Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ostrov mrtvých

11. 02. 2012
6
10
1849
Autor
DavidPetrik

Plagiátor ve tmě

 

Otto Ponza konečně uvěřil, že jsou básně jeho, že mu patří. Že nejsou plagiátem, že je neukradnul. Dnes večer je ve Florencii představil na festivalu britské literatury a slavil s nimi obrovský úspěch. Možná příští rok vyhraju Man Booker Prize, snil v duchu.

 

Noční procházkou došel do hotelu nedaleko známého Anglického hřbitova a než ulehnul, prohlédl si emaily. Ve schránce kromě obvyklé pošty narazil i na zprávu od neznámého adresáta. Normálně by email smazal, ale zaujal ho předmět zprávy Isle of the Dead” (Ostrov mrtvých).

 

Když dvojkliknul, na monitoru se objevil stejnojmenný obraz od švýcarského symbolistického malíře Arnolda Böcklina. Plátno ukazuje drobnou loďku s bílou rakví, temným kormidelníkem a bělostnou stojící postavou. Plavidlo připlouvá po ploché vodní hladině k malému ostrovu, kde skalní stěny ze tří stran – jako amfiteátr – uzavírají ztemnělý cypřišový lesík. Pod vloženým obrazem stálo pouze >Jsi připraven na cestu?<

 

Co to je za nesmysl, odfrknul si unaveně Otto v hrobově tichém pokoji. Obrazu chyběl lesík, rakev i loď. Otto pochopil, že se díva na nějakou moderní kopi slavného plátna. Navíc si všiml, že email obsahuje přílohu, která obsahovala sbírku básní amerického básníka Henryho Ferenbacha, nositele Pulizerovy ceny. Sbírka vyšla před týdnem a Otto se na ní chystal hned po návratu do Skotska.

 

Že by to byl Peter z katedry? Ten rád dělá tyhle mystický kraviny. Otto rozečetl první báseň. A jakmile dokončil první verš, po zátylku se mu rozlilo horko. Tato krátká báseň od Ferenbacha byla totiž k nerozeznání od té, kterou včera vydal v nové sbírce jako svou vlastní.

 

Zloděj tápe

 

Otto seděl před počítačem jako zkamenělý. Jeho dech se zrychloval. To se mi musí jenom zdát. Ale nezdálo. Všechny básně byly téměř identické s těmi, které odcizil a uveřejnil pod svým jménem.

 

Ach, bože. Jak je to možné? Kryptická adresa ereyurg@gmail.com, z níž byla sbírka zaslána, mu nic neříkala. To bude nějaká bestie z King´s College. Fischer? Simmons? Určitě se teď předhánějí v tom, kdo mi první doručí rozsudek smrti. Počkat! Otto se vrátil k zaslanému obrazu složenému z podivně xenomorfních hadic.

 

Giger! Samozřejmě! Jasně, že je to Giger. Že by mi to poslala ona? Vždyť je to už nejméně deset let, co jsem ji zničil. Než si Otto stihnul odpovědět, laptop na něj pípnul. Otto s vervou otevřel nově došlý email od „ereyurg“. A na monitoru se objevilo: >Už jsi byl na Anglickém hřbitově, Otto?<

 

Mladá obdivovatelka

 

Bylo koncem devadesátých let. Otto Ponza v Londýně přednášel o poválečné britské poesii. Po jedné z přednášek k němu přistoupila nesmělá, půvabná brunetka a tiše se zeptala: „Měl byste na chvíli čas, pane Ponza?“

„Lituji slečno, ale zachvíli mám setkání s přáteli,“ vymlouval se Otto, aby setřást další obdivovatelku své poesie.

„Tak to promiňte,“ odpověděla dívka a měla se k odchodu.

„Proč se ptáte, slečno?“

„No, jestli byste si někdy nezašel na čaj?“

„Hm, což takhle na sklenku vína?“

„To by bylo ještě lepší.“

„Jak se jmenujete?“

„Marie Berna.“

„Co byste chtěla u vína probírat, slečno Berna?“

„Poesii.“

„Ale nepovídejte?“ zasmál se Otto. „Ráda čtete?“

„To také.“

„Píšete?“

„Ano.“

Á jéje. Další postřelená šípem grafomanského erota. Zadek má ale pěknej. „Poslyšte, slečno. Měl bych tak půl hodiny. Jestli chcete, můžeme něco málo probrat teď hned.“

„Opravdu. To by bylo báječné. Díky.“

„Kousek odsud znám jednu útulnou vinárnu.“

 

Setkávání

 

Ottova půlhodina se protáhla do půlnoci. Otto na Marii navzdory svému těžko skrývanému cynismu zapůsobil. Okouzlilo jí, že s ní koketuje její básnický idol. Proto mu prominula i průhledný trik, s nímž navrhnul, aby zašli k němu. Místo sbírky motýlů Otto nabídl svou obrovskou knihovnu.

