Vzduchoplafci 1/2

Sotfa pan Šfejcárek viles s autobusu a uviděl Růženku, celou vzrušenou, podivně ho zamrazilo f okolí žaludku. Vlítla mu do náruče a cítil, jak to v ní vibruje.

„Pane Šfejcárku, pane Šfejcárku, mám úplně úžasnou novinku,“ drmolila o překot Růženka.

„Růženko, hlavně se nejdříf uklidni a doma mi řekneš co máš na srdci, jo?“ Obával se, že na srdci může mít lecos, šak jí uš nějakí ten pátek znal.

„To já to asi nevidržím, aš domů, pane Šfejcárku,“ řekla Růženka zoufale.

„Tak mluf,“ rezignoval pan Šfejcárek.

„Pepík Dolejší přestal chlastat.“

Pan Šfejcárek jen zvednul obočí a skrabatil čelo, ve snaze pochopit, proč je tento jistě bohulíbí, leč pro něho jaksi podružní fakt tak důležití, že nesnese otkladu. Že bi se do Pepíka gvůli tomu zamilovala? Zahlodalo v něm na okamžik. Cítil však ještě na rtech její slatkou pusinku na uvítanou,  tak to s úlevou zavrhnul.

„No a přetstafte si, že ve volném čase setrojil horkovzdušní balón!“

Mrazení f okolí Šfejcárkova žaludku tak zesílilo, že musel polknout.

„A teťka to nejdůležitější. Páč sme spisovatelé, tak máme přednostní právo na první průskumný let, abi sme o tom mohli napsat.“

Šfejcárkůf žaludek udělal kotrmelec, orosilo se mu čelo a zeslábly nohy.

„Růženko, na to zapomeň, řekl slabým hlasem. Mám příšerní strach s víšek. Klepu se i diš vilezu na řebřík, fšak víš, že mi dělalo potíže i postavit střechu na našem srubu.“

„Nooo, vím, že ste strach mjel, ale pak ste si úplně zviknul a klidně ste na střeše i sfačil. Šak já taki víški nemusím, ale letět, to je úplně něco jiního, neš někam lést, šak to sám uvidíte.“

„Růženko, nic neuvidím, páč živího mje do žádního balónu nedostaneš.“

„Pane Šfejcárku,“ vykulila Růženka oči, „to mje necháte letět samotnou?“

„No to víš, že nenechám, páč nikam nepoletíš, víš?“

„Pane Šfejcárku, mjejte rozum. Sme spisovatelé? Sme. Tak to se nedá nic dělat, musíme sbírat noví zážitki.“

„Ale joo, proč ne, sbírat můžeme zážitki i houbi, ale na zemi, Růženko, na zemi.“

„Pane Šfejcárku, na zemi, na nebi, ve vodě, všude, vjeřte mi. Jinak to nemá cenu.“

„Hm a mislíš, že to naše psaní cenu má?“ Bilo mu fšak jasní, co Růženka otpoví, tak hnet dodal, „ať uš je to s psaním jak chce, i dibich psal jako samotní Hemingwaj, do balónu mje nedostaneš, s tím nepočítej. To je mí poslední slovo.“

Brzo ráno, eště za tmi, abi se nesebjehli všichni zvjedafci s celí Lhotki, bil uš balón připravení na louce tety Dolejší. Pomalu rostl, jak mu proudil do břicha plin. To bila podívaná, která se fakt jen tak nevidí. Bílí, jiskřiví sních a na něm rostocí obrofská barevná bublina.

Růženka nedočkavje poskakovala a pořát drmolila, „to je ale krása, to je úžasní, to je nádherní, že pane Šfejcárku?“

„Fšak sem ho postavil podle instrukci pana Kubíčka z Brna, to je náš nejvjetší víropce balónů,“ chválil se pišní Pepík.

„A ten koš,“ rosplívala se Růženka.

Balón bil fakt moc pjekní. Červeno žlutě kostkovaní a šikmo vedl pruh černích kostek. Koš, ratanoví, s dřevenou podlahou, dvířkama a horní okraj mjel pjekně polstrovaní a očalounění kůži. I sedátka pro posátku tam bila a čtiři palivové láhve.

„Růženko, to ti povídám,“ řekl pan Šfejcárek, „jenom vistoupat nahoru, chfilku pobít a zase dolů. To ti na zážitki bude bohatě stačit.“

„No joo, no joo, pane Šfejcárku, šak sme domluvení. Jen se mrknu z víški na ten víchod slunce a šupujeme dolů.“

Pomocníci, Vincek, brácha Pepíka, Karlík Potmjechuť a kibic, starí Winter se chechtali, jako dibi sami pobrali odvahi na rozdávání.

„Sakra, do prdele práce,“ zaklel Pepík, „nefungujeguje jeden hořák.“

„Ukaš, podívám se na to,“ řekl pan Šfejcárek a vles do koše. Zvjedavá Růženka hnet za ním, abi mohla případně radit, jak to mjela ve zviku.

„Pepíku, podej mi sikofki,“ řekl pan Šfejcárek.

„Vickúúú, hoť nám sem sikofkiii,“ volal Pepik na bráchu. Ten se ale zrovna hádal s Wintrem a nevjenoval mu pozornost. Tak Pepík naštfaně viles a nadával, že s takovíma chlapama je fakt radost něco podnikat.

Vincek s Winterem se zrovna pustili do kříšku, zakopli o ledabyle ukotfení lano a Růženka s pane Šfejcárkem bili najednou ve vzduchu. Nikdo to hnet nespozoroval, ani oni sami, páč pan Šfejcárek montoval něco u hořáku, Růženka přihlížela, Vincek s Winterem se váleli po zemi, Karlík jim kibicoval a Pepík se prohraboval f brašně s nářadím.

Hořák se rozesičel. „No, a je to,“ řek pan Šfejcárek. Oba se otočili a vykulili oči, zrovna propluli kolem kostelní vježe, komínu cihelni a heski stoupali víš a víš.

Vítr v zádech máme
a proutí pod nohama,
za obzorem mizí
Lhotky panorama.
Komín na nás vztekle
pošklebuje ústím,
a Růženka čeká
kdy už se jí pustím.

Zadeklamoval procítěně pan Šfejcárek. „Pane Šfejcárku, vi ste se zapomněl bát,“ smála se Růženka.

„A víš, že máš pravdu, Růženko, to bich teda nigdi nečekal.“

Na horizontu se začalo klubat oranžoví sluníčko, jako nějakí obří pomeranč.