Drtím kosti

Čas od času, neznám lepšího pocitu

než mít v ruce sbírku drcených kostí

a přemýšlet nad nimi o pomíjení věcí,

že jsem i já prach a v ten se navrátím,

že dojdu tam, odkud se již nevrátím.

Společnými silami, oblepeni různými bytostmi,

sami nepochopeni, neprobádani,

nerozpitvání a pomílení

stále ještě naživu a přece mrtví.

Jsme drtiči kostí

a drhneme podlahu,

jsme panáci do dřevěných pastí

a bezdomovci v podchodu u čtyřky.
 

Slyšíme jen laciné zvuky podomních rádií

žízníme v myšlenkách napněných povinností.

Marně hledáme východ v krátkém zapomnění

a kolem nás jen marnivost

a zaostalost

tolik pachů a vůní

"o tom, že smrdíme smrtí."