Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Doktor Tichý - Kapitola jedenáctá románu

10. 01. 2012
9
33
2794
Autor
Edvin1

Pan Józef vypráví příběh své ženy.

 

Doktor Tichý

(Povídka dle vyprávění manželky pana Józefa)

 

Doktor Tichý si sedl k mému stolu, aniž by se dovolil. Obě ruce položil vedle tácu a znehybněl. Dívala jsem se na jeho ruce s dlouhými prsty chirurga, skloněnou hlavu s malinko prošedivělými spánky, na řasy, jež zpola přikrývaly ocelově šedé oči, upřené na jeden bod někde na stole. Jeho rty se neslyšně pohybovaly.

Po chvíli se probral, pohlédl na dozlatova usmažený řízek, velký skoro jako celý talíř, vzal do svých štíhlých prstů vidličku a řízek napíchl. Zvedl jej k ústům a začal z něj ukusovat. Spokojeně pomlaskával. Pak vidličku s okousaným řízkem odložil, odsunul jej stranou a do hlubokého talíře si nalil  z hrnce stojícího na stole polévku a pustil se do ní s takovou chutí, jako by týden nejedl. Skloněn nad talířem, nasával ji ze lžíce jako hasičská pumpa. Jen co polévky trochu v talíři ubylo, hned si přilil až po okraj a srkal dál. Párkrát se zastavil, uždíbl z druhého talíře kousek řízku, nebo si z něj nabral bramboru a rozmačkal ji v polévce na kaši. Funěl, občas se vyrovnal a říhl. Po každém říhnutí si klepl pěstičkou do prsou, řekl sám pro sebe: „Pardon!“ a pokračoval. Ani jednou na mne nepohlédl.

Když dojedl, zase na chvíli znehybněl, díval se do prázdného talíře, na umaštěný příbor, nebo na drobečky všude kolem. Cosi si pro sebe brebtal. Pak vstal, s omluvným úsměvem pozdravil někam nad mou hlavu a odštrachal se s tácem k výdejnímu pultu. Tam jej poslali na druhý konec, kde se použité nádobí vracelo, ale on jako každý den kroužil se svým tácem po jídelně, aby se zase vrátil k výdejnímu pultu, kde vše beze slova nechal ležet.

 

„Snědl to?“ zeptala se Evička, když jsem jí podala svůj tác.
„Do posledního drobečku!“ odpověděla jsem a mrkla na ni. Doktor Tichý byl zapřisáhlý starý mládenec. Vdavekchtivé holky z kuchyně mu usmažily kus hadru na podlahu.

 


V čele uličního výboru KSČ na okraji našeho města zasedal člověk, jenž se vyznačoval nejasnými zásluhami z dob dávno minulých, obrovitým břichem a pověstí, že se svou služební pistolí na opasku chodí i na záchod. A ještě se prý bál trávit noc v posteli. Spával nejraději ve svém předsednickém křesle. Pistoli si při tom posouval na opasku dopředu, aby netlačila. Jedné takové noci se probudil s bolestmi ve slabinách. Automaticky sáhl po pistoli a posunul ji jinam, ale bolest neustávala. Naopak - sevřela mu vnitřnosti jako do svěráku a vyrazila mu dech. Pak začal kvičet jako vepř, vedený na porážku.

Manželka přivolala záchranku.

Lékař z pohotovosti konstatoval, že žlučník musí ihned ven a vzal nemocného s sebou.
Pacient celou cestu do nemocnice sténal. „Vzbuďte toho nejlepšího soudruha chirurga v okrese!“ přikazoval, ale znělo to spíš jako prosba. On opravdu řekl: „soudruha chirurga“. A dodal: „soudruhu doktore.“
Učinili tak.

Doktor Tichý vešel do operačního sálu a rozhlédl se kolem sebe. Na stole ležela nevzhledná masa, přikrytá zeleným plátnem. U hlavy pacienta se skláněl anesteziolog. Bylo nás tam více než obvykle. Doktor Tichý přistoupil ke stolu, ruce v sterilních rukavicích pozvednuté jako nějaký velekněz. Zkontroloval  oholené a dezinfikované místo na těle pacienta, přistoupil blíže k jeho hlavě, a když se jejich zraky setkaly, kývnutím hlavy jej pozdravil. Anesteziolog mu zrovna nasazoval masku. Poté, co doktor Tichý něco zabručel, se obrátil ke svým přístrojům, jeden knoflík zmáčkl, jiným otočil, a pak cosi pošeptal pacientovi. Ten začal neslyšně pohybovat rty. Jeho oči však zůstaly upřené na doktora Tichého.

 

„Otče náš, kterýž jsi na nebesích…“ řekl najednou doktor Tichý.

Přikrčila jsem se. Pacient pod maskou dál neslyšně počítal. Nikdo se neodvážil nahlas ani vydechnout.
„...pomož tomuto nemocnému.“

Tomu soudruhovi?
„Veď mou ruku, ať mu neublíží, a dej, ať se mu vrátí zdraví,“ říkal doktor Tichý, „neboť já léčím, ale ty, Hospodine, uzdravuješ.“

Lékař u hlavy pacienta se maličko ušklíbl. Pod rouškou to ovšem nebylo vidět.
„Ale ve všem ať se stane vůle tvá, ne má.“

Udělal přestávku, jako by se rozmýšlel, jestli už řekl vše.
„Amen!“
Nikdo z nás po něm „Amen“ neopakoval. A pacient spal.


Doktor Tichý nastavil ruku, a než řekl: „Skalpel!“, vložila jsem mu jej do dlaně.

 

 

„Dobrý den!“ řekl doktor Tichý, když se svým doprovodem vstoupil do pokoje na ranní vizitu. Pacient se na něj usmíval. Do tváří se mu vrátila jeho obvyklá červeň. Ale doktor Tichý zůstal stát v nohách postele a nehýbal se. Jeho zrak spočíval na desce nočního stolku. Pacient se mu chvíli nechápavě díval do očí, ale pak se omluvně usmál, zvedl ruku a pistoli vložil do zásuvky. Teprve potom si doktor Tichý ode mne vzal chorobopis, nahlédl do něj a pravil:
„Tak jak se máme?“
„Jako bych se znovu narodil,“ zářil pacient, a po malém zaváhání dodal: „pane doktore!“
Opravdu, on řekl „pane“.

 

„Když už jsme u té modlitby,” řekl pan Antonín, „člověk v její sílu může věřit, nebo taky ne. Když jsem pobýval v Kolíně nad Rýnem, spřátelil jsem se tam s Julianem, polským básníkem-samorostem, člověkem velkého nadání, ale poněkud nerozhodné povahy. On neví, jestli je doma tam, nebo v Polsku, jestli se má jako vdovec oženit, nebo ne, a jelikož je původem Polák ‘z krwi i kości’, jak říká, měl by být i věřící, ale on se nějak nemůže rozhodnout, jestli má smysl se modlit, protože mu není jasné, zda Bůh je, nebo přece jenom není.

Jeho nebožka žena věřící byla, a když se on jednou vydal se svou tchyní autem na Podlesí v severovýchodním cípu Polska, tam, kde ještě žijí vlci a zubři, stala se mu malá, ale dost zajímavá příhoda. Svědčila jednoznačně ve prospěch manželčina světonázoru, ale on si je od té doby svou věcí kupodivu ještě méně jistý.

 


33 názorů

Edvin1
18. 01. 2012
Dát tip
Díky, Janino. Trochu jsem ji pozměnil, aby se hodila do celkového konceptu. Ale jen trochu (pacient slyší začátek modlitby doktora Tichého). Ed

Janina6
18. 01. 2012
Dát tip
Tuhle už znám, kdysi byla i v Povídce měsíce, že? Výborná, tady nemám so vytknout, a stále se mi líbí jako tenkrát.

Edvin1
12. 01. 2012
Dát tip
Rášek: Díky za poznámku. Také mne to rušilo, ale jak už tolikrát, potřeboval jsem upozornění od druhé osoby,abych si toho byl plně vědom. Už mne napadá možné řešení. Ed

Edvin1
11. 01. 2012
Dát tip
avox: Změny byly minimální - teď jsem nechal pacienta, aby si to modlení "soudruha chirurga" pěkně vyslechl. V předešlé verzi už spal. nezasloužil - a o tom to je. Ale on byl nad něco takového povznesen - jeho myšlení se pohybovalo v jiném světě. nene, avox, důvody byly postelové. O žádnou hospodyňku mu nešlo.

avox
11. 01. 2012
Dát tip
Dá se číst opakovaně, pokud doznala změny, to už nepoznám, ale vzpomínám si, že už tehdy mi to bylo spíše líto, že si takové jednání prostě nezasloužil. Pokud jde o příběh zmíněný v komentáři, totiž, že lékař opustil ženu lékařku a vzal si uklízečku, tomu bych i věřila, řešil prostě své zázemí... dneska by si obstarali hospodyni a nemuseli by se rozvádět */

Marcela.K.
11. 01. 2012
Dát tip
Já to četla. To prý klidně smázni ;-) A neboj, já přijdu.

Edvin1
11. 01. 2012
Dát tip
Změnil jsem, co jsem uznal za možné a potřebné, ale to hlavní zůstalo, jak bylo. Mrkni se na tu krátkou pasáž s tím hadrem, prosím (4. odstavec shora). Moc Ti děkuji za vše - byl jsem nucen se zamyslet nad pár detaily, což mi bylo jen a jen ku prospěchu. Prosím, přijď zas! Ed

Marcela.K.
11. 01. 2012
Dát tip
Edvine, já Tě nechci přesvědčovat o tom, že není možné, aby se to stalo. Jen mi to připadá stále nevěrohodné ...i když, co my víme o různých vztazích v různých špitálech. Sama jsem v jednom takovém - kde se všichni znali navzájem, jako dítě vyrůstala. Jenže právě proto, že se znali, nevěřím, že by toho byli schopní. Jenže právě nejméně pravděpodobné příběhy píše právě život sám. Takže kvůli mé poznámce nic neopravuj.

Edvin1
11. 01. 2012
Dát tip
Marcela: Tento příběh mám od paní, jež byla sestřičkou v nemocnici více než 40 let. Toto je ovšem vzpomínka na něco, co se událo v sedmdesátých letech minulého století. Je tedy docela možné, že tehdy byly v nemocnicích jiné vztahy než dnes. Vyprávěla mi kupříkladu o jednom velkém odborníkovi, jenž opustil svou ženu, taky lékařku, a vzal si prostou uklízečku. Přestože Ti věřím každé slovo, text v tomto bodu nemohu změnit; tak mi byl předán. A já paradoxně věřím i tomuto odlišnému zdroji. No řekni, co bych měl jiného dělat? Ještě jednou díky za koment! Ed O.S. Inkriminovanou pasáž jsem pozměnil, snad je teď motivace "holek z kuchyně" jasnější a možná i uvěřitelnější.

Marcela.K.
11. 01. 2012
Dát tip
Když mně tam nesedí ani to, že "holkám" z kuchyně vadilo, že se neoženil. Připadá mi to nepravděpodobné i z tohoto úhlu. Holky z kuchyně spíš strkají velké řízky "klukům" od sanit, nebo zřízencům. Víš, těch obědů, které jsem spořádala v nemocničních jídelnách je tolik, že prostě tento pocit mít musím.

Edvin1
11. 01. 2012
Dát tip
P.S. Tedy ta jeho víra těm ženám nevadila.

Edvin1
11. 01. 2012
Dát tip
Marcela: Stará věc - pravda bývá holt nepravděpodobná. To s tím hadrem byla skutečnost. Navíc důvod, proč mu to ty svobodné ženy udělaly, uvádím snad dost jasně: "Holky z kuchyně mu usmažily kus hadru na podlahu. Doktor Tichý byl starý mládenec." On prostě žil jen pro své povolání a ženských si nevšímal. Vlastně bych ten příběh mohl doplnit o jednu jinou příhodu, jež mi byla vyprávěna přímou účastnicí. Aby jej přiměly k oženění se, vymýšlely dost rafinované metody. Zkusím to vložit do tohoto příběhu, ale bojím se, aby i to nepůsobilo nepravděpodobně. Díky za Tvé připomínky. Budu se muset zamyslet nad tím, jak z té nepravděpodobné pravdy udělat pravděpodobnou lež. :-)

Marcela.K.
10. 01. 2012
Dát tip
Pamatuji si ji. Takže opět dobrá. Jen k tomu obalenému hadru...nevím, ale důvod k jeho "obalení" se mi zdá slabý. Navíc si myslím, že v nemocniční kuchyni by si toto k uznávanému chirurgovi nikdy nedovolili a tím spíš ne pro "jinou" víru. To je jediné, kde mi pravděpodobnost sdělovaného drhne.

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Díky, Diano. Měl to být krapánek humoru, ale s cílem vyzdvihnout myšlenku, že ti, kterým se mnozí posmívají, mohou být ve skutečnosti osobnostmi(a posměváčci hlupáčky). Takový byl nejen v mých očích MuDr R., jenž mi byl předlohou.

Diana
10. 01. 2012
Dát tip
Moc pěkná povídka. Kompaktní, čtivá a k zamyšlení také. Mně nepřišlo k smíchu nic. Já ji cítím spíše jako vážnou, než humornou.***

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Alešu, víš, na co jsem si ještě vzpomněl? :-) Když mě můj vnuk donutí, abych si s ním hrál "na pejsky", tak za ním po čtyřech pobíhám a chňapu ho za prdýlku. On pak blahem kvičí jako podsvinče. Když to může ten náš andělíček, proč by nesměl starej, plesnivej, odpornej dědek, že? :-) Tak díky moc za koment. Jo, ten hovorovej germanismus logo se mi líbí. Když už čeština převzala tolik zbytečných výrazů, proč ne tenhle? Ziemlich praktisch, nicht wahr?

logo...pěkný germanismus :o) ale prsty si nikam přivírat nebudu, třeba je ještě budu potřebovat :o) nech ho klidně kvičet.

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Alešu, přivři si prsty dveřmi - třeba se dočkáš i tohoto zvukového efektu. LOL Heleď, když někdo vypadá jako prase, chová se jako prase, tak v mé povídce musí i kvičet jako prase. Logo, nemyslíš?

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Lakrov: takže to tak nechám. Díky, že jsimne na to upozornil! Ten chlapík, jenž mi byl předlohou pro postavu tohoto antagonisty, opravdu vypadal, a choval se, jako prase. Takže jsem mu nijak tím srovnáním s prasetem neublížil. Spíš jsem ublížil praseti. (BTW, nejednomu člověku dost zle zamotal život - sám s pěti obecnými, měl zálusk na vzdělané nestraníky.) Zemřel sám, opuštěn rodinou i soudruhy.

copak člověk bolestí kvičí? :o) skučí, heká, kňučí, brečí...ale kvičet jsem ještě nikoho neslyšel...:o)

Lakrov
10. 01. 2012
Dát tip
> ...Pak začal kvičet... Ano, tohle je pro vykreslení oné postavy velmi výstižné.

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Lakrov: "Automaticky sáhl po pistoli a posunul ji jinam, ale bolest neustávala. Naopak - sevřela mu vnitřnosti jako do svěráku a vyrazila mu dech. Pak začal kvičet jako vepř, vedený na porážku. Manželka přivolala záchranku." Co ty na to?

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Larov: To mě taky napadlo - těší mne, že vysíláme na stejné vlně. Ale stejně si s tím pohraju.

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Díky, Květoni. K sestavení tohoto románu používám texty, jež považuji za "the best of Ed", a taky nové.

Lakrov
10. 01. 2012
Dát tip
Oprava se týkala znění měho předchozího komentáře, nikolik textu samotného. Teď k opravě tvého textu: Co prostě zopakovat slovo bolest (předtím je tam v množném čísle, takže rušit při čtení tohle opakování nebude: Když BOLEST vystřelila do celého břicha, začal křičet.

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Pochopil jsem tě správně. Hledám způsob, jak to možné nedorozumění odstranit. Už mě něco napadá... Hned to bude.

Rád jsem si ji přečetl znovu.

Lakrov
10. 01. 2012
Dát tip
Oprava: Věta "...Když vystřelila do celého břicha, začal křičet..." na první přečtení působí, jako by nevystřelila bolest, ale pistole. To je záměrné?

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Lakrove, uvědomil jsem si to s tím vystřelením. Ale nenapadlo mě žádné jiné, vhodné sloveso, jež by tu bolest, jež skutečně zapůsobila jako broky, vystřelené do měkké tkáně, podobně vyjádřilo. Napadá tě nějaké?

Lakrov
10. 01. 2012
Dát tip
Při čtení téhle povídky se mi několikrát vkradl úsměv do tváře; věty doktorovy modlitby mě pak rozesmály nahlas. Je to zvláštní humor -- nejdřiv (hlavní?) postavu téměř zesměšnit a pak z ní (něj) udělat hrdinu, který stejnými prostředky, za něž (nejen za ně) byl prve terčem posměchu, dokáže zesměšnit jiného člověka; člověka, který si to zaslouží a který mu za to ještě poděkuje. Jednou dole, jednou nahoře -- ale pořád svůj, napadá mě po dočtení. Vím, že tu tahle povídka už někdy byla; patří mezi zapamatovatelné. Do jaké míry je tohle její vydání odlišné od toho předchozího, to už nepoznám. Trochu mě mátl ženský rod, užitý ve druhém řádku povídky. Věta "...Když vystřelila do celého břicha, začal křičet..." na první přečtení působí, jako by nevystřelila nem oc, ale pistole. To je záměrné?

Edvin1
10. 01. 2012
Dát tip
Díky, Alešu! Zrovna čtu povídky H. Bölla. A všiml jsem si, že ani on, nepochybně veliký spisovatel, nepsal vždy hlubokomyslně. Jako by některé z nich psal jen tak pro radost z vyprávění. Kupříkladu v povídce "Něco se musí stát" prostě povykládal svým čtenářům, jak pitomé je, když člověk musí dělat něco, co ho nebaví. Hned další povídka, byl večer, a bylo jitro, je zas tak hluboká, že jsem ji musel přečíst dvakrát, abych aspoň většinu myšlenek, jež do ní zakódoval, postřehl. Tohle byl jednoduchý příběh, a když jsem jej zaslechl, prostě jsem se zasmál. A pak jsem jej pro své potěšení hodil "na papír". Toť vše. Díky za přečtení a koment. Ed :-)

tentokrát je příběh tak trochu prvoplánový, "pane" na konci není překvapující...ale osoba doktora Tichého je vykreslená, i přes stručnost povídky, docela přesvědčivě.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru