím, že kdyby v těch "spojovacích" částech vždycky některý normálně začal vyprávět (ne číst), bylo by to méně strojené. A po pár tečkách by klidně mohl následovat ten příběh, samozřejmě ve formě povídky - tak jako třeba po filmovém střihu.

Edvin1
21. 11. 2011
Dát tip
Rášek: - těší mne, že se mi podařilo představit Vendulu jako zprvu bláznivou. Ta stará žena tak působí dodnes. Přitom je to lokomotiva rodiny, která má nejednou návrhy, jež při povrchním poslechu působí zprvu bláznivě. Je to tím, že myslí nekonvenčně. Všichni však nasloucháme jejím radám velice pozorně - i když mluví jen slezsky. Co řekne, to sedí. Svým vrozeným intelektem zahanbuje i své vnuky - vysokoškoláky, hovořící plynule několika jazyky. Neodpovídá to normě, je tedy skutečně v dobrém slova smyslu "nenormální". - Jména opakuji záměrně, často dodatečně vyhazuji zájmena a nahrazuji je vlastními jmény. To když zjišťuji, že by čtenář mohl ztratit orientaci v tom, kdo řekl nebo udělal to či ono. - Používám spoku "a" dost často. Ano - mně se to líbí. Není to chyba, nýbrž můj styl - já to tak cítím, když si text v duchu přeříkávám. - Ad: "věta: "...řekla máma a v jejím hlase byla starost..." - co zkusit místo "byla" něco jiného (zněla, mihla se, byla slyšet, její hlas se chvěl starostí... )" Tohle si zapamatuji. Cenný stylistický poznatek, obohacení slovní zásoby. Díky za to!!! - Dvě další poznámky ihned uplatním, tedy ten překlep už je opraven. Rášku, zůstaň, prosím, a piš mi své postřehy i nadále. Jedny mě nutí se zamyslet, druhé vedou ke zlepšení mého jazyka a stylu všeobecně. Jsem Ti opravdu vděčný. Ed

Edvin1
21. 11. 2011
Dát tip
Patrik: Díky za návrhy. Jsou dobré, a určitě by se to dalo řešit i takto - národnost pana Nowaka bych mohl naznačit vyjasněním, že se jednalo o knihy hebrejské, a místo jitrocelu bych mohl použít jiný stavěč krve. Ale tím bych mou verzi jen obměnil, ne zlepšil. Takže si Tvé návrhy zapamatuji a použiji jinde, abych se neopakoval. Jsem zvědav na Tvé budoucí postřehy. Ed :-)

Edvin1
20. 11. 2011
Dát tip
Kurňa, Lakrove, Ty jsi mne teda znepokojil! Nadhodíš problém, a to přesvědčivě, a já se třepu, co s tím. Až v P.S., jen tak "mimochodem", navrhneš řešení. Přesvědčivé. Uff! Vyzkouším. Díky i za zbylé postřehy - pečlivě je zvážím. Ed :-)

Lakrov
20. 11. 2011
Dát tip
Dvě časové roviny děje jsou (snad i bez nutnosti použít jiný typ písma) obvykle snadno odlišitelné. Tři časové roviny, tak, jak je tomu zde, už mohou činit v přehlednosti trochu potíže. Text na obrazovce a HTML formát (postrádající takový komfort jakým jsou začátky a konce tiskových stránek) se s těmito potížemi vyrovnává těžko. "Dešifrovací kľíč", uvedený v prologu, je slabou náhradou. Uvažovat o formátu tiskové stránky, úpravě odstavců, rozložením textu na stránky(či spíše dvojstránky otevřené knihy), je obvykle to poslední, co autor (a časot ani ne on) s textem podniká. V případě jednoduchým přímočarých textů bez časových (či jiných) "střihů", je to přijatelný postup. V případě tohoto "několikaúrovňového" textu, by se hodilo začít brát na jeho celkový grafický vzhled zřetel už teď, tedy dřív než se zabývat drobnými slohovýmy úpravami typu "formulace", slovní spojení nebo slovosled. On je tenhle text (asi taky proto, že jde už o druhé vydání) totiž celkem v pořádku, co se týká srozumitelnosti, čitelnosti, i jakéhosi "celkového působení" na čtenáře. To, co by mohlo činit čtenáři potíže, jsou pouze a právě ty tři časové roviny. Příběh o malé houslistce si pamatuji už z dřívějška. Současná podoba mi přijde jasnější (v té předchozí byl onen úraz poněkud zastřený). Vše, co je v příběhu psáno, se mi (ač ty doby nepamatuji) zdá uvěřitelné, dostatečně dramatické, a přitom líčené bez zbytečného důrazu na emoce. V případě dalších (grafických) úprav nabízím (bude-li zájem) své oči pro nové posouzení přehlednosti vzniklého celku, tj. jakési literární "assambláže". Už teď se to totiž čte dobře -- přestože si vzpomínám na předchozí verzi, nebrání mi to číst podrobně verzi současnou. P.S. Pro odlišení časových rovin může namísto zmíněné změny typu písma posloužit třeba cosi jako "zaklínadlo", stabilní sekvence slov, jíž je uváděna některá z oněch časových rovin.

avox
19. 11. 2011
Dát tip
dobře napsané, čtivé, líto je mi Vendulky... a těším se na Housličky tlusté Ann, ten příběh si trochu pamatuji, ale ráda přečtu znova */

Veľmi pekná a pútavá kapitola. - len dve kozmetické poznámky: 1. . v časti, kde sa otec Vendulky pozerá na knihy v dome pána Nowaka. Pri tých, s nápisom v hebrejčine: "Byly vázány v kůži, se zlacenými písmeny podivných, cizokrajných tvarů." - podľa tohto popisu by to relatívně mohla byť aj arabčina. Ja by som spomenul, že na obale jednej z nich bol vyobrazený sedemramenný svietnik menora. A potom by si mohol v tomto odseku vynechať poslednú vetu: "Když Těšínsko obsadili Poláci, dával pan Nowak dětem lekce polštiny, s dospělými chodil po úřadech a psal jim dopisy. Když přišli Němci, už jen psal a nikam nechodil. Jeho dům zmizel za houštím přerostlé zahrady. Pan Nowak byl Žid." 2. Spomínaš prikladanie skorocelu (jitrocelu) na ranu po porezaní. Ja by som skôr použil Řebříček obecní - myší ocásek - ale to je len môj názor. Krásne sa to čítalo!

Edvin1
18. 11. 2011
Dát tip
její staré lásce - ovšem

Edvin1
18. 11. 2011
Dát tip
Bohužel, na ruce staré paní Venduly je to zmrzačení znát dodnes. A nejvíc na její duši, i když o tom zarytě mlčí a o té své staré lásce jsem se dozvěděl jen z útržků v rozhovorech o něčem jiném. Díky za přečtení a koment. Ed :-)

škoda, že potrestání pana Krause nevrátí Vendulce ruku...svižně, čtivě napsané, jako optimista bych čekal nějaký happyend...nu což. I tak pochvala Edvine. I za vylíčení toho lišáckého kocoura s myší v tlamě.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru