Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vítej doma II

23. 11. 2011
4
3
1296
Autor
William Goat

Budík mne budí v jedenáct hodin, ještě bych spal, ale dobrá nálada mě neopustila. Jdu se, kolem kuchyně, opláchnout do koupelny a něco tu nehraje. Otřu se ručníkem, vracím se zpět do kuchyně a zkoumám místo činu. Sklenka, prázdná flaška od vína, papír od steaku, na sporáku pánev bez oleje. Paměť má dovolenou. Moc vína? Snad se maso v lednici za těch pár hodin nezkazilo. Vyhodil jsem ho? V odpadkovém koši nic není. Snědl jsem ten steak syrový? No tak.
Jdu si raději vyčistit zuby. Přejíždím kartáčkem po svých klofácích a prohlížím si sám sebe ve spodkách. Pózuji, otáčím se. Ach jo. Děda Mráz se přehnal kolem, vzal si moje mládí a nadělil mi chlupatá záda. Zdají se být čím dál tím chlupatější. Já jsem na to zvyklý, ale pro jiné to musí být odporný a nechutný pohled. Představuji si, jak vylézám ve veřejném bazénu ven z vody a na zádech mám mokré a nepřirozené - tohle. Až do nynějška mi stačilo vzít pinzetu a těch pár chlupů prostě jen vytrhnout, ale teď - musím to oholit.
Nijak neřeším tu kuchyňskou detektivku a po nákupu a dvou panácích vodky odcházím do práce.
Vstupuji skřípajícími dveřmi do tramvaje. Oholená záda pálí jako čert a celou cestu k tramvaji mi bylo tak nějak mdlo. Motá se mi hlava a zvedá se mi žaludek, všechno tak podivně páchne; keře, tráva, stromy, růže, kanalizace mi lezou do nosu a čpí tak intenzivně, že mám strach o svou nosní přepážku.
Odplouváme z druhé zastávky a už sedím na svém místě. Mrzutá žena sedící u okénka přes uličku si přitahuje blíže čerňoučké štěnátko německého ovčáka a přikazuje mu, aby byl ,,ticho''. Ten pes na mě vrčel. Pejsan se dámě uvelebuje v klíně, ale po chvilce sebou začíná neklidně mlít a čenichá své paničce v intimních místech. Žena je nervózní, snaží se psa usměrnit, násilím ho tlačí, držíc ho za srst na krku, dolů, vedle své nohy a hlavu mu sráží dolů, dolů, a znovu dolů, jenže pes neposlouchá a neúnavně se vytahuje ženě k rozkroku. Ta žena nedopustí žádné faux pas, vytáhla pár kousků sušeného masa z kabelky a hodila jej psovi na zem. Ten chlupáč zapomněl na veškerou svou předchozí činnost a jal se nechat v mžiku zmizet tu masitou laskominku ve své tlamičce.
Pes pojídal svou svačinku, slintal, odhaloval zuby a já ho najednou úplně pochopil.
Zvedám se ze svého sedadla, prodírám se přes dva cestující, abych byl té ženě - pokud možno co nejméně nápadným způsobem - co nejblíže. Pes mne sleduje, vrčí. Skláním se nad tou ženou, nadechnu se a zrovna moc dobře mi to nevoní. Bakteriální zápach, Escherichia coli. Je mi to jasné - ta žena právě menstruuje. Rozhlížím se po vagonu a po další tramvajové zastávce se přemístím ke krásné brunetě, tak třicet, růžolící, našpulené rty, plné tvary, výstřih a jednoduše se mi líbila už při nástupu. Nádech, a je to - cítím liliovou esenci, lotos. Jako ty lekníny na rybnících. Tahle žena právě ovuluje.
Co to má znamenat? Co se to se mnou děje?
Oholená místa na zádech přestala pálit, ale svrbí. Sáhnu si tam, škrábu se, pak ve své dlani a pod nehty nacházím pár dlouhých černých chlupů.
Z tramvaje, na zastávce na které vystupuji, doslova vyskakuji. Unikátní skok. Hop. Pádím přímo k sanatoriu. S bundou v ruce, otevřenou pusou, ruce mi divoce kmitají kolem trupu, míjím kolemjdoucí jako nehybné statické body. Na vrátnici jen mávnu na hlídače a už jsem ve vstupní hale. Nezdržuji se převlékáním v šatně, vrážím do sesterny. Nikdo nikde. Zmocňuji se klíčů od Annina pokoje a jsem znovu pryč. Vybíhám do prvního patra, schody beru po dvou. Zápach citrónových saponátů a desinfekce - je vytřeno. Odpočívadlo, pohled ven z okna - zatáhlo se. Druhé patro, někdo pochoduje po chodbě. Krčím se při zdi, imitace parfému Davida Beckhama slábne, sládne, mizí - doktor Schmitzer zašel za roh a pokračuje dál, závan laciného jídla - doktor Schmitzer vešel do kantýny. Stojím přede dveřmi Annina pokoje a ani jsem se při tom všem nezadýchal.
Odemykám, klepu a Anna říká ,,dále.’’
Vstupuji, rozhlížím se, je tu nepořádek, ona leží na posteli a předstírá četbu.
,,Musím s tebou mluvit,’’ říkám a zamykám za sebou.
Zhluboka se nadechnu a cítím, že jí k obědu dopřáli smažený sýr a hranolky, vydechnu. Otáčím se na ni, stojí před postelí, dívá se na mě a usmívá se.
,,Jak se cítíš, teď?’’
,,Takže to víš? Víš, co se mi teď děje?’’
,,Jistě, čekala jsem na to.’’
,,Ale jak to? To jenom z toho polibku?’’
,,No dovol, líbání bylo fajn, ale co teprve tamto.’’
,,Co, tamto?’’
,,Co teprve to šukání!’’
,,Cože? My jsme spolu měli… spali jsme spolu?’’
,,Tak bych to úplně nepojmenovala, ale ano - spali jsme spolu, ty zvíře.’’
,,Kdy? Proč se na to nepamatuju?’’
Přistupuje ke mně blíž, přičichává si. Já dělám to samé - ovuluje.
,,Byl jsi tak trochu mimo sebe. Dělali jsme to předevčírem a včera a dneska… tys běžel…,’’ říká a znovu se nadechuje.
Ucítila můj pot, chřípí se jí roztáhlo, zorničky se rozšířily, olízla se a zachvěla. Má bunda padla k zemi a já si toho ani nevšiml.
Ptám se: ,,Jak to myslíš, ,dneska‘?’’
Vyplázuje jazyk a olizuje mne od krku až po bradu, pak se ke mně točí zády.
,,No,’’ dělá dva pomalé kroky k posteli, ,,očekávám,’’ zastavuje se a divá se z okna na déšť, ,,že to dneska budeme dělat taky.’’
Otáčí hlavu, hledíme si do očí a ty její svítí.
Rozepíná si knoflík u džínsů, hlasitě je slyšet zvuk jezdce sjíždějícího po zipu, ladným pohybem si stahuje kalhoty a zvládá to i s kalhotkami. Vyzouvá se z oblečení odkopává ho do rohu pokoje.
Celou tu dobu se na mě dívá a teď tam jen tak stojí, jen v triku, jen s rukama na holých bocích, jen se svítícíma očima, jen tak ve svitu blesku.
Nedá se to vydržet, dávno, též od pasu dolů nahý, klečím.
Olíznul jsem jí lýtko a teď se zlehka zakusuji do jejího zadku. Dává mi malou facku a chichotá se. Vrhám se po ni, ale ta mrška mi uhýbá a já končím na posteli. Než se stačím vzpamatovat, Anna mi sedí obkročmo na hrudníku. Má obrovskou sílu, s prsty propletenými v mých, mi roztahuje ruce do pozice ukřižování. Nadlehčuje se - chci využít té příležitosti a zakousnout se jí do stehna, ale ona mi sedá na obličej. Vzdychá.
Venku zuřila bouře, vítr se opíral do okna, velké kapky klepaly na sklo, moje směna už dávno začala, na stolku byl tác od oběda a kniha (Jako zabít ptáčka), založená asi tak v polovině…, kolem byla a děla se velká spousta hloupostí, které jsem vůbec nevnímal.
Všechen čas je osamělý v rokli, beze mne. Anna spí, tiše oddechuje a já se doma probouzím s příšernou kocovinou. Úplněk je za dva dny, ale Anna říká že je to v pořádku, ať se nebojím - ,,doktor Schmitzer to zařídí''. Nahý lezu po čtyřech ve svém bytě, očichávám každý kout domova a mám chlupatá záda. Nikde nejsou žádné lahve, nepamatuji se, že bych něco pil, i když mi paměť vynechává. Jím syrové maso, nesnesu pach kvetoucích růží a střídám tu ženu s krátkými vlasy v tramvaji na sedadle. Celý svět ovuluje nebo menstruuje a já se musím stát nejlepším kamarádem toho kníratého hlídače. Musí mě pustit k záznamům z minulé odpolední směny, musím vymazat ten zvířecí sex na pokoji číslo tři. Kníráč o tom nechce ani slyšet a říká mi ,,pane důležitý'' a ,,pane netýkavko''. Prosím ho, potřebuji to, vyhodí mě - teď už mi na téhle práci záleží, protože nemůžu být bez Anny. Protože teď jsme já a ona stejní. Protože teď jsme jedno. Strážce sanatoria je nezlomný, musím se vrátit do reality. Do té hnusné, nudné, sterilní, a bez Anny. Zdravím Petru a beru si první patro, držím se dál od své posedlosti. Feťáci mají sezení s narušenými blbci ze třetího, Anna na svém pokoji kňučí a volá mě k sobě. Odolávám.
Doktor Schmitzer mě ,,zve'' na oběd. Ďobu do spáleného řízku a brambor se ani nedotýkám.
,,Jak se máte,’’ přátelí se voňavka Schmitzer.
Říkám: ,,Ujde to.’’
,,Poslyšte, máte vy vůbec nějaké děvče?’’ ptá se doktůrek a oslovuje mě jménem.
,,Něco takového.’’
,, ,Něco takového.’ Ta by byla určitě ráda, že o ní tak hezky mluvíte.’’
Imitace vůně Davida Beckhama váhá.
,,Je to někdo z personálu?’’ leze z něj nakonec.
,,Prosím?’’
,,Co sestra Palečková?’’ (Tak se jmenuje Marie příjmením)
,,Ne, ta tedy rozhodně ne - není to opravdu nikdo odsud.’’
,,Jste si jistý?,’’ znovu mě oslovuje jménem, ,,tuhle mi něco naznačila…’’
,,Jsem si úplně jistý, pane doktore Schmitzere.’’
Neslušně vstávám, sbírám talíř s roznípaným obědem, odnáším jej a mizím z kantýny.
Směna končí a čas se odebírá směrem k rokli. Tramvaj ujíždí od kvílení k růžím se zataženým okvětím, za oknem se pohybují odcizení živočišní druhové, bloudí ve tmě v pohřebním oblečení. Potřebuji živiny, odpočinek, čistou hlavu, svoji práci, spánek, a Annu. Příšerně mě bolí zuby a v mrazáku už není žádné místo. Doma je hrozný nepořádek a puch.
Je brzy ráno, svítá. Mám na sobě jen spodky a potrhanou košili, jsem nesmírně špinavý a rozcuchaný. Vstávám a rozhlížím se - jsem v městském parku. Je sobota, ale já na žádném mejdanu nebyl. Dal bych nevím co za amnézii, ale všechno si z předešlé noci pamatuji, bohužel.
Hromadná doprava mě odváží blíže k domovu. V tramvaji se dívám do země a doufám, že v ní není nikdo známí. Způsobuji šeptný rozruch a lidi se mě bojí. Je ještě šero, zahlédnu svůj špinavý odraz ve skle - zvíře. Na cestě k mému bytu mne doprovází mnohohlasé kvílení, vytí a štekot spřízněných živočišných druhů. Na chodbě nikoho nepotkávám, pod rohožkou je klíč, sláva. Vcházím do bytu a jdu na jistotu do kuchyně, otevírám mrazák, vysunu šuplík a všechny moje obavy se naplnily. Vyhrkly mi slzy do očí, celý se klepu a couvám. V koupelně si oplachuji obličej, ale do zrcadla se nedívám, pak jdu znovu do kuchyně, dívám se do šuplíku mrazáku a není pro mne těžké identifikovat ruku, utrženou v předloktí, s hodinkami se Zodiakovým znakem na zápěstí.
Celý den lije jako z konve. Schovaný pod rouškou igelitu, vyprazdňuji obsah mrazáku do nejrůznějších a nejvzdálenějších koutů města. Děkuji své matce za to, že mi k osmadvacátým narozeninám dala tuhle pláštěnku. V kapse mám butylku s anestetikem - absint. Dopolední dlouhá procházka a thujón mi dělají dobře. Mrazák je tak plný, že jsem se musel už dvakrát vracet domů. V popelnicích a kontejnerech se vždy prohrabu alespoň do poloviny odpadků, pak tam vyhodím pana kníráče, tedy spíše jeho části, posypu ho trochou vápna, zaházím ho odhrabanými odpadky a rychle pryč. Když jsou můj mrazák a má butylka prázdní, je čas na část uklízecí a desinfekční. Uklízím celý byt, beru to z gruntu, jsem důkladný, precizní, metodický a nakonec si dávám horkou koupel. Než bych se naděl, je večer, voním jako výtažky medu a grepu nebo čeho, sedím na posteli opřený zády o pelest a popíjím pivo. Usínám únavou.
Budí mne bouře za oknem. Je půl dvanácté v noci. Zavírám okno a kontroluji se - tak jak jsem usnul, tak se i budím. Mám na sobě triko a kalhoty od pyžama, cítím grep, na zemi leží sklenice od piva, nadechnu se - trochu se vylilo, byt je čistý a zamčený, v pořádku. Myslím, že ten romantický sen o Anně, při kterém jsem se probudil, byl opravdu jen sen. Noc je černá, deštivá, osvětlená jen občasným příspěvkem vzdalujících se blesků, měsíc nikde. Zítra má být počasí téměř na vlas stejné, ale zvažuji zavolat do práce, že jsem marod. Bude úplněk. Zatáhnu závěsy, připoutám se k židli, opiji se tak, že nebudu schopen pohybu,- udělám cokoli, jen abych už nezažil to co dnes.
Neděle. Asistentka Majerčíková, která dělá v sanatoriu o víkendech, říká, že mám smůlu. ,,Na dnešek si už vzala dovolenou slečna Svobodová.’’ (To je Petřino příjmení) ,,Prý stoná už od pátku.’’
,,Ale mě je vážně dost špatně.’’
,,Tak jděte marodit a v pondělí si obstarejte neschopenku. Ale sestřička, ta, ehm, jo - Palečková, není k sehnání a doktor Schmitzer to tu sám na noční nezvládne.’’
Dívám se z okna - zataženo, prší.
,,Tak já teda přídu.’’
Odmítám konvenční a módní deštník a raději ve tmě svítím žlutou pláštěnkou. Je něco po deváté, bouřka, lije a na samém konci víkendu je lidí v ulicích jen po málu. V tramvaji se mnou jedou jen tři lidé, zůstávám stát, nesedám si, dívám se z okýnek na ten marast, ani kapuci pláštěnky jsem si nesundal. Jsem přitahován sanatoriem, chtíčem a zodpovědností, ale nikdy jsem neměl z noční směny takový strach jako dnes.
Na vrátnici mne zdraví noční hlídač - mladík s nazrzlou bradkou. Převlékám se v šatně, trochu pozdě vcházím do sesterny a tam se střetávám s Marií. Její otrávený výraz, znechucení ze zkaženého závěru víkendu, se mění v úsměv a hrané nadšení.
,,Ahojky,’’ zdraví mne a něžně vyslovuje mé jméno zdrobnělinou, ,,tak konečně spolu, že?’’
Říkám ,,hm’’ a zapisuji se do knihy směn.
Marie čte pokyny pro druhé patro : vše při starém, tři pacienti, z toho jeden na samotce. Anna byla prý z důvodů špatného chování a nepřiměřené agresivitě přestěhována na samotku.
,,Klidně si druhý vezmu,’’ říkám.
,,To bude fajn. Takže první ti číst nemusím, ne?’’
,,Ne, Marie, nemusíš.’’
,,Není ti nic? Seš nějakej skleslej.’’
,,Asi jsem se nachladil.’’
,,Aha. Mám ti udělat čaj?’’
,,To nebude potřeba, děkuju.’’
,,Ale já mám jeden opravdu vynikající, uvidíš, ten tě postaví na nohy.’’
,,Tak jo, ale napřed udělám obchůzku.’’
Je větší klid, než bych čekal - oba pacienti na druhém spí a na samotku chodí jen lékaři, takže jsem obchůzku sfouknul za dvacet minut. V observatoři ještě kontroluji černobílé obrazovky. V šesté televizi vysílají Annu, sedící na zemi vypolstrované místnosti (bez kazajky), hledící přímo do kamery. Piji ten čaj od Marie a je docela dobrý, opravdu se mi po něm nějak ulevilo. Anniny černé vlasy rámují její bledý obličej, a ty velké, černé tečky - to jsou její, jako hořká čokoláda hnědé, oči. Jsem nějak naměkko. Marie ruší mou meditaci:
,,Tak jak to jde?’’
,,Celkem klid.’’
,,Já myslela život a tak.’’
,,Taky tak.’’
,,Hele, jak ty vůbec trávíš volnej čas?’’
,,Asi jako každej jinej, nic zvláštního.’’
,,Co holky?’’
,,Dobrý.’’
,,Ehm, slyšela jsem, že seš volnej…’’
,,Co prosím?’’
,,Že s nikým teď nechodíš.’’
,,Má být?’’
,,Tak mě napadlo - co takhle mě někdy někam pozvat. Třeba k sobě, nebo tě mám pozvat já k sobě?’’
,,Ale Marie - a co Pavel?’’
,,Pavel je kretén. Kdežto ty si pro mě velká záhada. Kdy že to máš ty zkoušky na tu medicínu?’’ ptá se Marie, sundavá si čepec z hlavy, pokládá ho na stůl a pomalu vstává. ,,Už dlouho mě strašně přitahuješ - a teď ještě jak se neholíš - ty musíš bejt v posteli úplný zvíře!’’
,,Třesky plesky. Brzdi Marie, a co Schmitzer?’’
Marie se mi staví do výhledu před obrazovky a blíží se ke mně svým ovulujícím klínem.
,,Co? Schmitzer? Ten páprda? Pfe, tomu se ani nepostaví.’’
,,To mě taky ne.’’
,,Tc, tc, kecáš, v tvým věku - jenom děláš drahoty.’’
Tiskne se mi rozkrokem na levé rameno a cuchá mi vlasy. Nervózně upíjím a dusím se tím jejím černým čajem.
,,Ne, vážně, jsem asexuál, se sexem jsem skončil od doby-.’’
,,Od doby?’’
,,Od tý doby, co jsem po něm začal být hrozně smutnej.’’
,,Ha, ha, to sou hrozný kecy.’’
,,Vážně, Marie, nelžu ti.’’
,,To záleží na tom s kým to děláš, víš lásko, a mezi náma to hrozně sexuálně jiskří.’’
,,Tím si nejsem tak jistej… Cos to dala do toho čaje?’’
Nějak se mi motá hlava.
,,Promiň miláčku - já musela.’’
,,Cože?’’
Hrnek se zbytkem čaje se tříští a kusy a lžička skotačí na dlážděné podlaze. Couvám před tou courou a všechno je jako na kolotoči. Rozmlouvá se mnou podlaha, zadkem porážím židli na které jsem před chvílí ještě seděl. Z černobílých obrazovek jsou jen šmouhy, abstraktní tahy štetcem opilého malíře.
,,Je mi to líto, lásko, ale jinak to nešlo. Sám bys na to nikdy nepřistoupil.’’
,,Na co?’’
Plazím se ke dveřím, ale nemůžu dosáhnout na kliku.
,,Uvidíš.’’


3 názory

jo :o)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru