Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ďábel - Kapitola šestá románu

12. 12. 2011
9
14
2184
Autor
Edvin1

Snad se to obejde bez prologu.

 

 

Ďábel

(Povídka pana Józefa, dle vyprávění pana Marka)

 

Pastor se na mne z výšky své kazatelny podíval, usmál se kysele a malinko zavrtěl hlavou. Pak hledal dál v Písmu Svatém, a nakonec začal předčítat ještě jeden z veršů. Jeho sonorní hlas naplňoval modlitebnu. Táta vedle mne se na něj plně soustředil. Nejraději by mu do toho povídal, táta měl totiž svou vlastní teologii, ale jelikož mu to už dávno zatrhli, aspoň vždy, kdy už opravdu nemohl, hlasitě odfrkl. Maminka se kvůli tomu styděla, občas ho i bojkotovala a sedala si někam jinam, ale časem si na to všichni zvykli.

 

Žvýkačka už ztratila své aróma, dožvýkal jsem tedy a lepkavou hmotu jsem přilepil pod židli. Ségra do mne šťouchla a bradou ukázala na kazatele. Ten odešel od tématu a pohoršoval se nad tou dnešní mládeží, která ani v chrámu Páně neprojevuje náležitou skromnost a přežvykuje jak to Boží, s prominutím, hovádko. „To je o tobě,“ chtěla mi říct, ale já byl už dostatečně zděšen a nenastavil jsem jí ucho. Mrkl jsem na tátu. Ten si nejdříve prohlédl mou bradu, pak ségřinu, a jelikož ta mi právě došeptávala poslední varování, v příslibu štědrého výprasku se na ni zamračil. Už mi dala pokoj. Vyplázl jsem na ni jazyk.

 

Kázání nekončilo a letní slunce nahřívalo modlitebnu. Vrtěl jsem se - pot mne lechtal kolem nosu. Ukryl jsem se za účesem tetičky vepředu a pokoušel jsem si zdřímnout. Uměl jsem to s otevřenýma očima a mé cvičené uši kontrolovaly dění kolem. Zrovna když jsem si vybavil nedělní fotbal na hřišti z udusané škváry uprostřed sídliště, to nádherné Standovo čutání, a když jsem si opakoval jeho zaklínadlo po každém zdařilém kopu do naší branky – vykřikoval kdovíproč jméno zavražděného afrického revolucionáře – píchlo mne to, protože já žvýkal žvýkačku jako on, ale takhle elegantně, takhle magicky jsem nedovedl vykřiknout „Patrice Lumumba!“, jak to dělal on, až se holky blahem hihňaly.

 

Zvedl jsem hlavu. Padlo slovo „ďábel“. To bylo vždycky zajímavé. Pastor, vysoký a štíhlý muž, s černou hřívou nezkrotných vlasů, v černém obleku, zůstával suchý a nezměněný, a já mu záviděl. Mně pot kapal i ze špičky nosu. Dlouhý, kostnatý ukazováček píchal do vzduchu a dokresloval, co slova vyjádřit nemohla. „Stál přede mnou, a jeho oči byly rudé,“ volal do sálu. Táta přestal frkat a kašlat a funět, já jsem chladl, pot na zádech mi usychal. Hlavička s načesanými bílými vlásky před námi se přestala třást, ségra se schoulila, jako by se propadla.

 

 „A vycházelo z něj zvláštní světlo,“ pokračoval jako Edgar Allan Poe. Vyprávěl dlouho, dávno překročil časový limit, ale nikdo se nedíval významně na hodinky, nikdo nedělal, že usíná, a nezvedl se ani onen strýc, který vždy, když se bohoslužby nepřípustně protáhly, odcházel pěkně středem mezi lavicemi a potichu hudroval, neboť do jeho dědiny odjížděl jediný autobus v poledne. Bylo zřejmé, že s ďáblem nejsou žádné žerty.

 

Večer do mého pokoje svítila pouliční lampa jako vždy. Vytáhl jsem zpod postele Sienkiewicze, otevřel na toaletním papírem založené stránce, přitáhl si knihu až těsně k očím a dal se do čtení. Slyšel jsem tátu, jak ve vedlejším pokoji chrápe a máma jej šťouchá a nutí obrátit se na bok. Pan Wołodyjovský sedl na koně a v čele svých zástupů se dal do nepřátel. Země sténala pod kopyty, pancíře duněly pod údery těžkých mečů, létaly hlavy i s ramenem, krev se lila, řev, steny a nářek lidí i koní. Blažený klid naplnil mou duši.

