Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Soused - Kapitola devátá románu

21. 12. 2011
12
32
3319
Autor
Edvin1

Co o tom psát? Vždyť je všecko v té povídce!

Soused

(Povídka dle vyprávění pana Marka)


„Víte, táta neměl některý lidi rád. To když už jsme bydleli ve Slezsku, tak třeba by se mohlo zdát, že měl s tím sousedem, co bydlel pod náma a taky zplodil spoustu děcek, hodně společnýho, vždyť u nich bylo jen o jedno děcko míň než u nás, a ten soused taky fáral a původně dělal něco jinýho. I oni byli přivandrovalci. A tak ho táta jednou pozval na brigádu, to když už se jedna z mojích nejstarších sester vdala a s tím svým mužem si chtěla pořídit v Beskydech chatu. Jenže oni neměli moc peněz, ale jelikož švagr byl zedník, tak si ji chtěli postavit sami, a to z cihel získanejch z bouraček. Onu neděli jsme se tam vydali všichni, i já, i když jsem byl ještě kluk. Ta chalupa už byla bez střechy a chlapi heverem převraceli celý zdi, který se na zemi rozpadaly, protože zděný to bylo maltou, co ji před stoletím  namíchali z písku a vápna, ale cihly byly pěkný, doma vypálený, a když je chlapi od malty sekyrkou čistili, tak zvonily jako sklo a švagr si jako odborník pochvaloval, že ty cihly přetrvaj věky.

 

Táta měl při tý práci na čerstvým vzduchu dobrou náladu, on si pohvizdoval a se všema si chtěl vykládat. V jedný chvíli se obrátil na toho našeho souseda, co nám přišel pomoct, a tak, jak se to v tom socialistickým městě nikdo neodvážil, mu řek nahlas: ‚Věříte v Boha?‘ Mně zatrnulo, já jsem sice v sobotu do školy kvůli tomu našemu náboženství nechodil, ale mluvit bych o tom s nikým nemluvil, to bylo takový stydlivý téma, jako třeba sex, to bylo něco, co se dělá, ale jinak se o tom mlčí. Ale táta byl opravdovej křesťan a něco jako stud v týhle věci neznal, on byl na svoji víru hrdej. Navíc měl pořád na paměti jeden verš z  Písma, co se tam praví, že slovo Páně se má „rozsévat v čas i nevčas,“ a dle podobenství Ježíše Krista tu pravdu sil na půdu úrodnou nebo neúrodnou a doufal, že to někdy někde v nějakým tom lidským srdci vzklíčí, vyroste, a snad jednoho dne přinese ovoce. Teda že se ti lidi navrátí a nechají se pokřtít, a pak budou, až Ježíš přijde podruhé na Zemi a nastane poslední soud, spaseni, tedy zachráněni před ohněm pekelným, kterej podle proroctví svatýho Jana sežehne tento svět, a s ním všecky, co tou pravdou pohrdli a neuvěřili jí.

 

V tý tátový otázce byla celá jeho víra a láska k bližnímu, vždyť on ji pronesl tak nějak slavnostně, a bylo v ní slyšet ohromný břemeno tátovy zodpovědnosti za osud celýho lidstva.

 

Soused, jak tam seděl na špalku, přestal čistit cihly, zved hlavu, vlídně se na tátu usmál, a v tátově hlavě svitla naděje, podíval se mu do tváře a ten úsměv mu trochu nejistě opětoval.

A pak ten pán řek velice líbezně: ‚Choďte mi s tým do riti!‘ 

Nato ten jeho úsměv zmizel, on se zase sklonil a sekal dál, až malta odlítávala na všecky strany.

 

Táta se celej schoulil, najednou zestárl o deset let a už si nepohvizdoval, ty jeho krásný rty se mu roztřásly, až jsem se bál, že se rozbrečí. Ale to on by neudělal, on zaplakal jen jednou, na pohřbu mý mámy, ale stejně to byl jen takovej chlapskej vzlyk, žádný brečení. Pak ty rty stiskl a odšoural se na druhej konec zbořeniště, kde ležely trámy a desky ze střechy. Až do konce brigády tam přebíral to dříví, strhával z něho lepenku a ze zdravých kousků vytahoval rezavý hřebíky. Ani na svačinu nepřišel, nepřisedl si k nám, a tak mu ji tam švagr zanesl a položil ji na hromadu čistejch desek, ale táta byl pořád smutnej, jídla ani pití se nedotk, a jen vytahoval ty hřebíky a desky ukládal podle velikosti na hromadu.

 

Táta se podle Bible považoval za kněze svý rodiny, kterej musí nejdřív pečovat o její spasení. Ale měl takový tajný přání, aby se mu aspoň jednou jedinkrát za život podařilo navrátit někoho cizího, nějakýho poganina, jak říkal nevěřícím a jinověrcům. Když už byl starej, tak byl z toho neúspěchu hodně smutnej. Jen jednou, to když si zajel do Čech, aby se podíval na hrob svýho nejmladšího syna, ale žádnej nenašel, protože od toho pohřbu uplynulo dvacet let a na jeho  místě pochovali někoho jinýho, byl z toho celej deprimovanej.  Zašel pro útěchu do toho sboru, kde moje máma zpívala to sólo, a tam ho čekalo velký překvapení. V tom sboru se k němu přihlásila jedna celá rodina, který taky kdysi o tý svý víře bez úspěchu svědčil, a ty lidi ho objímali a jeden přes druhýho mu vyprávěli, jak jim to jeho svědectví nedávalo pokoj, a po letech, když už jsme byli dávno ve Slezsku, sbor sami vyhledali a dali se všichni pokřtít. To byl tátův nejkrásnější zážitek v životě.

 

Toho souseda pak táta sice zdravil, ale jinak se s ním nebavil. Celý roky. Až do tý noci, co měl táta starost a chodil po bytě a občas se kouknul z okna.

Uviděl ho tam, jak sedí na klepáči a nejde dom. 

 

On byl ten soused vlastně moc hodnej, s náma děckama ze sousedství si povídal a vykládal nám zajímavý historky o včelách, co je pěstoval. Ale když se jednou za měsíc pořádně napil, tak byl dost hrubej a jeho paní se ho bála. Nejvíc se bály děti, protože on když se domů dostal, tak někoho musel seřezat. Teprve pak se uklidnil a spokojeně usnul. A jelikož nevěděli, koho si tentokrát vybere, tak se vždycky báli všichni a domů ho nepustili. On tam seděl na klepáči a zpíval si nějakou slovenskou písničku, třeba ‚Hej, hore háj, dolu háj‘, pořád dokolečka stejnou, a taky jako u táty, když ten byl naštvanej a dával mi zaslouženej vejprask, to byla fistule. Kdyby ovšem věděl, že zní jako kastrát, tak by to určitě nedělal.

 

On si ze svý vlasti nepřivezl jako táta obuvnickej vercajk, nýbrž několik úlů. Ty úly na zahrádce za městem mu asi připomínaly domovinu, on hlásal, že med je pro děti to nejlepší na světě, a tak máma od něj někdy kupovala skleničku, ale ne často, protože med byl drahej, ať už z obchodu, kde byl pančovanej, nebo od něho. Ale jednoho dne si ten soused zase pomyslel to, co si před ním myslelo (mylně) hodně lidí, že já jako nejmladší musím bejt v takový hromadě děcek podvyživenej, nebo měl nějakou lítostivou chvilku, co já vím, tak on když jednou stočil med a měl ho nazbyt, z okna na mě kývnul prstem, ať k nim zajdu. Ale mně se moc nechtělo, protože u nich to bylo cítit močí, jak ty děcka čůraly do plínek i mimo ně, a páchlo to až na schodiště. A taky proto, že jsem tušil, že mě tam něco nedobrýho čeká, ale já byl vychovanej, že dospělý se má poslouchat, a tak jsem k nim šel.

 

O tom smradu asi věděl, vždyť ho to muselo pokaždý, když se vracel z čerstvýho vzduchu venku, udeřit do nosu, a tak mě posadil k otevřenýmu oknu a přede mě na stůl postavil misku a začal mě povzbuzovat, ať si to ‚dobrúčke a slaďúčke oskúšam‘. Mně už bylo z tý medový vůně, navíc smíšený se zápachem moči, špatně, a než jsem do pusy zastrčil první lžičku, už mi bylo úplně nanic. Ale já byl vychovanej k poslušnosti a ten med jsem polknul, a málem zase zvrátil, ani nevím, jak jsem ho udržel v žaludku. Strašnou silou vůle jsem pak polykal jednu lžičku za druhou a soused nade mnou stál, usmíval se, hladil mě po vlasech a povzbuzoval, že prej ať se nestydím, že on to zná, že jich je taky hodně a že ví, jak je mi to vzácný.

 

Tý noci seděl na klepáči a prozpěvoval si a táta na něj se zájmem zpoza záclony hleděl. A když tu svoji ‚Hej, hore háj, dolu háj‘ zpíval snad po dvacátý, tak se mi zdálo, že slyším druhej hlas, a tak jsem otevřel oči a skutečně, táta pohyboval rtama a zkoušel ještě jeden slovanskej jazyk. Tátovi se asi líbilo, že soused zpíval stejně jako on křičel, když mi dával zaslouženej vejprask.

Zrovna když ten soused zpíval ‚Hej, pravda u zbojníka, čo zná krivdy s nami,‘ tak se jeho hlas proměnil v řev a on se z toho klepáče zved a hladce přešel k vyhrožování, že někoho zabije, a vrh se na stěnu domu. To asi mířil na okna, jenže v tom svým podroušení zapomněl, že měří něco málo přes metr padesát a na okna, co jsou ve zvýšeným přízemí, nedosáhne. Hned, jak se odrazil od stěny, tak hledal něco, na co by si stoup, a pak jsme slyšeli třískání, jak táh k oknu popelnici. Chvíli bylo ticho, a když se na popelnici vyšplhal, zase začal řvát tou svojí fistulí, ale táta už se k němu nepřidal, jen přitisk tvář na sklo a snažil se tam dole něco rozeznat. Když se soused zase nakrátko odmlčel, táta otevřel okno a jal se mu domlouvat, ale on zařval jako turek a začal bušit do skla pěstí a my jsme se opravdu vystrašili, protože potý, co jsme párkrát balónem okna v okolí vyrazili, jsme tušili, že tohle bušení to sklo v našem domě vydržet nemůže. Soused uhodil ještě silněji, a když jsme uslyšeli řinčení, tak vítězoslavně zajódloval, protože strčil dovnitř ruku a dosáh na kličku okna.

 

A to už jsme uslyšeli děsnou ránu, jak se ta popelnice převrátila, a plácnutí, jako by upadl pytel brambor. Jeho hlas se zlomil a přešel ve vytí. Pořád to byla fistule, ale už žádný ‚Hej, hore háj‘ a tak, on skučel jako nakopnutej pes, a táta chvíli zaváhal, pak prásk oknem a hnal se ke dveřím, ale než seběh dolů, tak soused už zase stál. Ten pád mu rozhodně žádný kosti nepolámal, protože on byl sice nízkej, ale zato hodně tlustej.

Ale pravačkou si držel levičku, ze který stříkala krev jako z hadice. Táta k němu přiskočil, vytáh si šňůru z županu a ruku mu podvázal. A pak už zase letěl nahoru k telefonu a volal záchranku.

Soused ležel na operačním stole šest hodin, protože podřezaný šlachy prej utečou a špatně se je zpátky připevňuje.

 

Po návratu z nemocnice u nás zazvonil. Přines nám skleničku medu a tvářil se velice zkroušeně. Byla to ideální chvíle k navrácení hříšníka. Táta se teda na něj líbezně usmál, skleničku přijal a zdvořile poděkoval.

A pak mu přirazil dveře před nosem.“

…………………..

 

 

„To mu neměl dělat!“ řekl pan Antonín.

„Přirazit mu dveře před nosem? Dyť si to ten chlap zasloužil!“ řekl pan Marek.