 

Otto se s Marií vyspal. Samozřejmě. Rothovo umírající zvíře ještě umí klusat. Byla dobrá. Taková cudně divoká. Kdo by si myslel, že to půjde? Většinou jsou to ty brejlatý šprtky. Ale taková pěkná holka? Jo, psaní bylo vždycky dobrý na balení koček. Holkám to připadalo romantický nebo záhadný.

 

Snídali topinky s džemem. Otto přemýšlel, jak své ženě vysvětlit, že včera nezavolal, když se rozhodl přespat ve svém mládeneckém bytě u univerzity.

„Kdy jsi vůbec začal psát?“ zeptala se Marie u malého stolu, který sloužil jako psací i kuchyňský.

„Někdy na střední.“

„A o čem jsi psal?“

„Zamilovaný nesmysly. To dělá každý.“

„Proč nesmysly? Není láska ta nejlepší inspirace?“

„Hm. Potíž je, že taková poesie slouží spíše jako psychoterapie, že?“

„To záleží.“

„Jistě,“ zakřenil se Otto a ukousnul si topinky. „Ale každý není Ovidius, Petrarcha nebo Shakespeare.“

„To zní dost jízlivě. Hlavně od Tebe,“ řekla Marie zklamaně.

„Jak to myslíš?“

„Vždyť sám píšeš dost milostný poesie.“

„Ano. Ale nezapoměl jsem, že spousta původních pohnutek ústí jenom v druhořadé věci. Jsem dobrý, protože vím, jak psát. Nenechám se zmást zaláskováním. To bývávalo.“

Marie byla zklamaná. Myslela si, že to na ní není znát, ale bylo.

„Co se děje?“

„Nic.“

„Vypadáš zaraženě. Jenom jsem řekl, jak se věci mají. Je to špatné ?“

„Nevím. Nečekala jsem takovej cynismus.“

„To není cynismus, ale zkušenost. Bohužel nejsem poustevníkem z Hullu, abych to uměl náležitě podat“

„Říkej si, co chceš. Když jsem zamilovaná, píšu nejlépe.“

„Neber si to tak, Marie.“

„Nic si neberu. Jenom jsem rádá, že jsem Ti svoje věci neukázala.“

„Tak to by mě mrzelo,“ sprásknul ruce Otto. „Opravdu.“

„Vážně?“ rozjasnila se. „Podíval by ses teda na moje básně?“

„Samozřejmě. Máš s sebou něco?“

„Ano. Nosím s sebou celou sbírku.“

Ale, ale. To jsou věci. „Máš to tady?“

„Ano. Mám ji v kabelce.“

„Tak sem s tím!“ Hlavně, abych se udržel. Třeba to ale nebude špatný. Asi bude. Ale co? Za ten skvělej sex vydržím i několik výlevů.

Marie v podprsence a kalhotkách odběhla ke dveřím, kde včera nechala svou kabelku.

„Tady to je,“ vrátila se s útlou, po domácku svázanou knížkou.

„Chceš, abych si to přečetl hned?“

„Jak chceš?“

Třeba to bude zajímavý. Dokonce si to sama i svázala, chuděra.

„Tak ale jenom pár kousků. Musím ještě před obědem na katedru.“

 

Zhrzenost

 

Otto seděl za pracovním stolem ve své kanceláři. Měl opravovat semestrální práce, ale nemohl se soustředit. Neustále myslel na Mariiny básně. Jak jsou mocné, unikátní. Jak jsou svěží a upřímné. A plné talentu. Skoro geniální. Ale jak je to možný? Nějaká mladá holka z dělnický rodiny. První na vysoký škole. Žádný intelektuální prostředí. Nic. A přeci. Co se to děje?

 

Copak sám nemám žádný hlas? Nesmysl. Vždyť přeci psát umím! Sbírám ceny. Jsem uznávanej. Asi se mnou jenom zamávala ta poslední noc. Ano, bude to z nedospání. Nesmím to přeceňovat. Proč jsem ale nemohl spolknout ten knedlík, když jsem přečetl první báseň. A pak druhou, třetí.

 

„Tak co? Řekni něco,“ byla plná očekávání.

„Ehm,“ odkašlal si Otto. „Je to zajímavý.“

„Takže se Ti to nelíbí, že jo?“

„To ne. Jenom je to něco jiného, než jsem čekal.“

„Něco jinýho než zaláskovaný?“

Spíš něco jiného než druhořadé. „Spíše něco jiného, než co normálně čtu. To víš. Pořád dostávám emaily a dopisy od tak zvaných domácích básníků. Bývá to únavné.“

„Aha,“ byla popletená. „Co si o tom ale myslíš?“

Co si o tom myslím? Pokouší mě snad někdo tam nahoře?

„Otto?“

Vždyť tohle je hlas její generace. Tohle je jedna z miliónu. „Je to celkem zajímavé. Řekl bych, ehm,“ odkašlal si Otto znovu, „že to docela ujde.“

„Vážně? Ach, Otto, díky. Takže si myslíš, že to není úplně na škodu?“

„Myslím, že kdy bys na tom zapracovala pod řádným vedením, něco by z toho bylo.“

 

Gigerův ostrov

 

Otto začal s Marií udržovat milenecký vztah. Přesvědčil jí, aby se s ním na veřejnosti nestýkala, aby se s ním ani nefotila. Prý aby neohrozil své manželství. Vnitřně věřil, že je Marii rádcem jejího básnického růstu. Od začátku samozřejmě chápal, že Mariina poesie zastiňuje jeho vlastní. Tohle shledání ani tak nesrazilo jeho sebevědomí, jako spíše uvedlo do chodu predatorní instinkty. Věděl však už od začátku, že se na Marii dopustí mimořádné sprostoty, že ji bezostyšně okrade? Nevím. Nedokážu na to odpovědět. Ani já neznám své postavy dokonale.

 

Zato vím přesně, kdy se Otto ocitnul na rozcestí, z nějž nebylo návratu. Bylo to ve Švýcarsku. Cestoval jsem do Ženevy přes Fribourg a nedalo mi se nezastavit v malebném městečku Gruyéres. Tam jsem potkal Ottu na jedné z jeho pracovních cest po Evropě, tentokrát v bizardním světě mimozemských bytostí, sídlících v paláci St. Germain, v galerii futuristického umělce H.R. Gigera, otce filmového vetřelce.

 

Chvíli jsem se procházel galerií a před Gigerovou verzí Böcklinova obrazu Isle of the Dead jsem narazil na známého básníka Ottu Ponzu. Chystal jsem se ho požádat o autogram, ale postřehnul jsem, že není nejvhodnější chvíle.

 

„A co se Ti na tom obraze nelíbí?“ ptala se mladá dívka anglicky Ponzy.

„Je to zrůdnost. Takhle pokazit klasické dílo. Jako kdyby provláčel archetypálního Böcklina bahnem,“ rozčiloval se Ponza šeptem.

„Archetypálního? Protože se nad ním ukájeli Freud, Lenin nebo Hitler?“

„To sem vůbec netahej, Marie.“

„Mě Giger také příliš neoslovuje. Ale zůstávám otevřená.“

„Otevřená? Vždyť je to jen špatně skrytý nekro sado-masochismus. Že jsme nešli raděj na hrad...“

„To je právě Tvůj problém, Otto. Nechápeš, že umění se musí vyvíjet. Jinak umírá. Jako Tvoje poesie.“

„Jak to myslíš?“

„Ale nijak.“

„Chceš říci, že se nevyvíjím?“

„Nech to být.“

Jako přihlížející jsem se cítil trapně. Proto jsem raději odešel do vedlejšího sálu, ale oni mě u plátna Necronomicon IV dostihli.

 

„Už dlouho se ke mě chováš tak chladně. Ubližuje mi to. Přecházela jsem to. Ale teď už nemůžu mlčet. Co se stalo, Otto?“

„Dobrá tedy. Vyložme karty na stůl,“ rozdmýchával se Ponza. „Jsme velmi odlišní. Díváš se jinak na umění. A také ta Tvá neschopnost názoru.“

„Ale já mám své názory,“ dívka zněla ublíženě. „Já vím, kdo jsem. Ty to možná nevíš. Ale já Tě přesto miluju.“

„A ta Tvá poesie, Marie? To nemyslíš vážně, že ne?“

„Co nemyslím vážně? Myslela jsem, že se Ti moje věci líbily...“

„Já už prostě nemůžu dál,“ odseknul Ponza.

„Co tím chceš říct, Otto?“

„Už toho mám dost, Marie. Je konec.“

Dívka těkala očima. Potom se uchechtla: „Děláš si legraci?“

„Vůbec ne. Končím s Tebou.“

Dívčin výraz se pomalu proměňil z pobavení na překvapení: „Však oni mě varovali, že si užiješ a pak mě odkopneš. Je to tak, Otto?“

„Podívej, nebudem tady dělat scénu, Marie,“ řekl chladně a hodil po mě krátce pohledem. „Pojď ven, prosím,“ dodal a vydal se ven z galerie. Dívka ještě chvíli sledovala mimozemského vetřelce na obraze za mnou a potom z galerie také odešla.

 

Bouře zažehnána

 

Akademickým světem zatřásla nezvyklá aférka. Studentka kulturologie Marie Berna obvinila básníka Ottu Ponzu, že téměř doslovně zplagiarizoval její poesii. Zpráva se nejprve objevila ve studentském časopise a potom i v některých londýnských denících.

 

Ponza všechna obvinění kategoricky popřel, na což slečna Berna reagovala rozhovorem, v němž odhalila, že měla s básníkem milenecký poměr. Ten s ní prý poměr udržoval jen proto, aby mohl snadněji ukrást její básně.

 

Ponza celý rozhovor dementoval. Slečna Berna k němu prý chovala nepříjemně obcesivní vztah, který ale nikdy nepřerostl do intimních rozměrů. Především díky jeho šťastnému manželství. Ponza uvedl, že se dívka uchýlila k podlému nařčení nejspíše ze zhrzené lásky.

 

Děkanát celou věc prošetřil a shledal, že Ponza – jeden z neprominentnějších básníků své generace – byl křivě obviněn. Ponza totiž doložil své mnohokráte korigované rukopisy daných básní, které se táhly až do půli devadesátých let. Děkanát naopak započal kárné řízení se slečnou Berna, které vyústilo v předčasné ukončení jejího studia. Ponza záležitost uzavřel prohlášením, že nebude slečnu Berna žalovat za poškozování své pověsti a naopak jí přeje, aby našla svou vlastní inspiraci.

 

Emenis Rhamnlock

 

Otto Ponza celou noc nespal. Místo toho porovnával svou a Farenbachovu sbírku. Ortel byl nemilosrdný: sbírky si byly nepopíratelně podobné a nikdy nebude možné jejich podobnost zdůvodnit jako shodu náhod.

 

Otto přesto začal uvažovat, jak se zachránit. Na internetu se snažil najít cokoliv dalšího o Emenis Rhamnlock, kterou až doposud považoval za původního autora básní, které zcizil. Kruci, jak se ta holka mohla dostat k Farenbachovým básním? Nebo že by Farenbach ukradl ty samé básně jako já? To je naprosto nepravděpodobné. Kde k nim ale ta holka přišla, než zaklepala bačkorama? Že by nakonec vůbec nebyla mrtvá? Kristepane, to mě vůbec nenapadlo

 

I přes usilovné pátrání Otto nic nového o Emenis Rhamnlock nenašel. Stejně tak nenašel nic o její tetě Francesce Barlowové. Místo ní objevil perokresby Francise Barlowa, ilustrátora Ezopových bajek ze sedmnáctého století. Proto se uchýlil do archívu svých emailů a znovu pročítal korespondenci s Emenisou Rhamnlock, která mu poprvé napsala asi před rokem a půl.

 

>Drahý pane Ponza. Jmenuji se Emenis Rhamnlock. Je mi dvacet tři let. Od šestnácti píšu poesii, ale nikdy jsem nenašla odvahu jí uveřejnit. Přesto bych ráda znala Váš názor na své básně. Pět jich posílám v příloze. Předpokládám, že jste podobnými výzvami jenom zavalen. Pokud si přeci najdete čas, budu vděčná za jakoukoliv kritiku nebo připomínky. Předem děkuji. Vaše oddaná čtenářka Emenis Rhamnlock.<

 

Když se Otto začetl do první básně, měl pocit neodbytného dejá vu. Podruhé byl zasažen neobyčejnou krásou a skutečnou inspirací. Tou inspirací, která jemu byla odpírána, ale kterou nalezl nejdříve u Marie Berna a teď u téhle holky.

 

Aby zjistil více, odepsal povzbudivým emailem, v němž jí vybídnul k zaslání dalších kusů. Na což Emenis nadšeně zaslala rovnou celou sbírku, která Ottovi vyrazila dech. Byla jedinečná, dokonalá, ale on nevěděl, jak s ní naložit. Ukrást něčí poesii z fyzické kopie bylo snadné. Jenže tady by po krádeži zůstala emailová stopa. Jak na to?

 

Aby zvážil své možnosti, vytáhl z Emenis podrobnosti o jejím životě. Zjistil, že jí po smrti matky vychovala její teta, Franceska Barlow. Ta je prý laskavá, ale o poesii se vůbec nezajímá, stejně jako kdokoliv z jejího okolí. Tohle Ottovi znělo slibně, přesto se však zdráhal. A zrovna když se chystal od krádeže upustit, přišel mu od Francesky Barlowové dramatický email:

 

>Vážený pane, jmenuji se Franceska Barlowová. Jsem teta Emenis Rhamnlock. S lítostí Vám oznamuji, že nás Emenis nečekaně opustila. Před týdnem měla těžkou automobilovou nehodu a zraněním podlehla. Předevčírem jsme ji pochovali. Normálně bych Vám nepsala, ale Emenis mi kolikrát nadšeně povídala, že si s Váma píše o básničkách. Byl jste její vzor. Znamenal jste pro ní více, než si myslíte.<

 

Otto náhle pochopil, že osud je na jeho straně. Nic mu už nestálo v cestě. A proto Emesiiny básně vydal pod svým jménem. Konečně, kdo je autorem? Ten, kdo objeví neotesaný diamant nebo talentovaný brusič, který z něj udělá briliant? Mrtvé holce to neublíží.

 

Anglický hřbitov

 

Otto Ponza nesnídal. Neměl chuť na cokoliv. Určitě ne na emaily, jimiž ho zasypali kolegové a vydavatelé. Proto se oblékl do okrového saka a mátožně se vydal na ranní procházku. Místo do centra se vydal k nedalekému Anglickému hřbitovu, jak ho k tomu pobídnul „ereyurg“. Sám nevěděl proč. Došel na náměstí Donatello a odsud na přilehlý hřbitov. Jedna z branek na Viale Antonio Gramsci byla nezamčená. Otto jí s táhlým skřípotem otevřel a vešel po schůdcích mezi bílé hrobky.

 

Hřbitov byl po ránu naprosto opuštěný. Jak Otto procházel okolo hrobů, přísahal by, že hřbitov už někdy navštívil. Vysoké hrobky s iónskými sloupy a mohutnými kříži působily jako nějaké útesy. Sepjatý hřbitov byl malým ostrovem obklopeným mořem silnic. Na jeho severním konci cypřiše vytvářely tmavý hájek, malý zakletý les.

 

Otto došel pod koruny cypřišů a zastavil se. Najednou už nestál na severním okraji Florencie. Místo projíždějících aut slyšel šeptání drobných vln, které dorážely na skály. Stál ze tří stran obklopen vysokými pískovcovými stěnami, na něž dopadaly šikmé paprsky vycházejícího slunce. Stál na malém ostrově zcela sám. Nikde nebylo ani živáčka.

 

Zvedl hlavu a nechal se unášet pomalým kolíbáním větví. Po úzkostné noci konečně zažíval první okamžik klidu. Ale zrovna tehdy mu v kapse okrového saka zapípal iPhone. K čertu s nima se všema. Ani mezi mrtvýma mě nenechaj být. Vytáhl iPhone a na monitoru stálo: Nová zpráva od Emenis Rhamnlock.

 

Na zátylku se mu zježily chlupy. Vždyť je přeci mrtvá! Cítil, jak ho mrtví pozorují z hrobů okolo, jak k němu obličeje soch zvedají své sklopené, truchlící oči. Opřel se o kmen jednoho z cypřišů a roztřesenou rukou dvojkliknul na email.

 

>Odplata Tě konečně dostihla, Otto. Nic jiného nezasluhuješ. Skoro jsi mi zničil život, skoro jsi zahubil můj dar poesie. Ale já přežila. A přežil vě mě i hlas básníka. Nechám na Tobě, ať si přebereš, jaký vztah mě pojí s Henrym Ferenbachem. A zda či proč mě nechal pod svým jménem uveřejnit mou poesii. Ironií zůstavá, že jsem se s Henrym seznámila přes lidi z literárních kruhů, do nichž jsi mě zavedl Ty. Ach, Otto. Jak jsi předvídatelný, tak jsi ubohý. Ubohý zloděj, mizerný parazit. Ale budiž. Jsme zůčtování. Tvá Emenis Rhamlock neboli bohyně odplaty, Nemesis Rhamnosia. Tvá Franceska Barlow z „ereyurg“ čili Gruyére. Tvá Marie Berna.<

 

Pobledlý Otto na iPhone posunul text a pod ním nalezl dva vložené obrázky. První ukazoval černobílou perokresbu s liškou. Liška se na obrázku kradla s hořící pochodní v zubech pod načechrané hnízdo, kam orel v zobáku přinášel svým ptáčatům dnešní oběd – lišcí štěně. Pod perokresbou stálo: Francis Barlow „Orel a liška.“

 

Na druhém obrázku byl vyfocen nějaký malý ostrůvek s palmami a vysokými stromy, kolem nějž po hladině proplouvaly bílé labutě a brodící se lidské páry. V jednom z nich Otto rozeznal šťastnou Marii v objetí Henryho Ferenbacha. A pod fotografií stálo >Arnold Böcklin „Isle of Life“ (Ostrov života)<.

 

Ostrov mrtvých

 

Kancelář pobočky Christie´s. New York, New York.

 

„Tenhle kus vzbudí obrovskou senzaci.“

„Vůbec o tom nepochybuji.“

„Proto si musíme být naprosto jistí, že to plátno je originál, rozumíte?“

„Samozřejmě. Ale pořád platí, co jsem Vám řekl posledně. Testy ukázaly, že to je originál. Udělali jsme datování, srovnání s fotografiemi, analýzu techniky malby. I rozměry pasují.“

„Rozumím. Ale takovéhle obrazy se neobjevují často. Navíc ten chlap z Rujány tvrdí, že o tom obrazu na půdě jeho dědečka nikdo celou dobu nevěděl. To je přeci k neuvěření. Pořád nedokážu pochopit, jak se s tím plátnem jeho děda vůbec dokázal dostat z rozbombardovaného Rotterdamu. Náckové přeci měli za zadkem celou spojeneckou armádu. Proto jsem tak opatrný. Všichni jsme si mysleli, že tenhle Böcklin shořel v té bance po náletu někdy na jaře 1945...“

„A teď ho máme po těch právních tahanicích my.“

„Jen aby.“

„Nebojte se. Zaručuji, že je to originál. Navíc – okolnosti toho nálezu jenom přidají na ceně. Snadno můžeme začít vyvolávat na pěti miliónech dolarů.“

„Budiž. Sehnal jste už do reklamního portfólia ty fotografie míst, které Böcklina inspirovaly k obrazu?“

„Máte na mysli řecký ostrov Pondikonisi nebo Anglický hřbitov ve Florencii? Ano, všechno už je ve složce.“

„Dobrá tedy. Zítra to tedy oznámíme. Ale počkat! Ještě neodcházejte. Neříkal jste po telefonu, že Vám přeci jen něco nesedělo. Co přesně to bylo?“

„Taková maličkost. Během rentgenové analýzy jsme v malbě našli něco, co na ostatních verzích není. Spíš než aby to obrazu ublížilo, naopak to přidá na jeho přitažlivosti, protože ho to odliší od ostatních verzí tady v Metropolitan nebo v Basileji...“

„Nemám čas na honěnou. Co jste našli?“

„Podle všeho to vypadá, že Böcklin přidal na tuhle verzi z roku 1884 ještě jednu postavu kromě těch dvou na loďce, ale pak se jí rozhodl zamalovat.“

„Ano?“

„Na ostrově pod cypřiši jsme tam rozeznali postavu v okrovém saku, která mává loďce s rakví v ústrety.“


10 názorů

DavidPetrik
26. 03. 2012
Dát tip
@Lakrov: Tve kritiky jsou bajecne a velice si jich, od nekterych jinych, cenim. Jsou vecne, opravdu pomahaji, nalezaji slabiny. Proto Ti za ne dekuji i za Tvou ochotu se vracet k lavinou prispevku uz davno pohrbenym textum. At se Ti dari, Lakrove.

Lakrov
26. 03. 2012
Dát tip
Věta ...email obsahuje přílohu, která obsahovala... je stižena častým opakováním slova obsah uje. Jinak je ůvodní kapitola celkem dobrá. ...To se mi musí jenom zdát. V kapitolce "Zloděj tápe" je snad až příliš časté opakování jména Otto, na to, že je (zatím) jedinou "jednající" postavou. Rozhovor s MLADOU OBDIVIVATELKOU je plonkový. Je to rozhovor, sloužící pouze k tomu, aby čtenáři bylo sděleno, že si dva lidé spolu povídají. To o čem si ti dva povídají je vcelku předvídatelné. Náhodným rozhovorem se dá přitom sdělit o hodně víc... Rozhovor v kapitole "Setkávání" má o něco živějši dialogy, jeho spád je však občas zabržděn necitlivě vsunutým komentářem (např.: Marie byla zklamaná. Myslela si, že to na ní není znát, ale bylo...). Za tohle větou ten rozhovor začíná připomínat "pindání" z některých písmácký komentářů :-) Při čtení kapitoly "Gigerův ostrov" mám dojem, jako by ti došla trpělivot; už chceš mít celé to dlouhé psaní za sebou... Tak honem převyprávět to důležité. I dál pak text trochu připomíná novinové články -- ale to je možná záměr. Smrt jako řešení zápletky mi příliš "nevoní", ale to je spíš věc vkusu. To "propletení myslí" už je pak tušitelné, odklon (nebo únik?) k hororovému závěru je pak vcelku na místě. Přes celkem značnou délku textu se to (až na těch pár výhrad) dá číst. Tip.

DavidPetrik
13. 02. 2012
Dát tip
@baronka a @Andel: jsem rad, ze se libilo. @vindal dramo: dekuji za Vas nazor. Pisu, co se mi chce a libi. Nechavam se inspirovat bezprostrednimi zkusenostmi, ale i umenim. Clovek pise vzdy jenom o tom, co zna. Kdyby to neznal, nemuze o tom psat :-) At se Vam dobre dari. Preji prijemne dny.

DavidPetrik
13. 02. 2012
Dát tip
@Janina6: dekuji za zachyceni neobratnych obratu. A take za upozorneni na pripadnou zdlouhavost. Pokusim se text upravit. Skoda, ze jste se nechala odradit, treba byste shledala pribeh zajimavym. @Rasek: jako obvykle dekuji za cas a usili nalezt nesrovnalosti v gramatice a nedostatky v pribehu. Umim psat svizne a bez delsich pasazi. Nektere texty (jako treba tato povidka) takove tempo nepotrebuji. @NaNov: dekuji.

Janina6
12. 02. 2012
Dát tip
- „akorát vyšlou“ sbírku poezie – v jinak spisovném jazyce působí tenhle hovorový tvar divně. Zachovala bych spisovné „právě vydanou“. - Ponza byl tímto úspěchem mimořádně okouzlen. Úspěch ho konečně přesvědčil.... – druhé slovo „úspěch“ bych něčím nahradila. Opakování slov máš na více místech v textu (třeba zbytečně mnohokrát užité slovo „obraz“). Jinak úvod včetně odstavce o umývání, čtení mailů atd. je dost zdlouhavý. Pokoušela jsem se číst dál, ale bohužel ani pokračování textu není o nic záživnější. Zbytečně detailní popisy, dokonce i dialogy jsou nudné, točí se jaksi dokola, neposouvají děj. Teď jsem si všimla, že něco podobného už tu máš v komentáři od Ráška, tak nebudu nosit dříví do lesa...

strojený, klišoidní, naprd.. navíc z toho leze jak žereš kraviny typu: Man Booker Prize.. proč nepíšeš o nečem co znáš? smrt fabulaci! :)

baronka
11. 02. 2012
Dát tip
Paráda T

Anděl
11. 02. 2012
Dát tip
Četl jsem na "jeden zátah" a nedýchal - jak to dopadne. "Červená knihovna", zlo, dobro zvítězí. Láska.. v kombinaci se sci-fi,nečekaná pointa, mystika, krátké dialogy, výborné písmo i členění.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru