Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Magrittovské meditace
datum / id05.12.2011 / 398074Vytisknout |
autorMovsar
kategorieÚvahy
zobrazeno1499x
počet tipů6
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Magrittovské meditace

Jak začít text kritikou slova a nepůsobit rozporně? Tak to řekni jinak, mohlo by se ozvat odněkud. Žádný lepší prostředek nemám, odpověděl bych.

 

A tak přesto: slovo je ještě příliš přímočaré, někdy příliš ostré, někdy zase příliš prázdné. A někdy hlučné a nepříjemně vulgární. Jak naproti tomu rozostřeně a podivuhodně vlídně umí zapůsobit gesto, jediný pohled, mlčení. Anebo obraz.

 

Když René Magritte maloval svou slavnou dýmku, ostatně tolikrát filosoficky interpretovanou, nevedla ho jistá podrážděnost slovem? Skutečně jen podrýval strukturu jazyka, zpochybňoval vztah mezi označujícím a označovaným? Anebo chtěl alespoň na chvíli předat slovo tichu?

 

Jisté je to, že ticho je v pozadí všech jeho obrazů. A pokud přece něco zaslechneme, pak nejspíše reprodukovanou hudbu; Magritte prý byl iritován nemožností skloubit obraz s hudbou, a tak si pomáhal alespoň namalovaným gramofonem. Provokatér by namítl, zda jde skutečně o gramofon. Zanechejme hříček.

 

Do jaké situace diváka Magritte staví? Řekl bych, že nejčastěji do situace svědka. Ať už má před sebou výjev vraždy, milenců, kosmických útvarů v krajině nebo z nebe pršících mužů. A svědek je nakonec jen dalším příznakem nedokonalosti řeči jako prostředníka: známý je Gadamerův příklad svědka vždy nespokojeného se záznamem své výpovědi. A pak tu máme možnost výpověď – byť jen za jistých okolností – odmítnout. Vedle příbuzenského vztahu a rizika sebeobvinění k nim navrhuji přiřadit surreálnou situaci: Vážený soude, byl jsem svědkem nereálného. Odmítám vypovídat.

 

Magritte sice dává zřejmé varování v podobě zakrytých očí či celých tváří, ale zároveň své svědky šetří. Na rozdíl od tvorby jiných (a nakonec většiny) surrealistů jako Hanse Bellmera, Luise Buñuela či Salvadora Dalího není v jeho obrazech násilí. I zavražděná s pramínkem krve vytékajícím z úst hypnotizuje klidem. Jde o zákon směny? Nevypovíš-li, nebudeš vydán hrůze.

 

Dílo toho, kdo se mu zasvěcuje, vábí k bodu, kde je vystaveno nemožnosti. Zkušenosti, která je v pravém smyslu noční, která je samou zkušeností noci. Takto přemítá o prostoru inspirace Maurice Blanchot. Metafora noci není tak úplně jen metaforou. Noc sama je prostorem, jak víme od Hegela, kde utichají vášně a provoz dne, kde je vše náhle rozostřeno jako na obraze impresionisty, aby, stejně jako na takovém obraze, bylo vše blíže skutečnosti (je známo, že impresionisté byli víc realisty než realisté samotní).

 

Celý náš život je rozprostřen mezi den a noc. A přesto málokdo učinil zkušenost noci. Kdo se rozhodl jen tak, nenucen prací, závazkem hlídkujícího či jurodivou zábavou, probdít noc? Vydat se tichu, jen občas přerušovanému prací zvířat, které člověka obklopí a uzavře, vyžaduje rozhodnutí.

 

Když je učiníme, možná pak přijde chvíle, kdy mezi hvězdami spatříme zapomenutou buřinku. Odložil ji tam malíř. Spolu se slovy, jimiž se tak ráda nechá nést pravda. Tady jsme na výsostném území nepravděpodobného.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.04.2016 16:23:26Movsar

to se určitě počítá! a díky

07.04.2016 14:49:44slunceblunce

já slyšela obrazy zpívat.. to se počítá ne?

moc pěkná úvaha o slovech, o tichu, o noci ... probděla jsem mraky nocí, tma byla tichá a nikde žádný slovo :))

06.12.2011 19:21:46DanielP
souhlas. moc pěkný
05.12.2011 12:29:55Josephina
ticho a noc - co lepšího!
05.12.2011 09:33:21swerige
-*/*_
04.12.2011 12:34:55Max Hutar
Hutný, hutný, hutný text.

Líbí se mi odvaha ho sem dát.

V surrealismu se nevyznám, dýmku jsem musel gůglit - má chyba, teď už vím víc.

Více takových esejů! Ne v rámci Movsara, ale celého písmáku.

*
04.12.2011 00:17:41pampelin
Ano

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.