Brueghel a hemžení davů

Jak je vnímání času klamné. Přehlédnout pět století a vidět podobnosti se může zdát jako nemožný úkol. Snad práce pro historika, snad archeologa, snad příliš troufalého mluvku, dere se jako odpověď té výzvě. Ne, společnost se od té doby příliš nezměnila, vydat se do minulosti nebude tak obtížné.

Pieter Brueghel žil jistou dobu v Antverpách, jednom z největších měst té doby. A i když valná část jeho díla má venkovské kulisy, není možné nevšimnout si atmosféry velkoměsta. Jako by Brueghel rafinovaně skryl velkoměsto do polí a mezi kopce, jako by šlo o další z jeho nenápadných hádanek.

Známe to všichni i dnes – jarmareční hemžení kolem nákupních center, vyhlášených korz a dopravních tepen. Pach potu a chlévské mrvy je tu delikátně zakryt vybranými parfémy. Co však zůstává je komično na každém kroku, kvas jako forma tlení. Brueghel si toho všímá a vznikající literární satiře dává výtvarnou podobu.

A pak náhle nechává ten dav zkosit armádou umrlců. Je to stále tentýž dav? Vypravěč vepisuje do štítu starou pravdu o rovnosti před smrtí, neboť v davu zahlédneme i krále, stejně zoufale a stejně neúspěšně prchajícího. To byl rok 1562 a ten obraz se jmenoval Triumf smrti. Přes ono téměř nepředstavitelné moře času několika set let se ale ta scéna připomněla: znovu nahý dav, obyčejní lidé i společenská elita, ti všichni hnaní armádou s umrlcem ve znaku do podobných hangárů, jaké jsou i na Brueghelově obraze. Někde mezi nimi je možná i unavený král. To se ale už nedozvíme.

Konečně je tu ještě třetí výklad. Výklad současný. Dav už sice není nahý, ale těžko v něm můžeme hledat krále. Už není pronásledován děsivými vojáky s meči a popravčími sekerami, nešťastníci tu už nejsou vplétáni do kol a čtvrceni v jakémsi protokubistickém rauši. Přesto je dav vydán nebezpečí. To nebezpečí podstupuje dobrovolně, dokonce s nadšením. Ne, tito umrlci nežádají smrt, to by bylo to poslední, co by si přáli; život se tu rovná době splácení, a tak musí být naopak co nejdelší. 

Lze ale klást druhý a třetí výklad za sebe? Není příliš troufalé použít jednu metaforu pro dvě tak rozdílné situace? Postavit vedle sebe obrovskou tragédii a zanedbatelnou komedii? Nedělal ale právě tohle Brueghel? Jakou nově nabytou kvalitou můžeme zaštítit odmítnutí jeho figur nemohoucích mrzáků, klopýtajících slepců, legraci vzbuzujících mnichů, vrávorajících opilců? Anebo si jen prostřednictvím pojmů jako etika  a korektnost ukládáme závazek prázdného mlčení? Mlčení, které ale může být pouhou kompenzací neschopnosti odmítnout pokušení. Pokoušet slibem dobré zábavy lze stejně snadno jako slibem světovlády.

Vlámský malíř by na to možná řekl jen strohé čert to vem a do spleti postav v obraze by přimaloval jednoho pekelníka navíc. Stejně jako mistři nadhledu té doby Erasmus Rotterdamský nebo Rabelais by si pravděpodobně klauzuru vážnosti neuložil. Milan Kundera rád připomíná Rabelaisův pojem agelast, pomocí kterého rozvíjí úvahy o kýči. Agelasté jsou ti, kdo se berou příliš vážně, reagují na každý žert s podrážděním (ať už otevřeným či zastřeným), protože v jakémkoli žertu se odhaluje komično, které jakožto takové je urážkou svatosti života.

Mezi prostory komického a tragického jakoby vězela hranice střežená bedlivými agelasty. Jenže některé komedie nemusejí být tak zanedbatelné, jak se mohou na první pohled zdát. Pieter Brueghel v době mnohem nevyzpytatelnějších agelastů dokazoval, že spojení těch prostorů učinit lze. A že takové pomíchání žánrů může být i dobrým zrcadlem.