Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Randolf - Kapitola desátá románu
datum / id27.12.2011 / 399662Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno2288x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Pozměnil jsem plánované pořadí příběhů-kapitol. Neodolal jsem totiž pokušení. Tento příběh jsem měl dlouho v paměti, ale teprve teď jsem našel vhodnou pointu.
Ujišťuji Vás, že vše podstatné, i to nejpodstatnější, není fikcí. Až na jediný detail, který můžete najít v úvodu, nacházejícím se pod předešlou kapitolou.

UPOZORNĚNÍ:
Povídka není vhodná pro děti, těhotné ženy a lidi se sebevražednými sklony!
Randolf - Kapitola desátá románu

Randolf

(Povídka dle vyprávění pana Antonína)

 

Zrovna jsem natíral stěny obýváku na zeleno a rozčiloval se nad odstínem, který si vybrala manželka, když se z rádia ozvalo:

 

„Randolfe, kdy jste měl první zkušenost s alkoholem?“

„Jak mi byly tři tejdny, táta uspořádal křtiny. A že jsem řval a táta byl líznutej, tak mi dal cucat dudlík namočenej do piva. Prej jsem hnedka přestal ječet a spal jsem potom celou noc a celý dopoledne.“

 

Rádio běželo už hodnou chvíli, ale já byl myšlenkami někde úplně jinde. Přesně na den před deseti lety jsem taky stál v tomto obýváku na malířském žebříku. Tehdá jsem lepil tapety. A když jsem zrovna roztíral lepidlo, z rádia se ozvaly výkřiky a já strnul se štětkou opřenou o stěnu. Uši vše přijímaly, ale mozek to držel v předsíni, nějak se v tom nemohl vyznat, nevěděl, kam to zařadit a jakou cestou poslat dál. Nepřipomínalo mi to nic, co jsem dosud zažil. Vodnaté lepidlo teklo ze štětky po stěně dolů, přímo do otevřené elektrické zásuvky.

 

Konečně jsem pochopil aspoň slovo teror, když ze zásuvky vyšlehl blesk. Snad ne teď? V téhle zemi? Po celém těle se mi naježily chlupy a ve vlasech jsem pociťoval divné svědění. Nebyl jsem schopen se pohnout.

Do života mne vrátil telefon. Nejspíš už drnčel hodně dlouho. Seskočil jsem na podlahu.

 

„Táto, nediskutuj a ihned si zapni televizi. Jo, teď hned!“ křikl ve sluchátku syn. Na telefon jsem místo sluchátka položil štětku a vyběhl na patro. Tam už seděla manželka, vykulovala nic nechápající oči na mrtvou obrazovku a svírala si chvějící se dlaně. Stál jsem tam, a teprve po několika vteřinách jsem pochopil. Seběhl jsem do sklepa a zapnul pojistky. Vrátil jsem se nahoru a přisedl si k manželce. Ochranným gestem jsem ji vzal kolem ramen, a už jsme se před obrazovkou chvěli oba. Před našima očima se hroutila první věž novojorských dvojčat. Z roztrhaného mrakodrapu se vytvářel mrak prachu, přecházející v gigantický, satanský škleb.

 

Když v hluku ulice zazvoní mince spadnuvší na zem, zpozorním a začnu očima prohledávat chodník pod nohama kolemjdoucích. V tom rádiovém programu zaznělo cosi, co mám v paměti uloženo tučnými písmeny a podtržené. To cosi  mi už zase v hlavě rozhoupalo zvoneček a rozblikalo červené světýlko.

 

„Randolfe, váš otec byl alkoholik?“ řekla moderátorka.

„Táta zdědil po dědovi spediční firmu. Už pro dědu jezdil léta, a tak byl přesvědčenej, že to zvládne. Jenže děda se asi v hrobě obracel, když táta jeden náklaďák po druhým propíjel. Nakonec tátovi zůstal jeden jedinej.”

 

Moment, speditér? A teď je bez aut a má syna Randolfa? Není to o starém Armbrusterovi? Klidně by mohlo - je to místní stanice.

Ale že by byl Armbruster alkoholik? Míval dobrou náladu, to ano, ale tak opravdu opilého jsem ho nikdy neviděl. Holt, manželčin děda se taky nikdy nemotal, jen ‘míval náladu’, no a pak zemřel na ztvrdlá játra. Takže proč ne Armbruster. Vlastně jsem měl už párkrát podezření, třeba jak jsem si do hospody došel pro noviny. Seděl tam sám a hospodská mu zrovna přinesla další stopku kolínského piva. Dle zvyku pijáků se nedíval, jak mu na tácek připisuje čárku; tvrdě zíral do okna.

‘Tak Randolf, ten feťák odnaproti, je v rádiu!’ konstantoval jsem.  

Vzpomínky na dvojčata definitivně zmizely.

 

„A kdy jste sám začal pít?“ ptala se moderátorka.

„Bylo mi patnáct, když mi táta poprvý nalil. Ze začátku to bylo jenom pivo, pak i víno. Vodku jsem nesměl, ale byl jsem zvědavej a tátovi jsem ji krad.“

„A táta na to nepřišel?“

„Nemyslím. Ale nejspíš mu prostě nezáleželo.“

 

Onehdá, když jsme zrovna měli na návštěvě dceru a jejího anglického muže, jenž je povoláním zdravotník, u nás večer zazvonily dvě postarší ženy a hystericky překřikovaly jedna druhou, že prý nám na dvoře mezi garážemi ‚leží mrtvola‘. Tak jsme se se zetěm šli na tu ‚mrtvolu‘ podívat.

Pod pootevřenými vraty Armbrusterovic garáže skutečně někdo ležel. Tělo v kaluži, pod černým nebem a ve světle vzdálených pouličních lamp nepůsobilo zrovna vábně. Zůstal jsem stát, ale John Marc mne předešel a podřepl vedle toho člověka.

„Neměli bychom zavolat pohotovost?“ zeptal jsem se z pětimetrové vzdálenosti.

„Já jsem pohotovost,“ řekl John Marc s důrazem na ‚jsem‘. Dotkl se mužova krku. Poznal jsem Randolfa.

„He’s alive,“ řekl nahlas John Marc.

„You bet I am alive!“ oživl Randolf a vztyčil se do sedu. Jedou rukou se opřel o asfalt v kaluži.

„Need any help?“ zeptal se zeť a povstal.

„Don’t think so, sir,“ řekl Randolf, a dodal vytříbenou angličtinou: „I’m very thankful, sir. But I don‘t think I’ll need your assistance any more.“

John Marc naléhal, abychom zazvonili u dveří jeho rodičů.

 

 

„A jak jste přišel k drogám, Randolfe?“ zeptala se moderátorka.

„Dyť jsem vám to právě řek.“

„Mluvili jsme o alkoholu,“ řekla moderátorka smířlivým tónem.

„A jakej je v tom rozdíl?“

„Alkohol se smí…“ řekla moderátorka. Randolf jí skočil do řeči:

„Oblbuje úplně stejně.“

„Tak to vidíte?“

„Jasně!“

Moderátorka se trochu nejistě usmála:

„Takže já, když si dám každý večer po večeři skleničku červeného, jsem podle vás narkomanka?“

„Jste na dobrý cestě.“

Moderátorka se odmlčela.

 

„No, kamarádi mi dali okusit trávu. Jak už to bejvá. Po vodce přijde tráva, nebo něco podobnýho. A když už i to je málo, přijde hérák. Vejš to nejde.“

„Výš?“ ozvala se moderátorka.

„Jo. To už vidíte hvězdy. A plujete mezi nima. Vejš to fakt nejde.“

 

Jednoho dne jsem na zahradě izoloval základy garáže, když se zpoza plotu ozvalo:

„Kámo, nepotřebuješ pomoct?“

Ucítil jsem hořký zápach nejlevnějšího tabáku, smíšený s nasládlou vůní marihuany. 

„Kdo, já?“ Široko daleko nikdo jiný nebyl.

„No,“ řekl Randolf a potáhl z cigarety tlusté jako palec. Když se za bezvětrného počasí pohyboval po sousedství, ten čpavý dým visel ve vzduchu a pronikal i do stavení. Lidé zpoza záclon pozorovali vyzáblou postavu, jdoucí chvějným krokem. Randolf míval nohavice vyhrnuté až nad kolena. Vystavoval na odiv bílou kůži, potetovanou těly draků, španělských tanečnic a asijských bojovníků, fantastických květin a lián, mezi nimiž se ukrývaly číslice, označující jeho pobyty ve vězení. Měl to tam vše uspořádané - den nástupu, den propuštění, počet let, měsíců a dní. Tabulkový životopis, zdobený vězeňskými iluminátory.

 

„Jen pojď,“ řekl jsem.

„Moment, něco si přinesu,“ odpověděl a odchvátal. Po chvíli se jeho kostra prohýbala pod tíhou poloprázdné montérské brašny. Papyrosa mu dýmala v koutku úst a už ho musela pálit do rtu. Z kabely vyložil zrezivělé kladivo a majzlík, odhodil špačka a pečlivě jej rozdrtil podpatkem svých vysoko šněrovaných, černých bagančat. Pak majzlík opřel ostřím o jeden z výstupků ve zdi a ťukl do něj kladivem.

 

„Randolfe,“ řekl jsem, „tys asi dneska pořádně neposnídal, co?“ Půlkilové kladivo zvedal jako těžký balvan, při každém úderu zasténal. Čelo mu pokrývaly kapky potu. Zrzavé vlasy, slepené do chomáčů, se mu lepily na temeno a kolem uší schlíple splývaly na ramena. Přestal ťukat. Podíval se na mne, uplivl si do jámy a řekl:

„Však ty víš, z čeho to je.“

 

 

„Jaký je váš nejhorší zážitek?“ zeptala se moderátorka.

„Těch bylo moc,“ řekl Randolf a odmlčel se.

Po chvíli ticha vyslovila otázku, jakou tato stanice opakuje vždy, když má v programu staršího, nebo nemocného hosta:

„Randolfe, bojíte se smrti?“

 

Neodpověděl ihned; asi se ušklíbl.

„A vy?“ zeptal se místo odpovědi.  

„Asi jako každý člověk.“

„Ale proč? Proč se bojíte?“ dotíral na ni.

„Strach z neznámého?“ řekla moderátorka.

„Pro mě to teda nic neznámýho není. Já už totiž jednou mrtvej byl,“ řekl Randolf, „dokonce se dá říct, že dvakrát.“

„Jak tomu mám rozumět? Byl jste ve stavu klinické smrti?“

„To taky, ale poprvý jsem byl mrtvej jinak. Jako třeba vy. Jako každej člověk.“

„Randolfe, na jaké rovině se to teď pohybujeme? Je tohle nějaká filosofie, nebo snad mystika?“

„Milá paní, co je to vlastně smrt?“

„Konec, exitus, a pak už jen nebytí.“

„Ten poslední výraz mi vyhovuje. Než se spojí vejce se spermií, to správný vejce s tou správnou spermií, tak vy, jako individuum, neexistujete. To je taky nebytí.“

„Chtěl jste tím říct, že stav nebytí před zplozením a po smrti je to samé?“

„Přesně tak! A jak vás nemrzí to nebytí před zplozením, tak by mělo bejt lhostejný i to nebytí po smrti. Fysicky je to úplně stejný.“

„Uf, tak takhle jsem to dosud nechápala.“

„A můžete proti tomu něco namítnout?“

„Potěší vás, když přiznám, že ne?“

„Určitě.“

 

Před půldruhým rokem se zase jednou vrátil z vězení. Nařezal rodičům a vydal se do ulic. Bez peněz. Vzal to kolem spořitelny. Vešel do ní s punčochou na obličeji, jenže s vyhrnutými nohavicemi. Pistolkou pro děti pohrozil pokladní, ale ne moc hrubě, sebral, co mu dala, prý poděkoval a odešel.

Policie se ani nenamáhala vyslýchat svědky. Poté, co spořitelnu navštívila, krátce si prohlédla záznam z bezpečnostní kamery a viděla, že provoz nebyl ani na chvíli přerušen, si pomaličku polehoučku zajela k nim domů a v jeho pokoji si ho vyzvedla. Randolf neutíkal, když je viděl přijíždět. A oni mu ani nenasadili pouta. Jak za starých, dobrých časů.

„Já vím, že mi jednou umře,“ řekla mi toho dne paní Armbrusterová.

„Kéž by to už bylo,“ vzdychl pan Armbruster. „Dřív, než umřu já. Kdo by pak mámu bránil?“

 

„Proč nás tedy mrazí v zádech, když myslíme na vlastní smrt? Nebo smrt lidí blízkých?“ chtěla vědět moderátorka.

„Já si myslím, že se nebojíme ani tak smrti, jak umírání,“ řekl Randolf.

„Bolesti?“

„Asi tak.“

„A máte bolesti?“

„Já? Při háčku? Jestli je mám, tak o nich nic nevím,“ řekl Randolf.

„Vy jste tedy vůči perspektivě vlastní smrti lhostejný?“

„Jako jestli je mi jedno, že zhebnu?“

„Nic se ve vás neděje, když myslíte na smrt?“

„Samozřejmě že děje, a to dost hodně,“ zvedl Randolf hlas.

„Tak přece jenom strach?“

„Fakt to chcete vědět?“

„Ráda bych.“

„Nebuďte si tím tak jistá!“

„Zkuste mi to říct.“

Randolf se zhluboka nadýchl a řekl:

 

„To už jsem byl ňákej čas feťák, když jsem si uvědomil, kam to vede. A dostal jsem strach. A pak se mi stala taková malá příhoda:

Spad jsem z kola a praštil se do hlavy. Budete to asi znát, často se o tom píše:  černo před očima a tak. A s očima se odpojily i uši, nos, kůže - nevnímal jsem teplo ani zimu, nevěděl jsem, jestli stojím, či ležím. Svět kolem přestal existovat. Se světem odešlo i mý tělo, a s tělem kamsi zmizela řeč, nevěděl jsem, co bylo, co je, a ani jsem nepřemejšlel, co bude, někam se propadlo i vnímání lásky či nenávisti, mý myšlenky už nebyly podřízený žádnejm pravidlům - rozplynuly se na hladině jakýhosi jezera, ničím nesvázaný, ničím nezatížený. Z celýho mýho mozku jsem se stáh až do jeho jádra - a tam jsem věděl jenom to, že jsem. Odpoutanej ode všeho. Ovlád mě jedinej pocit. Asiati mu, myslím, říkaj nirvána. Ale já mám radši náš výraz blaženost. Stav absolutního štěstí.“

„Takže žádný strach?“ řekla moderátorka.

„Ne.“

 

„Ale to ještě není nebytí. Pouhé vteřiny, možná ještě méně,“ namítla.

„Milá paní,“ začal ze sebe chrlit, „ jak dlouho ten stav mezi věděním a nevěděním, dosud existencí a už nebytím, vlastně trval, nemůžu přesně říct, ale když jsem se tehdá probral, eště si mě nikdo nestačil všimnout, takže asi jenom vteřiny.“

Prudce oddychoval. A pak řekl tiše, ale naléhavě:

„To je ostatně vedlejší, protože i vědomí o míjejícím čase zmizelo. Rozumíte mi? Chvíle v prostoru, kde nejsou tikající hodiny a kalendáře, kde čas není, vlastně trvá věčně.“

Tu poslední větu jako by podtrhl.

A pak byl z jeho hlasu znát úsměv: „Od tý chvíle se smrti nebojím, ba naopak -  vlastně se mi nechce čekat. Víte, ono se mně strašně stejská po tý blaženosti, po nirváně, která nikdy nekončí.

A jsem taky zvědavej, co mě tam v ní eště krásnýho čeká, co přijde, když už se nebudu muset vrátit.

Nejradši bych hned…“

 

„Myslím, že teď poprosím režii o hudbu,“ skočila mu moderátorka do řeči a vypnula mikrofon.

 

Hudba utichla a přihlásila se jiná hlasatelka:

 

„Vážení posluchači, rozhovor, který jste právě slyšeli, byl natočen včera v dopoledních hodinách. O několik hodin později nás zastihla zpráva, že Randolf z vlastního rozhodnutí ukončil svůj život. Po konzultaci s jeho příbuznými jsme se rozhodli tento rozhovor zařadit do dnešního programu. Bez redakčních změn a jako výstrahu těm mladým lidem, kteří jsou dosud ve věci drog nerozhodní.

Rodičům a všem příbuzným Randolfa vyslovujeme upřímnou soustrast.“

 

Seděl jsem tam a byl zase jednou zcela zmaten. Ale pak z rádia zazněla veselá hudba. Jako by se nic nestalo. Zuřivě jsem vytrhl šňůru ze zásuvky. „Idioti, jak mohli tohle odvysílat?“ sípal jsem.

 

Druhého dne jsem po cestě do práce zastavil u novinového stánku. Všecky noviny, ať bulvární, nebo seriózní, vykřikovaly do světa to samé:

 

V Severním Porýní-Vestfálsku došlo včera večer k sérii sebevražd, svým počtem několikanásobně převyšující průměr tohoto ročního období!

 

Střídaly se tam spekulace s hádáním, co by mohlo být příčinou. Jedni rozebírali vliv slunečních erupcí na lidskou psýchu, jiní vliv krátkých dní a dlouhých nocí, a zase jiní růst nezaměstnanosti. Chtěl jsem si poslechnout onu relaci ještě jednou, ale na webových stránkách té rádiové stanice jsem ji nenašel, i když tam ze série „O lidech kolem nás“ byly jinak všechny.

„Nakonec na to přijde nějaká farmaceutická firma a pohotově vynalezne i hodně drahej lék. A naše zemská vláda ho za miliony nakoupí,“ řekl kolega při obědě v kantýně.

Vlna sebevražd zasáhla i sousední spolkové země, aby po několika týdnech pominula.

 

Pak pan Armbruster, Randolfův otec, upadl v samoobsluze do svého nákupního vozíku. Ve chvíli, kdy si někdo všiml jeho neobvyklé polohy a přivolal pomoc, už nežil.

