koloběh

I.

neubývá mě, jsem jako sklenice

ve které v roztoku naložené oči nikdy nezhojil pláč

a dny

--- rostoucí stonky cévnatých rostlin,

kořenové vlásky chytají pod povrchem živiny

ale míza slábne

trhliny listů v rozpuku pouštějí ji,

a tak dny jsou slaboučké a prázdné, jeden za druhým obcházejí zahradu

pokaždé zakoření jinde

je to jako když si nalhávám

že jsou místa kde je to jiné

kde ticho proroste až do korun stromů a každý pohled vzhůru pumpuje sílu

II.

říkal že zrcadla přelomená v polovině se zhojí,

že vztah s nemocným nezadusí, jen ukáže dno, to co bychom měli vidět

ale

vězněné oči jsou půda, kde klíčí tma

stále se rozhlížejí z jedoucího vlaku

a mají strach

ulpívají na kolejích,

které se třpytí jako vlasy měst