Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Frontschwein - Kapitola patnáctá románu
datum / id23.03.2012 / 406087Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno1306x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Pánové přetřásají problém škarohlídství. V předešlé kapitole to bylo škarohlídství těch, kdo u jiných lidí vyhledávají to nejhorší. A nepřejí jim.
Intermezzo této kapitoly přesouvá těžiště k lidem, jež nejsou spokojeni sami se sebou.

Povídka Frontschwein se zde již objevila - o Vánocích 2010. Nyní je zčásti upravená.

Anekdoty Intermezza jsou samozřejmě zcela nové.

Předem díky za přečtení a komenty!
Ed :-)
Frontschwein - Kapitola patnáctá románu

„V těchto příbězích byli mimo jiné zmíněni lidé, kteří vidí zlo všude, jenom ne v sobě,“ poznamenal pan Antonín. „Ale co ti, kteří cítí toho čerta řádit v sobě, ne v jiných?“

 

 „Znal jsem v sousedství ženu, která po celý život ubrekávala, že prý je moc nemocná,“ řekl pan Józef. „Požadovala od každého, zvláště od svého manžela, aby na její stav bral ohled. Manžel byl taková bačkora a naivka, že ho nenapadlo zpochybňovat cokoliv z toho, co pořád třaslavým hlasem umírajícího povídala; plnil její příkazy, snažil se vyhovět jejím rozmarům, což ho to stálo hodně nervů a sil. Jednou si mi stěžoval, že ho manželka nutí, aby po ní donosil  prádlo, že je ještě skoro nové a že by ho bylo škoda vyhodit - ona už přece brzo umře. Když před chlapama na šachtě v kupelu svlékal její růžové bombarďáky, byl ten posměch i na jeho beránčí povahu příliš.“

 

„A už umřela?“ prohodil pan Antonín.

„Jo, a dožila se devadesátky. Přežila ho o dobrých pětadvacet let.“

„Jak jinak,“ pokýval hlavou pan Antonín.

 

„Já jsem se setkal s chlapíkem, který taky pořád na něco naříkal,“ přispěl jsem svou historkou. „S oblibou lidem vykládal, jaké bere prášky, kolik doktorů momentálně navštěvuje, a hlavně jaké hrozné injekce denně dostává. Když to říkal, vždy povstal, vyšpulil zadek a odtaženým palcem naznačoval, jak mu ty koňské injekce do hýždě zapichují. Procházíval se po parku, občas zašel ‚z terapeutických důvodů‘ na fotbal, ovšem jen na místní stadion a zadarmo, ale většinou posedával doma a četl noviny, co je vytáhl z popelnice. Jediné, na co vydával peníze, bylo vaření. Jeho koníček. Tvrdil však, že ‚neumí vařit málo‘ a vždy nadělal jídla hned několik hrnců a pekáčů. A pak to skoro všecko spořádal sám. Ale jinak byl šetrný a chodil v hadrech, co je vyžebral od charity.

 

Manželku však prohlásil za zdravou. Chodila ráno do fabriky, kde stála u montážního pásu. Večer ještě načerno uklízela. Když se vracívala domů, už spal. V kastrůlku mívala k večeři to, co jí ze svého kuchtění nechal.

On často lidem povídal, jak se těší, že si spolu postaví domek a spokojeně tam dožijí. V zemi, odkud pocházejí. U Jaderského moře.“

„A postavili jej?“ řekl pan Józef.

„Ano. Ale když se konečně dočkali důchodu a vrátili se domů, ve svém domku spolu pobydleli jen chvíli. Ta sedřená žena si jednou lehla do vany a už v ní zůstala. Když se manžel večer vrátil ze své každodenní procházky po pláži, našel ji nehybnou ve vychladlé vodě.