 

Pootevřely se dveře. Stál tam. Vysoký a štíhlý. Oči měl rudé a vycházelo z něj zvláštní světlo. Jako by od něj vlály pásy černého hedvábí. Náhle nebylo stěn, odešlo okno i se svitem pouliční lampy, to temné něco pohltilo tátovo chrápání a mámino oddychování, nebylo knihy, za kterou bych se schoval. Přikrývka byla jako z olova, mé ruce mi připadaly jako pytle písku. Zakřičel jsem, ale z hrdla mi nevyšel ani hlásek. On tam stál, s černou hřívou nezkrotných vlasů, ruce s dlouhými prsty zkřížené na prsou. Díval se na mne. Nic víc. Žaludek mi sevřela pěst strachu.

 

To se opakovalo noc co noc. Ztratil jsem chuť jíst, byl jsem apatický ke všemu  kolem sebe. Ve škole jsem hleděl před sebe, a i když si učitelé vlastně neměli na co stěžovat, protože jsem po vyvolání mechanicky opakoval do slova a do písmene vše, co bylo řečeno, přesto jsem v nich vyvolával nepokoj. Ale já jen čekal na setmění.

 

Oné páteční noci, poté, co jsem se vykoupal a maminka mi na židli vedle postele uložila sváteční oblečení, jsem už neusnul. Ani jsem nevytáhl knihu zpod postele. Pozoroval jsem stíny, naslouchal zvukům noci. Pod okny občas projelo auto, rodiče si popřáli dobrou noc, sestry ve vzdáleném pokoji přestaly pištět a přešly na šuškání. Víčka mi padala, byl jsem nevyspalý víc než tehdy, kdy jsem za jedinou noc slupnul celého Faraa. Čekal jsem na Něj.

 

Stál v rámu dveří, štíhlý a temný. Chtěl jsem mu říct, ať táhne, ať mne nechá na pokoji, byl bych i prosil a žebronil, ale nešlo to. Čelisti jako by mi srostly, paže ztěžkly, přikrývka mne zalehla. On se na mne podíval těma svýma krví podlitýma očima, díval se celou chvíli, a když už toho bylo přespříliš, prostě tou svou mužně hranatou čelistí jednou žvýkl. A ještě jednou. Pak se mi zdálo, že se koutky jeho širokých úst malinko pozvedly, a hned nato zmizel. Se vším všudy. Vedle máma domlouvala tátovi, ať se otočí.

 

Toho rána mne táta nemusel na mé místo v modlitebně dovést. Byl jsem tam před ním. Zašmátral jsem pod sedadlem, odlepil ztvrdlou hrudku, a strčil ji do kapsy.

 

 

Když po půlroce na jakési zahradní slavnosti pastor tátovi v dobré náladě a se smíchem vyprávěl o mém zlozvyku, táta se nezasmál. Bojovně vypjal prsa, vystrčil na pastora bradu a prohlásil: „Můj syn by žvýkačku do pusy nevzal!“ Pastor se rychle poroučel.

 

S uznáním jsem na tátu pohleděl. Ten si odfrkl a otočil se ke mně zády.

 


„Kdyby pan kazatel raději mlčel...” poznamenal pan Antonín.

„Jak že to zpívá ta švédská skupina? Silence is golden, but my eyes are singing?

Ono se dá mluvit i jinak, než slovy,” řekl jsem.

“Podívejte,” obrátil se pan Antonín ke mně, “ono se sice říká ‘Mlčeti zlato’, a v případě toho kazatele by mlčení ušetřilo pana Marka trápení, ale za určitých okolností je tomu přesně naopak. Nepomůže, že oba víme, že ty naše oči a já nevím co ještě křičí. Někdy je třeba se odhodlat a promluvit. Protože ten druhý na to prostě čeká. Po celý život mne jako přízrak pronásledovala myšlenka, jak by to se mnou dopadlo, kdybych se tehdá před čtyřiceti lety nevrátil ze zastávky autobusu ke své snoubence.  A hlavně kdybych se nepřemohl a nepromluvil.

Ta představa mně kolikrát nedává spát. Je to jedna z těch myšlenek, jaké každý z nás přes celý život s sebou vláčí a nejraději by na ně zapomněl. Ale čím víc se zapomenout snaží, tím jsou dotěrnější. A bolestivější. I když to jsou jen  myšlenky, které se nikdy neproměnily v čin.

Pouhé ‘Co by bylo, kdyby?’

 

Povídka dle vyprávění pana Antonína příště.


