Břichomil Vlivník

Břichomil Vlivník byl nevelké, zakulacené postavy, s krátkýma rukama, velkým břichem a seschlou přehazovačkou na již lesknoucí se hlavě. Co mu však život nenadělil v kráse, dostal v schopnostech mluvit pravdu. Ten člověk totiž tak často mluvil pravdu, že mu to lidi začali věřit.

Pocházel z neznámé rodiny Vlivníků, jeho otec Alois přivedl svou družku Richardku, rozenou Chciprečztejzasranejvesniceovou, do malého městečka Poruba na Moravě. Břichomil měl také staršího bratra jménem Hroudka. Jako malí si užili spoustu legrace, když se po sobě váleli.

V rodině, vzhledem k tomu, že  Břichomil mluvil vždy jen pravdu, vládla tichá domácnost. Když mu naposledy spadly sandály z vysoké židle a on je lovil pod stolem, utkvěla v něm myšlenka, že by chtěl od života víc. A tak Břík, jak mu laškovně přezdívali, začal rozvíjet své enormní, taktické schopnosti, jako byly svolávání a motivace na povel, vydržení pohledu zpříma, nacvičování bohorovného úsměvu a konečně, tradiční umění skoku do řeči, který jej naučila babička.

Když dosáhl plnoletosti a 151 centimetrů, vyhodil autosedačku z rodinného vozu a vstoupil do Oblastního Divadelního Spolku Českých a Slovanských Dějin.

Panečku to byla jízda, pravdomluvnost se mu vyplatila, dávali mu ty nejlepší role a někdy si je bral sám. Pamatuju, jak ze stupínku hlásával a já se přistihl, že hltám každé jeho slovo. Díky své specialitě, chytnout vás za rameno a pomalu vyjít směrem k parku, dosáhl na kraji širokého uznání. Udělal pro nás hodně dobrého, i když si teď nemohu přesně vybavit co, ale mám pocit, že toho bylo hodně. A svým pocitům věřím, ještě mě nikdy nezklamaly.