Asi tam ještě dnes pořád nabručený špacíruje, ale kolik z toho má radosti, to opravdu nevím. A vědět radši nechci.“

 

„V Kolíně znám člověka, co se taky často zaobírá svou bolestí,“ řekl pan Antonín. „Jenže u něho to není žádná póza - je to cosi hluboko, kdesi v žaludku či v srdci, kam vidí jen on. Když vás osloví, máte pocit, že i když by vám mohl vyprávět romány, s vámi se dělí o pouhý kousíček toho, co v něm opravdu sedí a žere jej. Dovolí té sani, aby vystrčila jeden drápek, ne víc. Chce se tím trápením podělit, ale utlouct vás nemíní. Osobně si myslím, že ten jeho příběh by si měl vyslechnout každý.“

„Tak nám ho povězte!“ řekl pan Marek.

„Milerád.“

 

Frontschwein

(Povídka dle vyprávění pana Antonína)

 

„Slyšíš, jak to křupe?“ Sníh, to byla jedna z věcí, co mi kdysi v Austrálii chyběly. A taky ty větve smrků a jedlí, ohýbající se pod jeho tíhou až k zemi.

Manželka nic neříkala, našlapovala tak, jak to dělával už její táta, mírně zeširoka, aby neuklouzla, jako námořník na palubě za bouře. I ona si ten sníh vychutnávala, šťastně se šklebila a za celou procházku se ani nezachvěla - to jen já mával pažemi a každou chvíli obnovoval svislou polohu těla.

 

„Veselé…“ stačil jsem povědět, ale pan Schmitz se už opřel o svou lopatu a pohlédl na nás. Stál tam s hlavou pokrytou jen zbytkem čupřiny neurčité barvy.

„Pěkná zima, co?“

„To je!“ řekl jsem, „Tolik sněhu jsem tady ještě nezažil. Vy snad ano?“ Potřásl hlavou.

„Od války tady taková zima určitě nebyla,“ řekl.

A už je to tady, to prokleté slovo. Manželka mě zatahala za rukáv, abych ho nechal. Pokusil jsem se změnit téma:

„Copak, neoslavujete?“ řekl jsem a pohlédl na jeho lopatu. Nevšímal si toho:

„Za války prej zamrz i Rýn, takže přes něj mohli jezdit s koňskýma potahama. Ale to mi řekla manželka, já tady nebyl.“

Kdepak byl? S Rommelem v Africe? Nebo někde ve Francii?

„Byl jsem na východní frontě,“ sledoval mé myšlenky, „a byl jsem tam pětkrát raněnej.“

„A vy jste to přežil?“ Očividně ano, stál přede mnou. Manželka se na mne podívala jako na těžce dementního pacienta.

„Průstřel plic, žaludku, stehna, paže, a pecka do hlavy,“ vypočítával a při tom si ukazoval na příslušná místa na svém těle. „Samý nepodstatný zranění, že.“ Dotkl se svého čela; měl tam pruh zbrázděné, v chladu sinalé kůže.

„Za tý slavný bitvy o Moskvu bylo minus dvaadvacet. Tohle je proti tomu havaj,“ řekl ještě.

„Havaj?“ Choulil jsem se do beranice a vlněné šály, co mi zakrývala i bradu.

Pan Schmitz nabral lopatu sněhu a přidal ji na hromadu na svém trávníku. Znovu se opřel o násadu. Vločky na jeho řídkých vlasech odrážely světlo pouliční lampy. Vypadalo to jako svatozář.

„Spali jsme ve spacákách, zahrabáni do sněhu. A zima nám nebylo.“

 

„Prý tam bylo spíš dost horko,“ řekl jsem. Někde jsem o té řeži četl. Trochu nakřivo se usmál.

„To teda bylo. Zrovna čtyřiadvacátýho prosince. Kterejsi z kamarádů říkal, že tý noci bude klid, že Rusáci jsou pobožný a daj nám kvůli těm našim Vánocům  pokoj. Tak jsme zalezli do spacáků a zahrabali se do sněhu. Pokoj dali, do půlnoci.“

„A o půlnoci?“ řekl jsem a žena mne už netahala za rukáv. Dívali jsme se na jeho ústa. Trochu se mu chvěly rty, když řekl:

„My byli skoro všici jenom kluci, prakticky děcka, ale sloužili tam s námi takový ty Frontschweine, staří mazáci eště z první světový, a ty nezamhouřili oka. Voni před půlnocí vylezli z pelechů a zalehli ke kulometům, i když ani velitel nic netušil a nedal jim žádný rozkazy.“

Odmlčel se. Sklonil se a začal zuřivě hrabat. Ale hned toho zase nechal:

„Rusáci, ti když útočej, tak moc nestřílej, jdou v řadách, v takovejch vlnách se na vás ženou, křičej urá, a urá, a jde z toho děs, skoro stejně jako z těch jejich kaťuší, co jsme jim říkali Stalinovy varhany, protože ty rakety tak divně vyjou, když na vás letí.“

Podíval se někam jinam, pryč od nás.

„O půlnoci se vynořili ze tmy. Byli to takoví kluci, jako my. Šli na nás pomalu, našlapovali v tom hlubokým sněhu jako kachny. Ty Frontschweine je pustili blíž, tak blízko, že jsem rozpoznával jejich tváře, ale nás oni neviděli, jak jsme byli zakopáni ve sněhu. Možná si mysleli, že jsme utekli, a tak radostně vykřikli to svoje urá a zkoušeli běžet. Ale v tý chvíli spustily naše kulomety a celou tu řadu pokosily jako žito na poli, jednou jedinou dávkou.“

„A potom?“

Opíral se o násadu a těžce dýchal.

„Přišla druhá řada, pak třetí, čtvrtá… Všichni křičeli urá!  Ležel jsem vedle kulometu a podával pásy s nábojema. Když přišla sedmá vlna, hlaveň kulometu byla rozpálená do červena. Kdyby přišla osmá, převálcovali by nás.“ Odmlčel se, než dodal:

„Ještě dlouho potom jsme čekali, ale všude kolem zůstal už jen sníh a ticho. A před námi černej val.“

Podíval se na mne. Jeho oči byly za zamlženými brýlemi veliké.

„Nebyl to hezkej vobrázek,“ řekl a odvrátil zrak. 

 

„Na Štědrej den jsme mívali doma stromeček, kvůli děckám,“ řekl po chvíli, „ale teď ne. Už dávno ne. Děláme si s manželkou docela vobyčejnou večeři, jen malinko slavnostnější. Sedíme proti sobě, jíme polívku z kapra a mlčíme. Já vím, že ona ví, a ona ví, na co já myslím. A pak si vyjdu na vzduch, jako teď.“

Položil jsem mu ruku na rameno.

„Já to každej rok musím někomu říct,“ hlesl.

Kolika lidem to už vyprávěl?

 

Když jsme odcházeli, slyšeli jsme za našimi zády hekání a škrábání lopaty na zmrzlém, ušlapaném chodníku.

 

Jinak bylo všude ticho. A bílé valy odhrabaného sněhu podél cest.


Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

26.03.2012 14:48:10Edvin1
Rášek: Elia Kazan ve svém jediném, ale "luxusním" románu zmiňuje vydavatele, jenž ve svých stěžejních rozhodnutích - tedy vydat nebo nevydat rukopis - spoléhal na svou... uklízečku. Dával jí pžes víkend k přečtení rukopis, jenž se mu zamlouval, a když v pondělí prohlásila, že jej přečetla, vydal jej. Nikdy se takto nemýlil.