„Byl ten váš soused zlý člověk?“

„Ani ne, řekl bych.“

„No právě,“ řekl pan Antonín, „vždyť on ty cihly osekával dál, a potom, co mu váš pan otec prakticky zachránil život, se tím medem jaksi omluvil, nemyslíte?“

„To ano.“

„To je totiž tak. Člověk nikdy neví, jak jeho dobře míněná slova na toho druhého zapůsobí. Jaké asociace to v něm vyvolá.“

„Myslíte, že se táta dotk nějaký jeho nepříjemný vzpomínky?“ řekl pan Marek.

„Snad, ale taky dost možná vyvolal obavy z budoucnosti,“ odpověděl pan Antonín, „podle něj důvodné obavy. Já jsem se v Kolíně nad Rýnem setkal s jedním narkomanem. Několikrát. S ním, a taky s jeho sestrou a rodiči. Vyprávěl mi o sobě hodně, i svůj životopis mi dal přečíst. A když jsem získal jeho důvěru, svěřil se mi se svými nejniternějšími myšlenkami. Jedna z nich na mne hluboce zapůsobila, vlastně zásadně změnila můj pohled na život, a hlavně na poslední věci člověka. Vzala mi totiž strach ze smrti. Mé smrti. Ale později jsem tu jeho myšlenku domyslel do konce. A to, co jsem najednou viděl před očima, mnou otřáslo. Kdyby to ten člověk totiž řekl někomu labilnějšímu, mohlo by to mít fatální následky. Naštěstí, ano, naštěstí zemřel dřív, než si našel jiné posluchače.“

„Tak nám to řekněte!“ řekl pan Józef.

Pan Antonín se ošíval, ale nakonec, poté, co jsme jej ujistili, že my labilní určitě nejsme, nám onu příhodu vyprávěl.

 

 

 

 


32 názorů

Janina6
18. 01. 2012
Dát tip
To je právě, Edvinku, těžká otázka :-) Otec má jistě chyby, ale myslím, že vypravěč mu rozumí a má ho rád. I přes ty chyby. Možná to byl přísný otec a možná byl někdy příliš "přísný" i na ostatní lidi, ale pan Marek ho, myslím, chápe... a tak ho předkládá i mně jako čtenářce. Nedokonalý, ale pochopitelný člověk. Z mého hlediska určitě spíš kladný, ale jak jsem už řekla, právě ta "nečernobílost" je na něm nejlepší... tak proč se nutit do kategorických soudů?

Edvin1
18. 01. 2012
Dát tip
Janino, jsem velice potešen. To je jedna z mých hlavních zásad - člověk není jenom černý nebo bílý; na každém je něco z obou odstínů. Zajímalo by mě, jak hodnotíš postavu otce pana Marka. Je v souhrnu dosavadních vyprávění spíš kladná, nebo spíš záporná? Jinak řečeno: Jak pan Marek celkově vnímá vzpomínku na svého otce? Prosím, odpověz, ale spontánně, bez opakovaného čtení. Díky předem! Ed

Janina6
18. 01. 2012
Dát tip
Omlouvám se za čím dál větší časový skluz, s jakým tě čtu. Tuhle část jsem si dokonce vytiskla a vozila ji s sebou několik dní do práce a z práce :-) Napadlo mě několik poznámek, ale při dalším čtení jsem si říkala, proč vlastně ne... vždyť ono to má svůj půvab... A tak připomínky nebudou. Zaujalo mě, že vlastně ani táta, ani soused nejsou vylíčeni "černobíle", oba dokážu nějakým způsobem pochopit. Z tvých textů je poznat zkušenost a moudrost.

Lakrov
28. 12. 2011
Dát tip
> ...Nezamotal jsem to?... Vysvětlením jsi to nezamotal; naopak. A jak je to se "zamotaností" vlastního příběhu? Domnívám se, že smysl je většině čtenářu jasný. Snaha "ubytovat" každého podle několika slov do určitého kraje, je spíš moje úchylka (a ještě k tomu mi to moc nejde :-) )

Edvin1
28. 12. 2011
Dát tip
Lakrov: Otec pana Marka Slezanem nebyl. Byl Polákem, jenž se ke konci války dostal do severních Čech, a teprve v r. 1957 do Slezska. Ani pan Marek, ani jeho otec slezské nářečí neovládali, i když oba uměli polsky, což místní Slezany poněkud mátlo - nejeden ze Slezanů je etnickým Polákem, je však prakticky trilingvální, čili ovládá polštinu, slezské nářečí a češtinu. (K této kategorii "Čechů" patří i pan český exministr zahraničí Zieleniec.) Pan Marek a jeho otec byli "pouze" bilingvální (čeština, polština). Pan Marek pochytil hovorovou češtinu tam, kde se narodil - v Trutnově. V Havířově ji pak procvičoval s takovými přivandrovalci z Čech, jako byl sám. Nezamotal jsem to? :-)

Lakrov
28. 12. 2011
Dát tip
Začínám si všímat, že styl vyprávění jednotlivých mluvčích, je rozdílný (např. spousta zájmen a nespisovný /středočeský?/ jazyk v tomto příběhu). Předpokládám, že to je záměrné (schvaluji to), a jen nevím, bylo-li tomu tak i u předchozích povídek. Zkusím posoudit. Z téhle věty: ...mluvit bych o tom s nikým nemluvil... slyším Sedlčansko. ...On si ze svý vlasti nepřivezl jako táta obuvnickej vercajk... slova 'jako táta' by možná měla být ohraničena čarkami nebo pomlčkami. "O zdánlivě dobrém soužití, a trvalé nedůvěře" -- tak by se snad dal obsah tohohle příběhu velmi stručně shrnout, ale je toho v něm zachyceno podstatně víc. Čte se dobře. Trochu mě zaráželo, že vypravěč (jakožto syn otce - Slezana), užívá při vyprávění středočeský dialekt, ale vím, že člověk se časem přizpůsobí kraji, v němž žije; tak snad jen aby tenhle dialekt nebyl v rozporu s vyprávěním v jiné kapitole -- to teď hned nedokážu posoudit.

Markel
25. 12. 2011
Dát tip
pěkně jsem si početla - T

Edvin1
25. 12. 2011
Dát tip
Eza: Kdysi jakýsi slavný spisovatel řekl, že když napíše text, tak ho hned zanese vydavateli, dříve, než se v něm začne rýpat a ve snaze zlepšit - kazit. Zkracoval jsem proti svému citu, na Vaši logickou radu - no prosím! Já si Vás moc vážím, a pak dám na Vaše názory víc, než bych měl. Takových vět jsem měl ve svých textech povícero. Teď už je nenajdu. Ale pište a kritizujte dál - jsem zase o jeden poznatek chytřejší! Ed

Eza
24. 12. 2011
Dát tip
Edvin: Pomalu začínám litovat, že jsem zde navrhla udělat z osmiřádkové věty aspoň dvě. Po pečlivějším uvážení mi došlo, že krátké věty jsou v tomto případě netypické. Když máme zapotřebí něco rychle ze sebe vychrlit a máme toho hodně na sdělení, nemyslíme na krátké věty a podobné věci. I když v jiných situacích jsem velkým zastáncem krátkých vět (hlavně v odborné literatuře), připouštím však výjimky. A osobně si myslím, že tady se jednalo o takovou výjimku.

Edvin1
24. 12. 2011
Dát tip
Z takové předlouhé věty pak jsou pochopena pouze jednotlivá slova - a to může být také záměr. Jde o dojem, jaký vznikne vychrlením předlouhé věty, ne o smysl jednotlivých slov. "Zdatný čtenář" to ví, a k jednotlivostem se nevrací. K dosažení takového efektu je skutečně vhodnější audio - nesvádí k vracení se. "nebudu tomu dítěti rozumět.." Ale budeš: Ono Ti nakonec to bebíčko na prstíčku strčí pod nos, a Ty ho pofoukáš. To nejdůležitější pochopíš a správně zareaguješ. Zbytek byly jen kulisy.

Edvin1
23. 12. 2011
Dát tip
Marcela: Díky za úvahy - byly podobné těm jž dříve zde a pod předešlou kapitolou. Odpověděl jsem na ně kupříkladu Ráškovi. Ten závěr měl zklamat - a v tom je jeho síla. Bez něj by bylo vše nanic. LOL Ed

Edvin1
23. 12. 2011
Dát tip
aleš: Máš pravdu, můj syn mi dokonce tvrdí, že si k jednomu takovému sametovému hlasu vytvořil osobní vztah. A myslel to vážně! Je to vlastně nádherné téma pro povídku ve stylu Stanislawa Lema. Mám ji ostatně v konceptech. A zrovna předevčírem jsem byl ve svém předsevzetí cosi o tom napsat utvrzen článkem na první straně jednoho zdejšího bulvárního plátku: "Mé navi mne zavedlo na okraj propasti!" Ale mezitím mám něco, co mne fascinuje víc... Však to sem za pár dní šoupnu... :-)

Edvin1
23. 12. 2011
Dát tip
Rášek: Také mne překvapuje, jak "normální" bývají věřící lidé. Nevěřící si o nich někdy dělají iluze - třeba navzdory mnohým skandálům promiskuitních kněží atp. Zrovna nedávno jsem byl otřesen zprávou, že můj bývalý přítel, jenž si "s Bohem" prožil mnohá trápení (komunisti mu kvůli jeho víře zničili syna - doslova), se náhle, po 40 letech vzorného manželství, spustil se svou rehabilitační zdravotní sestrou. Opustil ženu, děti, vnoučata, dům, co jej vlastníma rukama vybudoval, i z církve jej vyhodili. Věřící, kupodivu, aspoň statisticky, páchají stejné hříchy ve stejném počtu, jako kdokoli jiný. Ti opravdví jsou ovšem jiní, jako jsou i mezi nevěřícími velice morální lidé. Ale i ti nejsou "železobetonoví" - viz výše. O tom ještě bude pár mých povídek. Se "vsuvkou" (Šabach tomu říká 'intermezzo') jsem také nebyl spokojen. Děkuji za připomenutí, že je s tím něco třeba udělat. A taky to udělám. Dlouhé věty: Rášku, teprve teď, po Tvém přísném :-) napomenutí je mi jasné, že to tak nejde, pokud chci, aby mé texty někdo četl. Proč takové věty vznikají? Protože je tak cítím. A máš svatosvatou pravdu, že je to tím, že je tak SLYŠÍM. Jo, slyším. Jakési "vnitřní ucho" mi je přednáší nahlas. A pak jsou o.k. Zní o.k. Jenže to má být o.k. ke čtení, ne k poslouchání. Tou poznámkou o audiu jsi uhodila hřebík na hlavičku. Takže díky Tvé poznámce jsem si v hlavě uspořádal myšlenky a došel k následujícímu závěru: Povídka, román, referát, fejeton atd. by měl být na JEDNO TÉMA. Jedna věta by neměla obsahovat více než JEDNU JEDINOU MYŠLENKU. Vše další je ke škodě textu. Tohle si dávám do rámečku a hodlám se toho držet. Pro vlastní potěšení si ovšem někdy v budoucnu pořídím audio některých mých textů v původní úpravě. Myslím si totiž, že taková předlouhá věta, vychrlená jedním dechem, má svou sílu, nedosažitelnou krátkými větami. Představ si následující scénu: Jsi v kuchyni a najednou se dovnitř vřítí Tvé děcko a začne na Tebe chrlit vše, co právě zažilo. V jedné dlouhatánské větě. Zkus to rozložit do kratších vět - efekt bude pryč. Hm? Pořádek: Na přemýšlení, co kdo řekl, se vykašli. Každý příběh - kapitola se dá číst a vnímat samostatně. Jsou to vlastně vzájemně na sobě nezávislé povídky. Cosi je spojuje, co si uvědomíš až závěrem tohoto "románu v x povídkách". (Ještě nevím, kolik jich bude, než příběhy těch čtyř životů vyčerpám.) Díky za velice hodnotné připomínky!!! Ed

jasně, Edvine, strojové čtení není umělecký přednes. Ale například pro dlouhé cesty autem to může být vítaný společník...

Edvin1
23. 12. 2011
Dát tip
Prosecký: Onen muž byl Slovák, ne Slezan. Snad proto se to táty tak dotklo - Slezanovi by to asi prominul.

Edvin1
23. 12. 2011
Dát tip
Aleš, Rášek: Je na světě řada firem, jež "vyrábějí" autenticky znějící lidský hlas. Příklad: www.acapela.tv . Základem jsou však skuteční lidé a jejich hlasy. Nevím, jak zní ty programy, které zmiňujete. Znám jen ten výše uvedený. Hodí se tak nanejvýš do výtahů, navigací, hlasu v tramvaji nebo na letišti. Dle mého názoru však dobrého herce, přednášejícího umělecký text, ještě dlouho nezastoupí. Jsou to totiž, a zůstanou, jen hloupé stroje. Však si to vyzkoušejte. A pak si stejný text přečtěte nahlas sami.

Rášek: čtenář/posluchač? Zrovna včera mi jened kamarád ukazoval, že když zapne svou čtečku do i-podu, tak mu počítač sám dokáže předčítat uložené texty, které si vybere...:o) kde se ten pokrok zastaví?

jejdavilda
22. 12. 2011
Dát tip
to nic edvine, to bude moje chyba. nečtu vše, takže možná vždycky natrefím na podobný příbeh. nenechej se odradit

Marcela.K.
22. 12. 2011
Dát tip
Já nevím, Edvine. Opravdu si myslíš, že táta neměl některý lidi rád? Mně to spíš vyznívá, že mu bylo líto, když člověk, o kterém si myslel, že je věřící, se k víře nehlásil a ještě ho poslal "do riti". Nemít rád, si představuji jinak. Příběh je opět psaný poutavě a souhlasím s tím, že dlouhá souvětí jsou při vyprávění ke škodě. Já ale měla výborného češtináře, který mě kdysi učil recitovat...takže dokážu nit udržet. Jen mě ten konec trochu zklamal. Ty přibouchnuté dveře.... Přála bych si, aby je po chvilce otevřel. Ne kvůli sousedovi, ale kvůli sobě.

Prosecký
22. 12. 2011
Dát tip
Jetsli ono to nebylo spíše nedorozumění. Každého, kdo přijde do Slezska z Čech, překvapí, jak sprostě se tu mluví. Je to ale součást místních zvyků.

Edvin1
22. 12. 2011
Dát tip
Eza: Zkrátil jsem, dneska. Teda to byla ale nudle! I tak jsou ty zbytky dost dlouhé!:-)

Edvin1
22. 12. 2011
Dát tip
Aleš: Snaha byla na má straně, Alešu. Díky za návštěvu! :-)

Edvin1
22. 12. 2011
Dát tip
Díky za pochvalu, Diano!

Edvin1
22. 12. 2011
Dát tip
Eza: Díky, zkrátím - ale až zítra.

Edvin1
22. 12. 2011
Dát tip
jejdavilda: Máš na mysli tento text, všecka vyprávění Markova, nebo hned celou knihu? Trochu jsi mne vylekal. Obával jsem se spíš, že mi někdo vyčte přílišnou pestrost (příběhy ze současnosti i dávné minulosti, z Česka, Německa, Austrálie - a dojdou ještě vyprávění z USA, Kanady, Polska...). Furt stejný děj? Ed :-)

jejdavilda
21. 12. 2011
Dát tip
nerad bych se dotknul, ale přijde mi to, že to má furt stejný děj, nicméně*

Diana
21. 12. 2011
Dát tip
Souhlasím s tím, co už bylo řečeno. Opravdu pěkné, plastické, zajímavé vyprávění. ****

Eza
21. 12. 2011
Dát tip
Má to prakticky všechno. Je to humorné, ale současně i smutné. Rovněž napínavé. (Jestli ho ta popelnice udrží). :-) Není to kostrbaté, má to svůj spád. Vyprávět umíš. Drobnost: Ve druhém odstavci věta "Ale táta byl opravdovej křesťan .....". Nešlo by možná z té osmiřádkové věty udělat aspoň dvě?

takže k převrácení na víru nedošlo...čekal jsem, že to krmení medem bude mít ještě nějaé pokračování v návaznám příběhu, jako že třeba to nakonec soused tátovi vyčte nebo tak... ale je to pěkný, malebný příběh. Vyprávět umíš, Edvine.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru