Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Čtení deváté...

23. 02. 2012
0
0
1251
Autor
Kapsa

2007

 

...obecné problémy z říše ptactva

(naučné povídání z opilosti)

 

  Není mnoho takových podob, jako podob z černobílého filmu, není mnoho takových kurážných převleků, jako když na tebe vykoukne nahé srdce s dýkou a zabije tě, protože příliš dlouho jsi se díval, příliš dlouho zbabělče. Je to chudé území - taková láska, kde kdo z nás, z nás těch, kteří voní, páchnou zbytečným slibem už nikdy, kde kdo z nás trpí,dusí se za myšlenku na opačné pohlaví... Na takových polích naleznete mnoho mrtvých, hromady rezavého šrotu a spoustu krkavců s kladivem, jak vytloukají zlaté zuby. Je to správné, má to tak být - umírat, milovat - žít?

  Svět; hladové a žíznivé zvíře s očima zatočenýma do spirály snaží se nás uspat, proměnit v kámen, ve vodu a kruhy. Svět, polyká lidské duše a maže je na chleba v tlusté vrstvě, právě teď polyká po velkých kusech a zapijí krví, miluje a nenávidí; a slepí je, je jako had - slizký a odporný, otočený kolem nás, dusí a miluje; nenávidí - svět.

  Nadávky, shnilé nadávky, chutnají jako zkažené ovoce, třpytí se jako poloprázdná láhev, čiré jsou jako nic, nic co je v nás. Věk umělce se neztrácí, ba naopak, vrazí ti do zad další léta a smějí se, chichotají, ničí tě a milují; nenávidí...

  Moudré články dělí se pečlivě na odstavce, ale co s bludy, s bludy co jsou v hlavě a zamykají dveře, dveře které pomalu otvíráš, oni skřípou v zubech, ty cítíš na zádech nepříjemné chlazení, co děje se s moudry, co změní se v osmé zuby, co řežou se skrze dásně jako by to byl papír; a chlapečkové věčně drží se za ruce vypadají že každou chvíli se pustí, protože trháš je silou, svým tělem, vábením, zničíš je - sny, pondělí a líné neděle – svět olíže jednotlivé stránky, čte, pečlivě čte, aby slova nechutnala tak sladce, protože v krmítkách na špek sedají sýkorky, protože v závějích se toulají havrani, protože, když spíme někdo nám zlaté zuby vytlouká, protože stále slyšíme jak srdce nám bije.

  A jsou podobni lidem? - věci jako vejce vejci. A jsou to lidé - černá stvoření, stíny z večerů, bludičky; zhasnuté lucerny - takové nelákají, takové páchnou ponurou prázdnotou, životem a smrtí. Řekněte moudří, kde končí nevinné řeči a začínají nemravnosti, kdy dostaneme ránu z milosti? Stojíme zde tak dlouho u těch zdí, krvácíme, jen lehce na zápěstí, přesně tam, kde svědí nás místo, přesně tam, kde přejeme si sejmout pouta, pouta, co zamykají ústa, co odřezávají hlavy a pijí mozky. Cítím lechtání v podbřišku, království líbezné, že pro ně se píší básně - tak je to, tak teskní se...

  Není jich mnoho - ostrovů, kde vychutnává se ticho, přesto existují v opilosti, tam je černo, tam hlava je hlavou, špatnost špatností a člověk člověkem v předklonu. Zde točí se divné výhry, zlomíte se v páteři a čekáme na druhý den, který nás znovu a znovu narovná...

  A je to tak správně, smím se ptát? Čicháme? - ptáci?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru