Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Doktor Tichý - Kapitola jedenáctá románu
datum / id10.01.2012 / 400686Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno2175x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Pan Józef vypráví příběh své ženy.
Doktor Tichý - Kapitola jedenáctá románu

 

Doktor Tichý

(Povídka dle vyprávění manželky pana Józefa)

 

Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jeho ruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.

Po chvíli se probral, pohlédl na dozlatova usmažený řízek, velký skoro jako celý talíř, vzal do svých štíhlých prstů vidličku a řízek napíchl. Zvedl jej k ústům a začal z něj ukusovat. Spokojeně pomlaskával. Pak vidličku s okousaným řízkem odložil, odsunul jej stranou a do hlubokého talíře si nalil  z hrnce stojícího na stole polévku a pustil se do ní s takovou chutí, jako by týden nejedl. Skloněn nad talířem, nasával ji ze lžíce jako hasičská pumpa. Jen co polévky trochu v talíři ubylo, hned si přilil až po okraj a srkal dál. Párkrát se zastavil, uždíbl z druhého talíře kousek řízku, nebo si z něj nabral bramboru a rozmačkal ji v polévce na kaši. Funěl, občas se vyrovnal a říhl. Po každém říhnutí si klepl pěstičkou do prsou, řekl sám pro sebe: „Pardon!“ a pokračoval. Ani jednou na mne nepohlédl.

Když dojedl, zase na chvíli znehybněl, díval se do prázdného talíře, na umaštěný příbor, nebo na drobečky všude kolem. Cosi si pro sebe brebtal. Pak vstal, s omluvným úsměvem pozdravil někam nad mou hlavu a odštrachal se s tácem k výdejnímu pultu. Tam jej poslali na druhý konec, kde se použité nádobí vracelo, ale on jako každý den kroužil se svým tácem po jídelně, aby se zase vrátil k výdejnímu pultu, kde vše beze slova nechal ležet.

 

„Snědl to?“ zeptala se Evička, když jsem jí podala svůj tác.
„Do posledního drobečku!“ odpověděla jsem a mrkla na ni. Doktor Tichý byl zapřisáhlý starý mládenec. Vdavekchtivé holky z kuchyně mu usmažily kus hadru na podlahu.

 


V čele uličního výboru KSČ na okraji našeho města zasedal člověk, jenž se vyznačoval nejasnými zásluhami z dob dávno minulých, obrovitým břichem a pověstí, že se svou služební pistolí na opasku chodí i na záchod. A ještě se prý bál trávit noc v posteli. Spával nejraději ve svém předsednickém křesle. Pistoli si při tom posouval na opasku dopředu, aby netlačila. Jedné takové noci se probudil s bolestmi ve slabinách. Automaticky sáhl po pistoli a posunul ji jinam, ale bolest neustávala. Naopak - sevřela mu vnitřnosti jako do svěráku a vyrazila mu dech. Pak začal kvičet jako vepř, vedený na porážku.

Manželka přivolala záchranku.

Lékař z pohotovosti konstatoval, že žlučník musí ihned ven a vzal nemocného s sebou.
Pacient celou cestu do nemocnice sténal. „Vzbuďte toho nejlepšího soudruha chirurga v okrese!“ přikazoval, ale znělo to spíš jako prosba. On opravdu řekl: „soudruha chirurga“. A dodal: „soudruhu doktore.“
Učinili tak.

Doktor Tichý vešel do operačního sálu a rozhlédl se kolem sebe. Na stole ležela nevzhledná masa, přikrytá zeleným plátnem. U hlavy pacienta se skláněl anesteziolog. Bylo nás tam více než obvykle. Doktor Tichý přistoupil ke stolu, ruce v sterilních rukavicích pozvednuté jako nějaký velekněz. Zkontroloval  oholené a dezinfikované místo na těle pacienta, přistoupil blíže k jeho hlavě, a když se jejich zraky setkaly, kývnutím hlavy jej pozdravil. Anesteziolog mu zrovna nasazoval masku. Poté, co doktor Tichý něco zabručel, se obrátil ke svým přístrojům, jeden knoflík zmáčkl, jiným otočil, a pak cosi pošeptal pacientovi. Ten začal neslyšně pohybovat rty. Jeho oči však zůstaly upřené na doktora Tichého.

 

„Otče náš, kterýž jsi na nebesích…“ řekl najednou doktor Tichý.

Přikrčila jsem se. Pacient pod maskou dál neslyšně počítal. Nikdo se neodvážil nahlas ani vydechnout.
„...pomož tomuto nemocnému.“

Tomu soudruhovi?
„Veď mou ruku, ať mu neublíží, a dej, ať se mu vrátí zdraví,“ říkal doktor Tichý, „neboť já léčím, ale ty, Hospodine, uzdravuješ.“

Lékař u hlavy pacienta se maličko ušklíbl. Pod rouškou to ovšem nebylo vidět.
„Ale ve všem ať se stane vůle tvá, ne má.“

Udělal přestávku, jako by se rozmýšlel, jestli už řekl vše.
„Amen!“
Nikdo z nás po něm „Amen“ neopakoval. A pacient spal.


Doktor Tichý nastavil ruku, a než řekl: „Skalpel!“, vložila jsem mu jej do dlaně.

 

 

„Dobrý den!“ řekl doktor Tichý, když se svým doprovodem vstoupil do pokoje na ranní vizitu. Pacient se na něj usmíval. Do tváří se mu vrátila jeho obvyklá červeň. Ale doktor Tichý zůstal stát v nohách postele a nehýbal se. Jeho zrak spočíval na desce nočního stolku. Pacient se mu chvíli nechápavě díval do očí, ale pak se omluvně usmál, zvedl ruku a pistoli vložil do zásuvky. Teprve potom si doktor Tichý ode mne vzal chorobopis, nahlédl do něj a pravil:
„Tak jak se máme?“
„Jako bych se znovu narodil,“ zářil pacient, a po malém zaváhání dodal: „pane doktore!“
Opravdu, on řekl „pane“.

 

„Když už jsme u té modlitby,” řekl pan Antonín, „člověk v její sílu může věřit, nebo taky ne. Když jsem pobýval v Kolíně nad Rýnem, spřátelil jsem se tam s Julianem, polským básníkem-samorostem, člověkem velkého nadání, ale poněkud nerozhodné povahy. On neví, jestli je doma tam, nebo v Polsku, jestli se má jako vdovec oženit, nebo ne, a jelikož je původem Polák ‘z krwi i kości’, jak říká, měl by být i věřící, ale on se nějak nemůže rozhodnout, jestli má smysl se modlit, protože mu není jasné, zda Bůh je, nebo přece jenom není.

Jeho nebožka žena věřící byla, a když se on jednou vydal se svou tchyní autem na Podlesí v severovýchodním cípu Polska, tam, kde ještě žijí vlci a zubři, stala se mu malá, ale dost zajímavá příhoda. Svědčila jednoznačně ve prospěch manželčina světonázoru, ale on si je od té doby svou věcí kupodivu ještě méně jistý.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.01.2012 10:49:39Edvin1
Díky, Janino. Trochu jsem ji pozměnil, aby se hodila do celkového konceptu. Ale jen trochu (pacient slyší začátek modlitby doktora Tichého).
Ed
18.01.2012 06:58:57Janina6
Tuhle už znám, kdysi byla i v Povídce měsíce, že? Výborná, tady nemám so vytknout, a stále se mi líbí jako tenkrát.
12.01.2012 09:46:18Edvin1
Rášek: Díky za poznámku. Také mne to rušilo, ale jak už tolikrát, potřeboval jsem upozornění od druhé osoby,abych si toho byl plně vědom. Už mne napadá možné řešení.
Ed
12.01.2012 09:05:10Rášek
Omlouvám se, ale jednu poznámku si neodpustím (už tu o tom padla zmíňka).
Román je o setkání několika mužů na lavičce, kteří si navzájem vyprávějí příběhy. Nedovedu si dost dobře představit, jak (bez jakéhokoliv upozornění) pan Józef říká: "Dívala jsem se na jeho ruce..."
11.01.2012 14:11:19Edvin1
avox: Změny byly minimální - teď jsem nechal pacienta, aby si to modlení "soudruha chirurga" pěkně vyslechl. V předešlé verzi už spal.
nezasloužil - a o tom to je. Ale on byl nad něco takového povznesen - jeho myšlení se pohybovalo v jiném světě.

nene, avox, důvody byly postelové. O žádnou hospodyňku mu nešlo.
11.01.2012 14:00:24avox
Dá se číst opakovaně, pokud doznala změny, to už nepoznám, ale vzpomínám si, že už tehdy mi to bylo spíše líto, že si takové jednání prostě nezasloužil. Pokud jde o příběh zmíněný v komentáři, totiž, že lékař opustil ženu lékařku a vzal si uklízečku, tomu bych i věřila, řešil prostě své zázemí... dneska by si obstarali hospodyni a nemuseli by se rozvádět */
11.01.2012 13:33:19Marcela.K.
Já to četla. To prý klidně smázni ;-) A neboj, já přijdu.
11.01.2012 13:28:00Edvin1
Změnil jsem, co jsem uznal za možné a potřebné, ale to hlavní zůstalo, jak bylo. Mrkni se na tu krátkou pasáž s tím hadrem, prosím (4. odstavec shora).
Moc Ti děkuji za vše - byl jsem nucen se zamyslet nad pár detaily, což mi bylo jen a jen ku prospěchu.
Prosím, přijď zas!
Ed
11.01.2012 13:21:05Marcela.K.
Edvine, já Tě nechci přesvědčovat o tom, že není možné, aby se to stalo. Jen mi to připadá stále nevěrohodné ...i když, co my víme o různých vztazích v různých špitálech. Sama jsem v jednom takovém - kde se všichni znali navzájem, jako dítě vyrůstala. Jenže právě proto, že se znali, nevěřím, že by toho byli schopní. Jenže právě nejméně pravděpodobné příběhy píše právě život sám. Takže kvůli mé poznámce nic neopravuj.
11.01.2012 13:14:39Edvin1
Marcela: Tento příběh mám od paní, jež byla sestřičkou v nemocnici více než 40 let. Toto je ovšem vzpomínka na něco, co se událo v sedmdesátých letech minulého století. Je tedy docela možné, že tehdy byly v nemocnicích jiné vztahy než dnes. Vyprávěla mi kupříkladu o jednom velkém odborníkovi, jenž opustil svou ženu, taky lékařku, a vzal si prostou uklízečku.
Přestože Ti věřím každé slovo, text v tomto bodu nemohu změnit; tak mi byl předán. A já paradoxně věřím i tomuto odlišnému zdroji. No řekni, co bych měl jiného dělat?
Ještě jednou díky za koment!
Ed

O.S. Inkriminovanou pasáž jsem pozměnil, snad je teď motivace "holek z kuchyně" jasnější a možná i uvěřitelnější.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.