Krize středního věku

     Z postele  vstávám čím dál tím ochotněji, protože po několika hodinách spánku se cítím jako bych právě paní Jechové odnosila uhlí z jednoho sklepa do druhého.  Také jsem dost  zvědavá, co mi po ránu řekne moje osobní digitální váha, kterou jsem dostala od Ježíška. Že by mi tím dárkem chtěl něco naznačit? No prostě vstávání moc neprodlužuji, protože na mé aktuální ranní váze závisí, co si ten den obleču, jestli budu odvážná, nebo raději konzervativní. Jak je tam nějaké deko navíc, volím volné halenky a rozšiřuji svoji sportovní aktivitu o další hodiny Zumby.

    Vzhledem k tomu, že sousedovi  odnaproti  před nedávnem utekla manželka se sousedem odvedle, se kterým se scházela delší čas právě pod záminkou, že chodí na Zumbu, čelím, zatím zdatně, podezřívavým pohledům mého manžela pokaždé když se začnu chystat. Nechápe, proč se do tělocvičny mezi samé  ženské musím malovat,  proč mi musí  podprsenka ladit s tričkem,  gumičkou do vlasů a ponožkami. Také se mu nelíbí frekvence mé sportovní aktivity, prý je 5 x týdně moc?

    Maluji se, protože myslím, že to co se na mě dívá z druhé strany zrcadla před zásahem,  je opravdu potřeba přemalovat, nebo aspoň namontovat slabší žárovku.  Hubnu, protože  je mi líto toho oblečení  ze kterého jsem vyrostla a doufám, že se do něj vrátím.  

    Postesknu si před dcerou a ta mě uklidní: “Nic si z toho nedělej mami, to je krize středního věku.“  A tak šílím dál, jestli jsem ve středním věku, znamená to, že tu budu ještě jednou tak dlouho  a to  tedy stojí zato  se sebou něco dělat nebo ne?