Tajemství úspěchu

Hudba, to je moje. Cítím ji v kostech, rytmus je moje srdce, vnímám, jak mi tepe v těle. Miluju ji. Když jdu na koncert, nechám tam duši. Obdivuji všechny ty muzikanty, jak ovládají své nástroje, své ruce a alkoholovou rezistenci.

Řekl jsem si, že se budu živit jako oni. Rozhodl jsem se, že nejlepší bude zjistit, jak se to dělá u světových pardálů. První byl na ráně Ray Charles, radil jsem zrovna Peterovi, jeho zvukaři, aby vytáhl trochu středy, a že ten šroťák trochu nahoukává. Peter cukl hlavou a pak mě praštil. Vyložil jsem si to jako potlačenou sebedestrukci a začal si přivydělávat jako spouštěč v psychologické poradně.

Po skvělém koncertě, kdy jsem strávil dva dny v bezvědomí, po střetu s levým, basovým reproduktorem, jsem se ve výtahu hotelu Golden Card Raye zeptal: „ Rayi, o čem to vlastně je?“ „Víš Clausi, po pravdě, já do toho moc nevidím“ Odpověď mě zasáhla, bylo jasné, že ví, ale má strach mluvit.

V Sydney, na parkovišti supermarketu, jsem narazil na Pendulum. Věděl jsem od mého učitele v hudebce, že prý vydělali tolik zlata, že by ho mohli jíst na snídani, oběd i k večeři. Nevím, co tím myslel, ale asi bych s tím pak nechodil plavat.

Pomohl jsem jim s vozíkem k dodávce a zpěvák říká, že mě odněkud zná. Řekl jsem, že ho mám na Facebooku. A hned jsem zopakoval otázku, o čem to všechno vlastně je. „Dívej, musíš to dělat prostě jinak než ostatní. Klidně tam dej housle.“ Hm, to by mohl být klíč. Rozhlédl jsem se, jestli to někdo neslyšel a odletěl do Seattlu za už trochu skomírajícími Pearl Jam.

Zrovna vycházeli z budovy FBI, prý znovu otevřeli Jeremyho případ, zdá se, že připadá v úvahu obvinění z vraždy prvního stupně, jako motiv byl uveden opomíjený fakt, že ten malý spratek už každého vyloženě sral, ale hlavně kapela potřebovala tutový hit. Frontman Eddie mi pošeptal, že nemyl celé dny auta na benzínce jen proto, aby dál myl auta na benzínce, takže se nedalo svítit a Jeremyho přemluvili hypnózou k sebevraždě, když mu v hladině Alfa sborově zpívali o rozlehlých, sibiřských pláních a osamělosti Tundry. Na druhý den se Jeremy odpráskl ve své třídě, protože se ta kosa už nedala vydržet a kapela měla téma na hit.

„Chlapi, chci být známý hudebník a chci se tím živit, co bych měl udělat?“

„Joo? mnooo, hmm, hele víš co je to Autogenní trénink? Podívej, to si lehneš třeba tady na záda jo a začneš postupně uvolňovat celé tělo, jo jo.. přesně tak. A teď se propadáš stále hlouběji a hlouběji, tělo je teplé a čelo chladné, jako by ho ovíval jemný vánek. Teď se soustřeď na svůj dech..“

..„Tak co, Tundru? Hej to radši ne, to by si mohl pamatovat, zkusíme něco s Irskem, tam je taky pěkně hnusně.“