14 názorů

Edvin1
16. 12. 2011
Dát tip
nevím, jestli tomu o té žvýkačce věřil. Ale vzpomínám si, že táta rád věřil tomu, co by chtěl, aby bylo. :-)

Marcela.K.
16. 12. 2011
Dát tip
Já myslela, jestli věřil tomu o té žvýkačce :-)

Janina6
16. 12. 2011
Dát tip
Paráda. Rádo se stalo.

Edvin1
16. 12. 2011
Dát tip
Marcela: Faráři jsou taky lidé . A jsou mezi nimi moudří i blázniví. Já zažil oba druhy (a řadu dalších). Jestli táta tomu věřil, to možná nevěděl ani on sám. Jsou věřící od přírody, co se s tím sklonem rodí, a nemohou jinak. A jsou takoví, co chtějí věřit, a někdy i po celý život předstírají. Ať je soudí jejich svědomí a ten jejich Bůh. Ed

Edvin1
16. 12. 2011
Dát tip
Janina: Chyby jsem opravil, u dvou dalších bodů jsem využil Tvou inspiraci k vylepšení. Díky moc! Ed

Marcela.K.
15. 12. 2011
Dát tip
Mě v tom příběhu pobavily detaily... kolik jsem v dětství spolkla žvýkaček, protože jsem byla slušně vychované dítě a než lepit ve sboru žvýkačku někam pod lavici...a nebo ta záložka z toaletního papíru :-) taky jsem to tak dělávala. Sobotní koupání a sváteční oblečení nachystané na židli... jen bratr farář nás nikdy nestrašil, byl a je to velice moudrý pán... Nechci hledat chyby... nemám důvod. Četlo se mi to hezky, má to spád i pointu. Jen nevím, jestli otec opravdu věřil tomu, co tvrdil.

Edvin1
13. 12. 2011
Dát tip
První a třetí poznámka má co dělat s vlivem slezštiny - opravím. Čtvrtá a druhá jsou záležitostí preference. Zatím se mi líbí Tvá verze - bude-li tomu tak i zítra, změním. Moc a moc děkuji. Ed

Janina6
13. 12. 2011
Dát tip
Nejdřív si tradičně dovolím pár protivných poznámek:-) - „s časem (si na to zvykli)” – souhlasím s Avox, že tady by mělo být „časem” - Ten si nejdříve prohlédl mou bradu, pak ségry, a jelikož... – přimlouvám se za tvar „ségřinu” (bradu), na první čtení mi tam naskočila představa několika sester :-) - byl jsem apatický na vše kolem sebe - dala bych apatický KE všemu - Chtěl jsem mu něco říct, ale nešlo to. – celé to setkání popisuješ detailně, a zrovna tady mi schází konkrétnost. Jestli chtěl opravdu něco říct, až tak, že to zkusil a nešlo to, tak určitě věděl, co. Chtěl jsem mu říct, že... Chtěl jsem se zeptat, proč... Chtěl jsem vykřiknout, ať... asi takhle to myslím. Jinak to byl pěkný příběh, napínavý, a tomu klukovi jsem to naprosto věřila. A závěr je moudrý a úsměvný zároveň. Tentokrát se mi hodně líbí i navazující povídání pana Antonína, navnadilo mě. Už se těším na pokračování.

Edvin1
13. 12. 2011
Dát tip
Lakrov: Díky za návštěvu a poznámky. Tématem není strach, pouhý strach. Jedná se o skutečnost, že sugestivní slova mohou narušit psychiku poslouchajícího. Slovo "pastor" nechybí, neboť z kontextu je jasné, kdo má slovo. Ed :-)

Lakrov
13. 12. 2011
Dát tip
Tahle povídka je zvláštní. Dobře se čte, ale po dočtení vlastně nevím, co si mám myslet; je-li ústředním námětem ten strach, jenž může být často užitečným výchovným prostředkem, nebo je ústředním námětem ona otcovská důvěra a zastání se dítěte... Asi obojí. V téhle větě: ...pokračoval jako Edgar Allan Poe... možná schází slovo pastor, ale možná tam není úmyslně...

avox
13. 12. 2011
Dát tip
dobře čtivé... první co mne napadlo po přečtení - musí se člověk něčeho bát, aby byl dobrý? a doufám, že ne :-) */ "ale s časem si... " napsala bych jen "ale časem..."

ďábel ve žvýkačce? Zajímavý, poučný příběh, jakou sílu může mít kázání...

Edvin1
12. 12. 2011
Dát tip
Díky, Diano!

Diana
12. 12. 2011
Dát tip
Napínavé, krásně se četlo! ***

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru