Kočičí pomsta

Ráno jsem se probouzela s pocitem, že nemohu dýchat. Otevřela jedno oko a pohlédla do zlatavých očí kocoura Madheada. Nedávno mi ho přinesl syn na smrt vyhublého. Pojmenoval ho Madhead. Divné jméno, ale když jinak nedal, było mi to jedno. Za pár měsíců se vyžral na dobrých sedm kilo. Strašně rád jedl (ani se nedivím, měl strach, že bude zase hlady). Mít sedm kilo na hrudníku, to už je co říct. Doslova mě hypnotizoval.
„Aha, ty si pamatuješ, že jsem večer pro vás vařila masíčko a slíbila ho na ráno, viď?”
To ale nevěděl, že mu tam chci dát odčervovací tabletu. Stále jsem to odkládala, ale dneska je Silvestr a já žádné resty do nového roku nechci.
Zamaskovala jsem tabletu do masa a vábivě mu to naservírovala. Kocour labužnicky přežvykoval se zavřenýma očima. Když nabral ten kousek s tabletou, zamnula jsem si ruce. Maso spolkl, tabletu- oslintanou vyplivl. Znova jsem ji zandala do dalšího masa a  zase cinkla o misku zpět. Postavila jsem si Madheada na stůl a hmatem, jak mi to učil veterinář ho podržela, otevřela mu tlamu a strčila ji co nejdál. Podržela mu tlamu, aby to nemohl vyplivnout. Koulel zuřivě očima a když jsem ho pustila, vyplivl ji a utekl pod pohovku.
„Tu tabletu spolkneš, i kdybych tě jí měla nabouchat zadkem!”
Ošetřila jsem si škrábance, tabletu rozpustila a natáhla do stříkačky. Vytáhla ho za ocas  ven a rychle mu stříkla roztok do tlamy. Většinu úlekem spolkl (takovej podraz nečekal) a zbytek tabletové kaše se mu uchytil na drsném jazyku. Dobře půl hodiny chodil po bytě s vyplazeným jazykem a snažil se to vyslintat.
„Jednou tu hubu budeš muset zavřít, troubo,” smála jsem se mu.
Málinka a obě Zuzanky spolkly tabletu  poslušně bez reptání. Proč dvě kočky se stejným jménem? Obě jsou totiž k nerozeznání (černé) a stále chodí spolu. Původně se jmenovaly Mona a Líza, ale zkuste volat z okna: „Moná, Lízá!” Nechtěla jsem , aby sousedé pochybovali o mé duševní rovnováze. Takhle zavolám Zuzanko a přiběhnou obě.
Na oběd jsem udělala výborný skopový guláš. Chvíli jsem se dívala s chlapama na televizi v obýváku a pak se je snažila nalákat pryč od televize do kuchyně na gulášek. Znejistěla jsem, když jsem chtěla nalít první talíř. Plavalo tam jen několik kousků masa. Před tím tam było skoro kilo a půl masa, to není možné. Rozhlédla jsem se po kuchyni. HA! Madhead si provokativně olizoval packu - oranžovou od papriky. Podívala jsem se na jeho bříško. No jo, jako bubínek. Vypackoval mi z hrnce většinu masa. Co se dá dělat, vzala jsem z lednice zbytek točeňáku (był pro kocoura) a natavila s ním guláš. Jestli se chlapům zdál guláš divný, neříkali nic a já jim také ne.
Zbývala Rudynka, po čertech chytrá kočka. Rovnou jsem tabletu rozpustila a stříkla jí to  skoro až do krku. Leknutím všechno spolkla, vytrhla se mi a někam zmizela.
Jenom dva škrábance od ní, jsem dobrá, libovala jsem si.
Kam zmizela , jsem zjistila odpoledne, když vrzla dvířka u kuchyňské linky a ven vypálila Rudyna, nechávajíc za sebou černé lepkavé šlápoty.
Zvrhla tam mou sklenici melasy, kterou jsem neprozřetelně nechala nezavřenou. Melasa tekla pomalu a až když jí  namočila packy a ona se cítila se divně, šla radši pryč.
Za ty dvě hodiny, co jsem se snažila vyčistit lepkavou hmotu ze všech věcí jsem jí několikrát nazvala opicí, potvorou, sudokopytníkem a slíbila, že jí zmydlím. Nakonec jsem většinu věcí vyhodila, nešly prostě umýt.
Večer jsem chtěla poslat sestře nějaké fotky, tak jsem odklopila kopírku. V tom začal zvonit telefon a já hezkou chvíli odbývala příbuzné, že jim také přeji do nového roku.
Když jsem se vrátila, kopírka była puštěná, na ní seděla Rudyna zadkem a lízala si záda. Asi jak dosahovala dozadu, aby si umyla opravdu každý kousek zad, zmáčkla knoflík.
„Tak ty si tu kopíruješ prdel!?” Zaječela jsem vztekle.
Dotčeně se na mne podívala a ladně seskočila na klávesnici.
„Nééé!” Zúpěla jsem.
Proběhla sem a zase zpět. Na monitoru se objevil nějaký nápis a tabulka, jakou vídám, když si chci založit nové heslo. Były tam dvě černé tečky.
Dvě písmenka, i kdyby zmáčkla enter, tak za hodinku na kombinaci dvou písmen přijdu, utěšovala jsem se.
„Hódná kočička, nehýbej se,” sunula jsem se pomalu k ní.
Rudynka couvla a objevila se třetí tečka.
„Opovaž se zmáčknout enter ty bestie,” syčela jsem varovně.
Rudyna zatancovala na klávesnici, ladně zmáčkla enter a seskočila dolů.
Musela jsem zavolat staršího syna Daniela, aby mi to spravil.
„Zamkla sis počítač, co jsi tam dala za heslo?”
„Zeptej se Rudyny,” vzdychla jsem
„Nó, tak to bude opravený až zítra,” nepotěšil mě Daniel.
Bála jsem se, že bude už slyšet víc rachejtlí, a tak jsem zavolala z okna kocoura.
„Madhéd!”
 „Já bych ho nevolal,” houknul na mě Daniel z vedlejšího pokoje.
Proboha, snad si můžu zavolat kocoura domů, myslela jsem si.
„Madhéééd!” Řvala jsem.
„Jé, dobrý den pane profesore,” pozdravila jsem poctivě pana Marka od nás z ulice, který šel okolo. Díval se na mě divně.
„Madhéd!”
„Já bych to nedělal,” ozval se znova Daniel.
Málem jsem dupala vzteky.
„CO  bys nedělal?” Stoupla jsemsi před televizi, aby był nucen mi odpovědět pořádně.
„Nó, Madhead znamená v Angličtině šílená hlava.”
„Aha,” był už mi jasný pohled pana profesora, který říkal- holka, ty už máš dost.
Z chmurných myšlenek mě vytrhly holky, Jitka a Irena, které se stavěly jen na kus řeči.
Madhead se strategicky usadil hned vedle Jitčino kabelky. Pamatoval si totiž, že tam měla minule kočičí bonbonky.
Chvíli jsme probíraly důležité věci, jako je kosmetika a oblečení, když tu se ozval od Madheada mohutný pšouk. Kocour otočil hlavu a tázavě se podíval na svůj zadek.
„Teda fůj, čím ho krmíš?” Držely si holky nos.
„Skopovym,” ujelo mě.
Na jejich udivený pohled jsem dodala: „Bylo tam hodně cibule, nó.”
Teď už holky pokývaly hlavou, jako by to było tím vysvětleno a było normální krmit kočku drahým skopovým masem s cibulí.
Když kocour znova zavrtěl zadkem, nahrbil se a vydal další salvu, holky se zvedly, že radši jdou.
Šla jsem je vyprovodit k vrátkům. Na silnici seděla Málina, přímo uprostřed.
„Kuš, chceš, aby tě přejelo auto?”
Zvedla jsem ji a radši odnesla domů. Žbrblajíc jí postavila k misce. Při vyslovení Málino jedna blbá se zvedla spoza kamen černobílá hlava – Máliny. Kdo je teda tohle?
„Komu jsi ukradla kočku?” Houknul za mnou Alanův hlas.
„Máme novou kočku, máme novou kočku,” poskakoval vesele malý Albert.
„Prdlajs,” odtušila jsem a pustila Málinu II ven, poté co zblajzla celou misku masíčka.
Myslela jsem, že kočičí zlomyslnosti skončily. Už jsem chtěla jít spát.
V pračce jsem měla hozeno svoje  krajkové drahé prádlo, které je třeba prát zvlášť.
Někde jsem slyšela, že na Nový rok nemá viset nic na šňůře. Chtěla jsem tedy vyprat zítra.
Můj pohled však zaznamenal v pračce ještě něco černého. Myslela jsem, že se mi tam omylem připletly Alanovo ponožky. Bleskově jsem ponořila ruku dovnitř a chňapla po nich. Ponožky se ale zahýbaly, zamňoukaly a kously mě. Z pračky vyběhla Rudyna, která tam była schovaná. Za sebou táhla přilepenou na konci ocásku (zbytek melasy) mou luxusní růžovou punčošku. Vyběhla jsem za ní. Ozvalo se odbíjení půlnoci a střelba rachejtlí.
„Krásný celý rok,” odchytil mě Alan, otočil mě k sobě (nemohla jsem kontrolovat mizející punčochu) a začal líbat.
„Co to furt žbrbláš?” był zvědavý mezi polibky.
„Nesnáším kočky,” ujistila jsem ho.
Když za hodnou chvíli v posteli skončil můj osobní ohňostroj a já otevřela oči, hádejte, co jsem viděla?
ŽLUTÉ, ZLATAVÉ OČI KOCOURA, ….