Osobní dojem je i pro mne rozhodující. Názory těch, kdo sebe považují za odborníky, mne zajímají jen okrajově. Když někdo s Tvou inteligencí, sečtělostí a životní zkušeností prohlásí, že to sice přečetl, ale má "rozporuplné pocity", tak jednám tak, jak jednám.
Ale neukvapím se - příliš hodně úsilí jsem do toho dosud vložil.
Ed
26.03.2012 14:06:36Rášek
Hlavně se, prosím, neukvapuj - proto jsem zdůraznila, že jde o čistě osobní názor :o)
26.03.2012 12:46:08Edvin1
Rášku, Tvůj komentář mi dal velice hodně. Více, než si myslíš. Právě takovéto spontánní komenty jsou pro mnbe cennější, než rádobyodborné komentáře.
Nutí mne, abych svůj původní záměr, jenž stál na začátku mého snažení, jestě jednou zvážil. A zvažoval jej permanentně při práci na dalších kapitolách.
Už na tom pracuji. A zjistím-li, že ten můj plán u čtenáře nefunguje, nechám toho. Protože je to dřina, a já nemíním psát něco pro odpadkový koš navzdory vědomí, že to žádný jiný osud očekávat nemůže.
Moc Ti děkuji.
Ed
P.S. Ze Tvé kritiky onoho "ne-hypochondra" jsem vyrozuměl, že jsem tu povídku sepsal nepřesvědčivě. Jsem překvapen - myslel jsem si, že právě tato povídka patří k mým nejlepším. No dobrá, rozeberu ji ještě jednou. Pokolikáté už? :-)
26.03.2012 00:12:24jejdavilda
*
25.03.2012 17:10:39Lakrov
redaktor prózy
Celá tahle kapitola (včetně "předmluv" ostatních pánů) začíná poměrně vlažně, ležérně, zábavně (zmínka o pracovitosti národa žijícího na /východním?/ břehu Jaderského moře). Ve chvíli, kdy začne vyprávět pan Antonín, se jako by zatáhne (a předpokládám, že se zatáhne i pro čtenáře, který si neuvědomí, že něco podobného už kdysi četl) a ten temný mrak zastiňuje náladu až do konce. Poslední věta pana Schmitze pak dává příběhu další rozměr.

Ná úplném začátku mi trochy chyběla souvislost s (v textu zmiňovanými) předešlými příběhy; krátký prolog mi pro povzbuzení paměti nepostačil. To ovšem není chyba této kapitoly, nýbrž moje lenost si nalistovat předcházející.
25.03.2012 10:55:27Rášek
Tak nevím...
Ber tohle, prosím, jen jako můj čistě osobní názor.
Jestli tomu dobře rozumím, je pan Schmitz případ "ne-hypochondra". Já mu to ale nevěřím. Ne to, že se to stalo, ale to, jak to na něj zapůsobilo. Nevěřím mu, že ho to trápí a nechce být "jen" litován. Trochu to vylepší věta "... Jeho oči byly za zamlženými brýlemi veliké... ", ale ta následující to pro mě zase shodí.
Je to podobné, jako když koukám na nějakého herce v divadle a on nehraje dobře.

Ze začátku příběhu jsem byla hodně zmatená, na čí straně hrdina vlastně bojoval. Nejsem v dějepisu zrovna dobrá.

Po pravdě - nějak mi to už nepřijde jako "román", ale opravdu spíše jako sbírka příběhů, přestávám v tom vidět tu návaznost. V úvodu se píše, že poslední dva příběhy byly "o lidech, kteří vidí zlo všude, jenom ne v sobě" a mně se zdá, že ten předminulý byl o něčem jiném. A byl tak i prezentován. Asi nejsem pozorný čtenář :o(.

Tentokrát mám hodně rozporuplné pocity - nejen z tohoto příběhu, ale z díla jako celku, protože tak ho chápu především.

Tenhle komentář ti asi moc nedá, ale já to tak vnímám...
24.03.2012 21:31:34avox
Ono se říká, že kdo často stůně, dostůně se vysokého věku. Znám takové, oni si snad ani neuvědomují, jak týrají své okolí... Z povídky ovšem běhá mráz po zádech, skoro se mi chce říct, že mi ten človíček k těm hypochondrům nepasuje... dobře je to podané. */
23.03.2012 20:22:45Diana
Dobře napsáno. K tomu není co dodat. Musela to být hrůza!***

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.