Hříšnice

Zvony. Strašně nahlas zvoní. Umíráček.  V kostele jsem byla myšlenkami jinde. Farář, kterého důvěrně znám. Ale jinak bylo všechno cizí. Vím, že to byl její pohřeb. Průvod přes celou vesnici až na hřbitov. Rakev se spouštěla dolů a já přitom cítila podivnou zvrácenost. Květy padaly dolů na rakve. Já hodila věneček z pampelišek, který jsme pletly ten poslední den. Bylo mi pět. Všichni si na mě ukazovali a zlověstně si šeptali. Potom mě vzala máma stranou a řekla mi, že se uvidíme v nebi. Pro malé dítě jako věčnost.

Theodora umřela přes noc. Z ničeho nic. Prý měla něco s plícemi, ale nikdo to nevěděl. Celý den jsme si hrály a pletly věnečky z pampelišek. Umluvila jsem mámu abych mohla spát u They. Souhlasila. Tohle přátelství podporovala hlavně proto, že její rodiče byli taky striktní křesťané.

Probudila jsem se vedle ní. Byla ztuhlá a nehybná. Začala jsem hystericky křičet. Nedalo se nic dělat. Umřela v noci, když jsem vedle ní spala. To mě děsilo a odpuzovalo zároveň. Vyběhla jsem ven a v tom šoku jako bych chvíli neslyšela. Ptáky zpívat. Nic. Pak to přešlo a slyšela jsem naopak velmi dobře. Intenzivně. Máma mě hned vedla ke knězi, abych se vyzpovídala. Potom jsem byla skoro pořád doma. Trápily mě noční můry. Zjevovala se mi Thea. Farář říkal, že to přejde. Thea mi chyběla. Musela jsem si hrát sama s panenkami. Nevím, co mě to napadlo, ale hrála jsem si s nimi na pohřeb. Jenomže přišla máma a nepochopila to. Musela jsem dvacetkrát přeříkat otčenášek a spát bez večeře. Bože, proč mě tak zkoušíš? Za co?

Máma mě držela ještě víc zkrátka. Abych něco nevyvedla. Jen občas jsem směla k bratrům od They. Jednou vymysleli, že si budeme hrát na doktory. Já z toho rozum moc neměla a oni taky ne, ale až to zjistila máma, ztropila skandál. Okamžitě mě táhla ke zpovědi. Ta trapnost. Kněz měl dlouhé kázání. Byla jsem pokárána. Ale nic než klukovinu v tom neviděl. Máma málem hřích. Kladla mi na srdce, že musím být hodná. Ty malá hříšnice, on se dívá, říkala máma. My všechno vědět nikdy nebudeme, ale on vždycky. Před ním neutečeš. Modlit se a spát zase bez večeře.

Thea mi v těch dnech chyběla strašně. Jakoby se z mého života ztratila spolu s ní i ona dětská bezstarostnost. Máma mě víc hlídala. Já byla jedináček. Rodiče chtěli hodně dětí, ale asi jim to nebylo souzeno. Často jsem chodila do sadu, modlit se, ale po svém. Bože, jestli si, proč si mi vzal Theu? Mé jediné světlo v  životě? Proč sis k sobě nevzal někoho jiného? Kdyby mě slyšela máma. Bože jestli si? Zmalovala by mi prdel za pochyby o něm. Ale člověk přece může ve své víře pochybovat. Nebo ne?

Začala jsem chodit do školy. Měla jsem štěstí na hodnou paní učitelku. Při hodinách náboženství jsem se dost nudila, všechno jsem znala z domu. Učení mě celkem bavilo a za dobré známky se mi dostávalo tolik postrádané pochvaly. Jednou při cestě ze školy jsem zaslechla dvě největší drbny. Mluvili o mně: „ Co z ní vyroste? Potom, co zažila asi nic dobrýho,“ odvětí druhá. Najednou pocítím nenávist a lítost. Běžím domů. Třísknu taškou a zapadnu do svého pokoje. Já jim ukážu. Já budu dobrá, ne dobrá nejlepší. Budou závidět. Babizny. Všichni.

Konečně zažívám svůj den. Biřmování. Kostel důvěrně známý jakoby dnes byl světlejší hezčí. Rodiče jsou na mě hrdí. Přišla i babička. Doma máme dokonce skromnou oslavu.

Potom se mi všechno slévá. Učení. Mše a zpovědi. Jinak nic.  Máma mě jinam ani nepustila. Snažila jsem se konat dobro a doma jsem pomáhala. V té době mě máma měla takovou jakou vždycky chtěla. Kněz se s námi pomalu loučil, byl starý a nemocný. Pomalu ho nahrazoval kněz nový. Byl mladší, ale strašně chytrý. Obdiv. Jednou chci být jako on. Nejdřív jsem  při zpovědi byla na rozpacích, ale  nakonec mě stud přešel. Brzy na to jsem začala chodit na gymnázium.

Musela jsem dojíždět, ale ne sama. Společnost mi dělala dvě děvčata z vesnice. V naší nové třídě nebyli zdaleka všichni věřící. Ale rozuměla jsem si s nimi dobře a hodně jsme se spolu nasmáli. Tohle mámě samozřejmě říkat nemusím. Ta by neměla radost. Náš třídní učitel je moc fajn. Dokázal o všem velice poutavě povídat. Dokonce jsem se sama na něco občas zeptala.

U jezera v bílých šatech. Ne nebyla jsem tam sama. A on to viděl. Zaplavila mě horkost. Byl to hřích, já vím ale zakázané ovoce vždycky nejlíp chutná. U jezera bez bílých šatů.

Učení přibývalo a já sotva stačila chodit ke zpovědi. Ale máma měla z mého studia radost, tak ani nic nenamítala, že se u večeře skoro neukážu. Časem jsem se ale začala večeřím vyhýbat záměrně a máma mi nechávala večeři před dveřmi mého pokoje. Musela jsem se schovávat. Teď s tím břichem. Strach aby si nevšimli. Oblečení upravit a dělat že se nic nestalo. Ale ono se stalo. Já jsem hřešila a Bůh to viděl. Ještě teď cítím tu horkost. Nebylo to správné podlehnout pokušení. Ty hříšnice. No neměla jsem se já jmenovat Magdaléna? Berenika to ke mně nikdy moc nešlo. Teď budou mít všechny drbny radost. Všichni čekali na nějaké zaškobrtnutí. Předurčili mi ho už dávno. Determinace.

Celou dobu jsem řešila, aby si někdo nevšiml mého břicha, ale co bude s dítětem ne. My jsme to dítě nechtěli a ono se narodilo mrtvé. Byl to chlapec. Popadla jsem mrtvolku a rychle běžela až za hřbitov a tam ho v noci zahrabala. Neprasklo to. Bože, já už na tebe nevěřím. Zlobíš se?

Po tom všem jsem musela vypadnout někam hodně daleko. Ale stejně jsem tomu neutekla. Sžírá mně to. Vina a trest.

Na dušičky. Vrátit se jen na krátko domů. Hledám hrob They a pak ten jeho. Na návsi potkám pana učitele. Podáme si ruce. „Hřešit je lidské, Bereniko,“ zašeptá jako tehdy u jezera.