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­_______________ 

 

 

Po vyprávění pana Antonína zavládlo ticho. Každý z nás asi myslel na to samé.

„Víte co?“ řekl nakonec pan Józef. „Já vám povím něco veselejšího, taky o vlivu slov na člověka, jenž má smrt na jazyku. Povím vám to tak, jak jsem to slyšel od mé ženy, která pracovala dlouhé roky ve špitálu. Ale až zítra - je dost pozdě.“

Souhlasili jsme. Stejně by jej dnes nikdo z nás nebyl schopen soustředěně poslouchat.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.01.2012 06:51:23Janina6
Tak to jsi šťastný člověk :-)
18.01.2012 10:59:15Edvin1
Janino, díky i za tento názor. A nezlob se, prosím, že to tak nechám, a že si ponechám svůj názor, a sice že taková reakce možná je. Víš proč? Protože přesně tak na mne jeho výpověď zapůsobila - vzala mi přirozený strach ze smrti. A od ztráty pudu sebezáchovy je k sebvraždě už jen krůček - stačí, aby se tomu člověku žilo hodně špatně.
Ed
18.01.2012 06:56:47Janina6
Tohle je, z mého čistě subjektivního hlediska, zatím nejslabší část, a je to dáno obsahovým vyzněním, s kterým se nemůžu ztotožnit. Randolf mě prostě nepřesvědčil, lépe řečeno, vadí mi představa, jak sděluje svůj velmi niterný, chce si mi říct intimní, zážitek do rádia... a už vůbec nevěřím tomu účinku, představa, jak si lidi poslechnou něčí vyprávění a jdou se zabít, to ani náhodou, nezlob se.
05.01.2012 12:35:54Edvin1
Alešu, nominuj, kolik a co považuješ za dost dobré, ale myslím, že za prosinec mi tam Lakrov už nanominoval Byl Štědrý večer.
03.01.2012 12:32:54aleš-novák
neměl jsem na mysli kopírování, jen jsem si představil ten tvůj rádiový rozhovor jako realitu, naskočil mi ten Zelenkův obraz...

Co bys řekl tomu, kdybych tenhle tvůj kousek nominoval do povídky měsíce?
03.01.2012 12:29:38Edvin1
aleš: děkuji. Ale snad jsem něco neokopíroval. Knoflíkáře jsem sice před lety viděl, ale až tak na mne nezapůsobili! :-)
02.01.2012 21:03:18aleš-novák
překvapivě autentický jazyk, i přes tragický obsah (život takový občas bývá...) poutavé čtení. Atmosféra mi trochu připoměla rozhlasový rozhovor s pilotem amerického bombardéru z Hirošimy, jak ho zobrazil Zelenka ve filmu Knoflíkáři...
30.12.2011 16:39:25avox
Všechno dobré, děde Ede, teď i napřesrok :-))
30.12.2011 15:44:38Edvin1
Avox: Ujišťuji Tě, že jsem v žádném případě nebyl naježený. Pokud jsem takový dojem vyvolal, omlouvám se. Prostě jsem rozvažoval, zda je mnou zvolený termín o.k., a ty moje úvahy sem napsal. Ale je pravda, že jsem skutečně váhal, zda ten doplněk odeslat - jak vidím, zase jsem chybně neuposlechl intuici!

Lakrov: Díky za opravu a koment.

Tak vše nej- v Novém roce!

Váš Ed :-)
30.12.2011 11:04:53Lakrov
redaktor prózy
Dobrá povídka. Zamrazí a přiměje k zamyšlení.
Časový střih (to ohlédnutí o deset let a návrat z něj) je trochu nepřehledné, ale myslím, že jen na obrazovce. Na papíře to jako samostatný odstavec, možná předcházený a následovaný prázdnou řádkou, bude přehledné dost.
Text je čitelný bez zadrhnutí a do čtení se nemusím nutit, spíš mě to žene vpřed. Randolfovo vyjadřování se zprvu zdá přiliš úsečné. Jedna věta (Ale nejspíš mu prostě nezáleželo.) dokonce působí, jako by v ní něco chybělo, ale nejspíš je ta úsečnost prostředkem, jak Randolfa lépe popsat -- to, že se pak Randolf rozpovídá, do téhle domněnky zapadá.
Randolfovo vyprávění o výpadku vědomí ve mně vyvolalo vzpomínku na Londonova Tuláka po hvězdách.
Na slovo suicidní bylo potřeba použít slovník (v němž stálo SUICIDÁLNÍ)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.