Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Další vývoj v kauze Breivik- komentář szasziána
datum / id06.01.2012 / 400372Vytisknout |
autorMatěj Dovala
kategorieÚvahy
témaFilosofické
upřesnění kategoriePříležitostný text
zobrazeno2602x
počet tipů4
v oblíbených0x
do výběru zařadilLyryk,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Další vývoj v kauze Breivik- komentář szasziána

Další vývoj v kauze Breivik- komentář szasziána

Tento příležitostný text má jediný cíl. Objasnit co je podstatou rozdílného hodnocení činů Anderse Breivika různými psychiatrickými týmy.

Na konci listopadu minulého roku jsme se znovu všichni dozvěděli, že existují choroby, které způsobují vraždu. Dva psychiatři zjistili, že masový vrah Breivik trpí paranoidní schizofrenií- stejnou nemocí, jako je tuberkulóza nebo rakovina až na to, že tato nemoc nezabije vás, ale způsobí, že vy zabijete někoho jiného. Zkušení soudní znalci (dle pana psychiatra Höschla) s Breivikem vedli 13 důkladných rozhovorů, prohlédli si všechna videa z jeho výslechů, probírali se masou dokumentů, zkoumali jeho dětství a potom napsali znalecký posudek o 243 stranách (nejobsáhlejší zprávu v poválečné historii norské forenzní psychiatrie) v němž dospěli k jednoznačnému závěru. Uplynul měsíc a je zde nový posudek. Tři norští psychologové a jeden psychiatr sledovali Breivika během jeho pobytu ve vazbě a dospěli k názoru, že Breivik schizofrenií netrpí a ani není psychotický.

Pro člověka, který není obeznámen s myšlenkami Thomase Szasze je to záhada. Jak se můžou dvě lékařské zprávy tak lišit?

Pro člověka obeznámeného s myšlenkami Thomase Szasze to záhada není. Schizofrenie či psychóza nejsou názvy specificky snížené výkonnosti organismu, ale názvy specificky nemorálního chování. (Chováním míníme prostě to, co člověk dělá- jeho činy, co říká, co o něm říkají JINÍ.)

Dosáhne-li chování určitého stupně nemorálnosti, považují ho psychiatři za symptom duševní nemoci. Dosáhne-li nižšího stupně nemorálnosti, označují ho psychiatři za projev poruchy osobnosti. Dosáhne-li ještě nižšího stupně nemorálnosti, mluví psychiatři o nevyzrálé osobnosti.

Proto ten rozpor mezi lékařskými zprávami. Někteří lidé prostě hodnotí Breivikovy činy jako velmi nemorální a jiní si myslí, že Breivikovy činy jsou nesmírně (nenormálně) nemorální. Ti první si myslí, že Breivik má poruchu osobnosti, ti druzí, že má duševní nemoc.

Obě dvě psychiatrické skupiny se (neexplicitně) shodly na tom, že Breivik je nemorální. Že dělá to, co by dělat neměl a nedělá to, co by dělat měl. Liší se v tom, jak MOC nemorální Breivikovo chování je. Zde je třeba něco vysvětlit. Když psychiatr říká, že něčí chování je nenormální, znamená to, že je považuje za velmi nemorální. Psychiatr výrazem „nenormální“ neoznačuje prosté odchýlení od normy. Pokud člověk získá zlatou olympijskou medaili ve skoku do dálky, není nenormální. Pokud získá Nobelovu cenu, není nenormální. Pokud pije lidskou krev či spáchá masovou vraždu, je nenormální. Čili nenormální znamená morální odsouzení. Morální- nemorální- nenormální- takové jsou verdikty psychiatrického morálního soudu. Jsou jen jinak formulovány- psychiatrickým pseudomedicínským jazykem. Pak zní: duševně zdravý- nevyzrálá osobnost, neuróza, porucha osobnosti, toxikomanie- duševní nemoc, bipolární porucha, psychóza, schizofrenie.

Všechno toto morální posuzování je nevědomé. Psychiatři a psychologové z obou táborů si neuvědomují, že hodnotí MORÁLNOST Breivikova chování a ne jeho CHOROBNOST. (Jak by taky chování mohlo být chorobné) Je to proto, že psychiatři dnes veškeré nemorální chování diagnostikují a pro jeho popis používají pseudomedicínský jazyk složený především z řeckých a latinských slov. I ti psychologové a psychiatři, kteří si myslí, že Breivik není „duševně nemocný“, neřeknou, že je prostě špatný člověk, ale používají výrazy jako těžká narcistická porucha, patologický narcismus, těžký sadismus, které sice znamenají totéž, ale znějí vědečtěji.

