Cesta z deprese

Čím víc se blíží svátky jsem skleslejší,

rok co rok jsem smutnější.

Končí rok,

další rok života mého

a já čekám na milého.

Mé noci byly prosté,

sny se mi nezdály,

proč,také,

stejně by mi radost nedaly,

jak perla opuštěná v moři,

utápěla jsem se ve svém hoři.

Můj život byl otázkou bytí a nebytí,

snad jen otázkou mého přežití?

Zkoušela jsem zahnat a smutek,

dýmem z cigaret,

vínem, léky na spaní,

však špatný byl toto lék,

člověk nikam neutek

a marně snil o líbání.

O líbání, milování, o lásce nezjištné,

říkám taková je,

pak pochybuji, že ne.

Nový rok na obzoru svítí,

já pokusím se znovu žíti,

z mé beznaděje probuditi.

Kdesi v dáli, tam za obzorem,

zrodil se mi sen

a mám ,mám já dojem,

že ten sen  o lásce a líbání

snad se naplní,

vím, o čem má duše skrytě sní...

Můj sen mi však nevěří,

že právě on může se mi zdát,

můj sen mi nevěří,

že chci mu svoji lásku dát.

Nezjištně, s duší dítěte,

s čistotou studánky horské,

a Ty jsi  někde ve světě,

můj sne, mé štěstí krásné.

Kdybych byla malou čarodějkou,

přále bych si mít tu moc velkou,

ve skutečnosr proměnit svůj sen

a vztříc lásce kráčet s  Tebou,

můj drahý, den, co den.