A ZASE TEN KŘIK

Bylo mu asi pět let. Krásný světlovlasý chlapec. Pravidelné rysy obličeje, v nichž ještě tehdy nebyly tak viditelné stopy vývojové poruchy. Ale přesto...Když ho měl někdo možnost sledovat delší chvíli, možná stačilo, aby šel za námi kus po ulici, určitě si nemohl nevšimnout nějakých zvláštních pohybů a zvuků, které můj syn vydával.

Měla jsem zrovna nějaké lepší období. To znamená, že jsem se cítila poněkud sebevědoměji, než jindy. Vypadalo to, že bych snad i se synem mohla působit více sehraně. Přišla jsem na ,,skvělý" nápad, že půjdeme koupit k Baťovi podzimní boty. Později se samozřejmě ukázalo, že tento nápad byl spíš šílený. Tedy šílená jsem byla spíš já.  Potom.

Vlezli jsme do obchodu, posadila jsem ho na lavici. V ruce jsem měla již vybraný pár obuvi ke zkoušení. Sundala jsem mu jeho starou botu. V  momentě, kdy jsem ji chtěla nahradit novou, syn si vzpomněl, že má vlastně autismus. Začal to projevovat tak vehementně, s patřičným řevem, že se ostatní děti začaly ustrašeně ohlížet. Syn se viditelně ,,zavařil" a odmítal si nechat nasadit nejen novou botu, ale už ani jeho stará nepřicházela v úvahu. Jakýkoliv pokus byl naprosto marný. Evidentně celé situaci s botami vůbec nerozuměl a byl z toho vykolejený.S každým pokusem dát mu už jen starou botu a co nejrychleji odejít, zvyšovala se jeho zuřivost, která byla už opravdu neúnosná pro ostatní děti.  Sedla jsem si k němu a čekala, až se aspoň trochu uklidní. Půl hodiny. Prodavačky se chodily ptát, s vykuleným výrazem, jestli mi můžou nějak pomoci. Nemohly. Asi po půl hodině, kdy už bylo těsně před zavíračkou, tudíž prázdno, učinila jsem rychlý řez a se synovým řevem a s botami nazutými, jsme opustili obchod. K velké úlevě prodavaček, které se už možná obávaly, že tam přenocujeme.

Cesta domů probíhala jen jako v mlze, pro mě. Po návratu jsem zasedla ke kávě, vykouřila naráz asi deset cigaret. V té době jsem ještě trpěla tímto nešvarem. A v duchu jsem přemítala o tom, jak dlouho se takové pekelné zážitky dají vydržet.  A samozřejmě mě na velmi dlouhou dobu přepadly myšlenky o mé neschopnosti zvládnout svého syna. Určitě jsem zase čekala na další impuls k nějakému podobnému šílenému nápadu. Ale boty jsem se synem od té doby již nikdy kupovat nešla.

Většinou tyto momentální nápady vznikaly v situacích, kdy jsem si chtěla něco dokazovat. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že synova výchova je hlavně o dosažení klidu a pohody. A že to, že s ním nemůžu dělat všechny běžné aktivity, vidím jako své selhání pouze já.