Jazyk dobra a zla dnes tito lidé nepoužívají- nahradili ho jazykem zdraví a nemoci. Důležité je, že nemorální chování je medikalizováno od základu. Pak se nepřekonatelný rozdíl mezi nemorálním a nemocným člověkem změní v banální odborný spor o správnou diagnózu. Norská psychiatrička Rosenqvistová neobviňuje psychiatry Husbyho a Sörheimovou z medikalizace obyčejného nemorálního lidského chování (což by udělal Szasz). Říká, že „diagnóza je chybně stanovena“.

Tělesný stav lze exaktně popsat, handicap lze kvantifikovat. Ale o tom, jestli něčí chování překročilo hranici nesmírné (nenormální) nemorálnosti se lze přít do nekonečna, protože každý považuje za takovou hranici něco jiného.

Kdyby schizofrenie označovala nějaký handicap, bylo by možno rozhodnout, jestli ji někdo má anebo ne- prostě by se zjistilo, jestli je nebo není tak handicapovaný. Kdyby schizofrenie označovala nějaký tělesný stav, bylo by možno rozhodnout, jestli ji někdo má anebo ne- prostě by se zjistilo, jestli má takový tělesný stav. Protože ale schizofrenie označuje určitou míru nemorálnosti v chování a tato hranice není a nemůže být stanovena (protože mj. každý morálně posuzuje trochu jinak), teď sledujeme, jak se odborníci na duši přou.

JAK tedy ona hranice, kterou podle některých Breivikovo chování překročilo a podle jiných ne, vzniká? Vzniká v mysli každého člověka a je to otázka empatie. Empatie neznamená nutně, že soudíme méně příkře- to, že chápeme, proč někdo něco udělal, ovlivňuje naše hodnocení oběma směry. Pro mě není Breivikovo chování nijak nepochopitelné a i kdyby existovalo chování, které by se mi zdálo nepochopitelné, předpokládal bych, že důvody pro takové chování NEZNÁM, ne že tam nejsou. Psychiatři jsou ovšem indoktrinováni tak, aby se jim zdálo nepochopitelné skoro všechno. A když nechápou jaké DŮVODY má nějaké nemorální chování, řeknou, že se jedná o symptom duševní nemoci.

Jedná se tedy o rozdíl mezi pochopitelným nemorálním chováním a nepochopitelným nemorálním chováním. I pochopitelné nemorální chování psychiatři medikalizují- jako poruchy osobnosti, poruchy přizpůsobení, neurózy, toxikomanie, fobie. (je také otázka jak moc podstatu těchto fenoménů chápou, jak se zdá moc ne) Nepochopitelné nemorální chování pak psychiatři označují za duševní nemoci- psychózy, maniodepresivitu, schizofrenii. Hranice mezi pochopitelným a nepochopitelným běží jinde u mě a jinde u psychiatrů a i mezi psychiatry existují rozdíly. To je právě podstata různých hodnocení pana Breivika.

Existenci různých kritérií pro diagnózu „duševní nemoci“ mezi mainstreamovými psychiatry, jejíž podstatou je různá míra empatie těchto psychiatrů teď demonstruji na tom, jak dva psychiatrické týmy různě interpretují chování pana Breivika.

Dle http://zpravy.idnes.cz/schizofrenik-nebo-narcis-psychiatri-se-prou-o-breivikovu-diagnozu-1fc-/kavarna.aspx?c=A111229_142149_kavarna_tul jedni praví:

1. že „Breivikova antimuslimská ideologie je projevem jeho mentální zaostalosti“

a druzí (psychiatrička Rosenqvistová) na to říkají, že „v případě německé teroristické RAF, také nikoho nenapadlo argumentovat duševní zaostalostí útočníků.“

- Co tyto dva různé názory jsou, než dva různé výsledky morálního soudu? Pro Husbyho je takové chování nepochopitelné, absolutně nepřijatelné, Rosenqvistová pro něj má určité pochopení. Krásně vidíme, že „duševní nemoc“ je označení pro chování, které nejsme v žádném případě ochotni akceptovat. Když Husby odmítá, že by „duševně zdravý“ člověk mohl takto interpretovat svět, sděluje nám jen to, kde končí jeho empatie. To, co je za hranicí jeho empatie, je duševní nemoc. Rosenqvistová je empatičtější, proto Breivika neoznačuje za duševně nemocného.

2. Jedni říkají, že Breivikova slova: „První cíl byl nepopsatelný…(smích)… stal jsem se však vůči tomu brzo imunní. Když plavali pryč, byl jsem jako ovládán autopilotem, chtěl jsem jich popravit co nejvíce.“ A: „Chtěl jsem zabít co nejvíce lidí, aby vydání mého manifestu získalo maximální publicitu. Samotná operace byla pouhou formalitou.“ jsou slova duševně nemocného člověka.

Druzí si to ale vůbec nemyslí. Podle nich „tyto výroky nemusejí nutně pocházet od duševně nemocného člověka“.

- Duševní nemoc je chování, které psychiatr označí jako duševní nemoc. Má vymytý mozek tak, aby jako duševní nemoc označoval chovaní, které se nachází za hranicí jeho empatie. A má vymytý mozek tak, aby ta hranice byla hodně nízko. Nicméně někteří psychiatři mají mozek vymytý méně než jiní či více empatie a proto je i mezi mainstreamovými psychiatry laťka pro duševní nemoc různě vysoko. Pro nějakého psychiatra je něco úplně nepochopitelné a vůbec si nedovede představit, že by udělal něco takového, pro jiného je to aspoň trochu pochopitelné a dokáže si představit, že by se za určitých okolností, takto zachoval. Proto je verdikt prvního „duševní nemoc“ a verdikt druhého „porucha osobnosti“ či „těžká porucha osobnosti“.

3. Jedni říkají, že to, „že se Breivik považoval za člena fiktivního templářského řádu a měl obavy, že jej sleduje policie“, znamená že „trpí megalomanskými bludnými představami“ a tedy je duševně nemocný.

Druzí říkají, „že to nestačí“. „Když někdo chystá atentát, je pochopitelné, že se bojí policie a prozrazení.“

- Zde je krásně vidět, jak omezená je empatie mainstreamových psychiatrů. Obliba rytířského řádu a oprávněné obavy jsou náhle symptomy duševní nemoci. Žádný problém pro oběť brainwashingu. Někteří psychiatři ale mají mozek vymytý méně než jiný. Nebo alespoň více empatie.

4. Jedni říkají, že „pachatel fungoval v běžném životě nedostatečně“, protože „žil s matkou, která mu vařila a prala“.

Druzí říkají, že „v podobném mamahotelu žije spousta mladých mužů a není na tom nic podivného“.

- Ani nelze říct, že jsme teď už opustili oblast medicíny, protože kauza Breivik se v oblasti medicíny nikdy neodehrávala. Žádný z „důkazů“ Breivikovy „duševní nemoci“ nemá s medicínou nic společného, protože ty důkazy nejsou koncipovány jako handicapy a ani nemůžou být, protože žádná nemoc nemůže člověku způsobit takový handicap, že si sežene výbušninu a zbraně, vytipuje cíle, naplánuje útok a chladnokrevně ho provede. Žádný handicap tam není- po kognitivní a tělesné stránce je Breivik zdravý a to je to, co nemoci ovlivňují, zhoršují. Žádná nemoc nezpůsobí, že si něco začnete myslet, začnete něčemu věřit, někoho nenávidět apod.

 Za Breivikovou údajnou nedostatečností je tato psychiatrická praxe: Když psychiatři chtějí někoho prohlásit za duševně nemocného, tak prostě sepíšou jeho (nejrůznější) nemorální chování a pak trvají na tom, že tento člověk se takhle nemorálně chová, protože onemocněl duševní nemocí. Tak to psychiatři dělají, jakákoliv banalita- pokud je nemorální- se hodí. Vždy přece můžou říct, že tyhle symptomy duševní nemoci (rozuměj nemorální chování) jsou teď nevýrazné, ovšem pokud je nebudeme léčit, může se stav nemocného náhle zhoršit a pak by mohl ublížit sobě nebo druhým.

Čili zde ani nejde o to, že by fakt že Breivik „žil s matkou, která mu vařila a prala“ překračoval Husbyho hranici empatie. Jde o to, že Husby chce Breivika prohlásit za duševně nemocného a k tomu se mu hodí všechno co je na Breivikově životě nemorálního. Nebo spíš o to, že Husby dělá psychiatra celý svůj život a zvyk je železná košile.

5. Druzí říkají, že „Breivikova mimořádně pečlivá příprava na útok vylučuje psychózu“.

A jedni (zde ústy Cyrila Höschla) říkají že Breivikovo chladnokrevné a cílevědomé chování „se s diagnózou paranoidní schizofrenie nevylučuje, pakliže je celé to sofistikované chování motivované psychoticky“.

- Pro pana psychiatra Höschla (a pana psychiatra Husbyho) jsou Breivikovy motivy za hranicí jejich empatie. Obtížnost Breivikova činu tedy vůbec nedokazuje jeho zdraví. Opět- to, co je za hranicí psychiatrovy empatie, je duševní nemoc. Paní psychiatrička Roseqvistová teď neargumentuje empatií, ale tím, že „psychóza“ znamená zhoršení kognitivních schopností (znemožňuje mimořádně pečlivou přípravu na útok) a tudíž ji Breivik nemůže mít. Její tvrzení nemá bohužel žádnou oporu v psychiatrické literatuře. „Psychóza“ nebo „schizofrenie“ nepopisují žádné kognitivní handicapy. Neexistuje žádný test na schizofrenii.

 Říkám „bohužel“, protože by bylo pro občany lepší, kdyby tomu tak bylo. V takovém případě by se člověk mohl psychiatrickému násilí vyhnout. Mohl by dokázat, že „psychózu“ nemá. Dnes je tomu tak, že pokud má člověk dostatečně špatné společenské postavení a psychiatr ho chce označit za duševně nemocného, nemá občan žádnou možnost se bránit- je psychiatrovi vydán na milost. (A psychiatr má velmi silnou motivaci, proč takového člověka zbavit osobní svobody- , protože, kdyby neměl žádné pacienty, nemusel by dostat od státu dávky a navíc on si skutečně myslí, že takovému člověku pomáhá, nebo že ho dokonce léčí.)

6. Jedni se domnívají, že Breivik spáchal masovou vraždu, protože je „duševně nemocný“

Druzí si myslí, že „vražedný amok mohla vyvolat těžká narcistická porucha pachatele“.

- Tenhle bod stručně vyjadřuje všechny ostatní. Různí psychiatři, na základě své různé empatie různě interpretují stejný jev. Podle složení týmů si můžeme utvořit hypotézu, že psychologové jsou empatičtější než psychiatři. Na reálnou existenci duševních nemocí nicméně věří všichni, stejně jako v 16. stol. všichni věřili na reálnou existenci čarodějnic. Jejich názory se liší, jen pokud jde o to, KDE údajná nemoc začíná. Tam, kde první tým (dva psychiatři) diagnostikuje duševní nemoc, druhý empatičtější tým (tři psychologové a jeden psychiatr) hovoří o nemorálním chování- samozřejmě formulovaném psychiatrickým pseudomedicínským jazykem.

6. 1. 2012

        

  

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.01.2013 17:30:28alcap on e

zajímavé-tip

09.01.2012 18:59:19Tangens_Omega36
Však jo, kdybys věděl, jaké nejrůznější p****iny se tu řešily v minulosti, tak bys žasnul. Tohle je alespoň velice seriózní, i když, přeci jen, s literaturou to úplně nesouvisí. Ale to nevadí, rád si jako správný vědátor, přečtu i odborná text. ;-)
09.01.2012 16:20:09Matěj Dovala
To Tangens_Omega36
Publikováním na Písmáku chci dosáhnout tohoto: 1. Ujasnit a utřídit si své myšlenky
2. Vytříbit je
3. Konfrontovat je s myšlenkami jiných lidí.
Je mi jasné, že publikováním na Písmáku nelze dosáhnout změny legislativy- je to prostě, prostor, kde je možné zabývat se problémem, který považuji za velmi palčivý.
09.01.2012 13:54:35Tangens_Omega36
OK, vím, že tahle kauza je teď hodně mediálně a všeobecně diskutovaná, jen žasnu, jakou sis s tím dal práci, zrovna tady, kde to asi příliš lidí neocení. Že to bylo ve spěchu, je mi jasné. ;-)
Nakonec budou mít navrch asi ti "ortodoxní" psychiatři. Hm, smutné, ale vysoce pravděpodobné... :-|
09.01.2012 06:24:49Matěj Dovala
1) takže *duše* nemůže onemocnět, může být pouze nemorální? *duše* se nemůže dopustit omylu či chyby, nemůže být chybně, nekompletně vybavena, což jí znemožňuje plnohodnotnost v některých věcech? To, co prožívá tělo, ji nemůže ovlivnit a poškodit? Naopak – nemocná, nevybavená duše se nemůže rozvinout či uzdravit?
- Tady je třeba říct, co se myslí "duší". "Duše" je podmíněna tělesnými funkcemi. Tělo musí na určité úrovni funguvat, aby realizovalo duši. Tělo tedy duši NEDETERMINUJE (což by byl materialismus) ale ZPROSTŘEDKOVÁVÁ. (podobně jako hardware nedeterminuje ale zprostředkovává software) Z toho plyne, že tělo samozřejmě má vliv na "duševní" funkce. Ale právě proto, že "duší" rozumíme důsledek tělesných funkcí, nemůže být duše nemocná BEZ těla- což je případ všech "duševních nemocí". A pokud je duše nemocná s tělem, pak jsou všechny nemoci "duševní", protože všechny nemoci mají nějaké psychické symptomy.
Jinak...víte co, váš příspěvek je dobrý, zaslouží samostatný text. Stejně jsem tady o tom chtěl napsat a tak použiju váš příspěvěk jako podklad. Teď dopřekládám jadno interview se Szaszem pak okomentuju jeden krátký text pana psychiatra Höschla a pak komentář k Vašim myšlenkám. Jak vidíte začal jsem docela ze široka- tak už bude lepší, když to bude přístupnější, aby si to mohl přečíst každý kdo chce. Je to prostě na samostatný text.
08.01.2012 17:29:01čtenář mimoň
/:) mno a ještě jsem po sobě upravovala a už nezkontrolovala - tož se za občasné nesouvislosti ve svém příspěvku omlouvám./
08.01.2012 17:27:08čtenář mimoň
Píšu jen ve volné souvislosti, nikoli vždy a konkrétně k Breyvikovi, jehož případ Breyvika si posuzovat netroufám. Asi můj příspěvek také nebude zvlášť *chytrý*. Možná jen jako náměty k přemýšlení /nemusí být všechny užitečné/.

- takže *duše* nemůže onemocnět, může být pouze nemorální? *duše* se nemůže dopustit omylu či chyby, nemůže být chybně, nekompletně vybavena, což jí znemožňuje plnohodnotnost v některých věcech? To, co prožívá tělo, ji nemůže ovlivnit a poškodit? Naopak – nemocná, nevybavená duše se nemůže rozvinout či uzdravit?
-já chápu *halucinaci* jako záměnu vnitřní skutečnosti za vnější, jako stav, kdy to, co nám říká náš vnitřek je zaměněno za zprávy ze světa mimo nás /zprávy od očí, uší, dalších smyslů.../. Chování teprve následuje, a než dojde k chování, děje se ještě nějaké zhodnocení, různé volby atd., které také mohou být ovlivněny (mimo jiné, nikoli však pouze, nemocí). Dovedu si představit, že za takového stavu může dojít k chybnému, neadekvátnímu a podobně, chování. Např.- a teď prosím to berte jako velice spekulativní - kdyby B. např. na potkání střílel lidi ve válce, na bojišti, např. při obraně své vesnice před útočícími nepřáteli, patrně by toto chování nebylo hodnoceno ani jako nemorální, ani jako chorobné. Chápala jsem to tak, že se uvažovalo o tom, zda B. nejednal ve stavu, kdy se vzhledem k nesprávnému zhodnocení signálů z okolí cítil ohrožen něčím, co jej neohrožovalo.
- zažila jsem např. jako dítě při usínání stav, kdy jsem byla přesvědčena, že na balkoně je člověk s nehezkými úmysly s intenzivním panickým strachem... nakonec jsem se šla přesvědčit – vlající prádlo, povrzávání dveří ve větru... V okamžiku, kdy jsem zjistila, jaké byly hlavní příčiny, které iluzi vyvolaly, zmizel i pocit, že slyším dech a podobně /tedy něco, co už mělo rysy halucinace/. Domnívám se, že mozek má tendenci vnímat v *balících* a doplňovat do nich to, co chybí. Dovedu si představit šedou zónu mezi *jednoznačné zdraví* a *jednoznačná nemoc*; nevím, jakým způsobem se mi tenkrát do vnímání doplnil dech, ale dovedu si představit, že by se tento mechanismus *utrhl*, *nevypnul se*. /je možné, že v jiné kultuře by příhodu hodnotili tak, že jsem *vnímala ducha*- kdo ví...co by z toho bylo vyvozeno by asi též bylo různé.../
- se schizofreniky zkušenosti nemám, pouze kdysi jsem krátce byla v blízkosti člověka, kterému byla později diagnostikována schizofrenie. Když jsme se viděli, říkal, že to, co obsahuje skupinu písmen *zel* je zlé.. vypadal hodně rozrušený...vytrhával z knih zelené ilustrace...nu, spolužačku Zelinkovou tenkrát nepotkal, což bylo možná dobře. Ale dovedu si přestavit, že by se mohlo stát, že v podobném stavu by mohlo dojít k ublížení - které by sice dotyčnému připadalo logické, morálně správné,obranné nebo spravedlivě bojující - avšak – bylo by zcela nesmyslné, a... jak by k tomu přišel ten, jehož jméno shodou okolností obsahuje nesprávná tři písmena? Jak byste podobné situace řešil Vy?
- jinak si vzpomínám, že kdysi dávno jsem četla knihu Jerzyho Krzystoně Šílenství. Hodně dávno, takže si pamatuji jen zlomky -mám dojem, že i jemu se ve chvíli změněného vnímání /hodnocení/jak to sakra říct, pokud Vám nepřipadá termín *onemocnění* v této souvislosti přijatelný –změnil svět natolik, že málem ublížil své rodině....
/možná se k té knize někdy vrátím/
08.01.2012 16:17:00Matěj Dovala
To čtenář mimoň
1)usuzuješ tedy, že tělesné a duševní jsou přísně odděleny a nemají na sebe vliv?
- Skutečné halucinace jsou zapříčiněné nějakým tělesným stavem, ale to co psychiatři nazývají halucinace je prostě jejich interpretace (dezinterpretace) nějakého nenormálního či nemorálního chování.

2) jedná se o dva přesně vymezené, oddělené stavy, mezi kterými neexistují přechody?
- Myslím, že od sebe jde přesně odlišit zdraví a nemoc. Skutečné halucinace patří do množiny "nemoc", stejně tak jako různá jiná "nepřesná vnímání". Zdraví a nemoc lze přesně odlišit a nemoc lze odstupňovat- někdo je prostě nemocný míň někdo víc.
08.01.2012 14:50:29čtenář mimoň
Mohu se jen optat - *pokud to náhodou někdy JSOU skutečné halucinace, znamená to jen to, že takový člověk nemá "duševní nemoc" ale nemoc skutečnou- tělesnou.* ---- usuzuješ tedy, že tělesné a duševní jsou přísně odděleny a nemají na sebe vliv?

dále, např. *halucinace/ přesné vnímání* - jedná se o dva přesně vymezené, oddělené stavy, mezi kterými neexistují přechody?

08.01.2012 05:36:18Matěj Dovala
To JFTW...
1)Schizofrenie není přímo nemorálnost, ne? Provází ji často halucinace, mikro/makromanie..
- Skutečná halucinace je samozřejmě vždy handicap a to, co jí zapříčiňuje je tedy choroba a kdo ji má je nemocný. Jenže JAK dospívají psychiatři k závěru, že někdo má (skutečné) halucinace? Vyptávají se lidí, se kterými "duševně nemocný" žije, či je v kontaktu, jak se ten člověk chová. Pokud se dozví, že se chová divně např. si povídá sám se sebou, zvláštně se pohybuje atd. tak to interpretují, že má halucinace. Jinak hodlám napsat a publikovat text o (dle psychiatrů) skutečných "kazuistikách" "schizofreniků"- to by měla být vyčerpávající odpověď na vaši otázku. Teď jen úplně stručně- halucinace nejsou pro "diagnózu" "schizofrenie" nutné, v "kazuistikách" "schizofreniků" se naprosto běžně vůbec nevyskytují, pokud ano, nejedná se pravděpodobně o skutečné halucinace, ale o "dezinterpretaci" nemorálního chování a pokud to náhodou někdy JSOU skutečné halucinace, znamená to jen to, že takový člověk nemá "duševní nemoc" ale nemoc skutečnou- tělesnou.

Mikromanie- je dle abc.cz "chorobné přesvědčení o vlastní nedostačivosti a méněcennosti". Tedy je to nemorální chování. "Chorobný" je zde metafora pro "špatný", "nemorální", "nežádoucí".
Takže to je nemorálnost, není to handicap, můžeme to chápat jako sníženou kvalitu života, ale není důvod se domnívat, že by měla být zapříčiněna hmotným vstupem viz. "Co je to duševní nemoc: 1. Co je to nemoc"

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.