Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Borůvky - Kapitola šestnáctá románu
datum / id26.03.2012 / 406250Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno1821x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Cholerik může být na svém pracovišti beránkem, ale taky tomu může být naopak - zuřivý a panovačný šéf, jenž "má vždycky pravdu", se doma promění v submisivní bačkoru.
Psychologové tomu říkají "role". V závislosti na okolnostech a prostředí hrajeme odlišné úlohy.
Intermezzo uvádí extrémní příklady takových lidí.
A povídka sama, podobně jako Frontschwein, hovoří o člověku, jenž hercem nikdy nedokázal být.
P.S. Tu německou přísahu snad není nutné překládat.
Františkův výraz ve slezštině "Jo vas srum" znamená: "S*ru na vás!" Jemnocitkám se omlouvám :-)
Borůvky - Kapitola šestnáctá románu

Intermezzo:

„Říct jen tolik, kolik je třeba, ulevit si, ale nepožadovat od posluchače nějaký soucit a tak, to nedovede každý,“ řekl pan Józef.

                  

„Já u něj obdivuji tu schopnost sebereflexe,“ poznamenal pan Antonín. „Vždyť jsem se setkal i s docela jinými Němci. Má žena je sestřička. Když pracovala v Kolíně v domově důchodců, měla na starosti jednoho bývalého bankéře, jenž na začátku své kariéry sloužil v jednotkách SS jako důstojník. Ještě v tom domově důchodců měl ve skříni svou muzeální uniformu, se spoustou metálů, naloženou v naftalínu. Ten člověk si byl schopen platit hned celé apartmá. A jelikož byl svéprávný, i když vozíčkář, kdeco si obstarával sám - hlavně každopáteční setkání s prostitutkou. Nikdo mu do toho dle zákona nemohl mluvit. Sestry mu  směly pouze vyměňovat pleny, holit jej, převlékat a koupat. Skoro dvoumetrového, více než metrákového chlapa!

 

Když jej moje manželka jednoho dne dala do pořádku, voňavého a napudrovaného uložila do postele, tu se na ni vděčně usmál a ona, šťastná, že ten věčně naštvaný pacient konečně ukázal, že má srdce, mu ten hezký úsměv ráda opětovala. Už sahala na kliku, když uslyšela:

‚Sestřičko, odkudpak vy jste?‘

Pořád se skoro chlapecky usmíval. Jeho oči, tmavěmodré jako trnky, zůstaly mladé.

‚Z Čech,‘ odpověděla mu.

‚To jsme tě zapomněli poslat do plynu,‘ odpověděl a dále se andělsky usmíval.“

 

„Když už jsme u té vymírající generace,“ řekl pan Józef, „strýc František kdysi navštívil Bad Aibling v Bavorsku. Setkal se tam v kostele s nějakým Dietzem, co sloužil Hitlerovi jako pilot. Dobrovolně. Maminka ho před válkou prosila, aby se dal na pastora, protože si to tak vysnila. On ji měl rád, a tak jí to slíbil. Ale když přišla válka, své odhodlání vstoupit do semináře odložil. ‚Nejdřív splním svou povinnost, a pak se stanu pastorem,‘ slíbil mamince.

 

Stal se pilotem bombardéru. Létal převážně nad Anglii. Shodil hezkých pár stovek tun na hlavy nevinných lidí, dospělých i dětí. Ptal jsem se strýce Františka, jak to ti letci mohli dělat. Odpověděl mi, že je to snadné, když nevidíš cíl. Za noci, vysoko nad zemí prostě na rozkaz zatáhneš za páku, propadliště v podlaze se otevře a bomby zmizí kdesi v hloubi.

 

Strýc byl dost naivní člověk. Zvláště na stará kolena byl velice důvěřivý.

‚Jako kapitán, nad Anglií, jste tam mohl klidně přistát,‘ řekl mu, ‚co vám v tom bránilo?‘

Dietz nic neodpověděl. Zato jeho žena se načepýřila a vyštěkla:

‚Vždyť přísahal! To by byla zrada!‘

Prosím, a to je ta žena matkou třech dětí.

Po válce se skutečně pastorem stal a zůstal jím po zbytek života. Opravdu nevím, jak těm svým ovečkám vysvětloval přikázání Nezabiješ!

 

„I já jsem se jednou ve vlaku pokoušel hovořit se dvěma mladými Němci o druhé světové,“ řekl jsem. „Ti se však o ní neradi bavili. Jeden pouze prohlásil, že nemíní pykat za zločiny svých předků. Ale ten druhý řekl, že kdyby museli pořád rozmýšlet o tom, co se tehdá dělo, nebo dokonce přijímat jako příslušníci stejného národa jakousi společnou vinu, pak by se museli zbláznit. Docela jsem mu to věřil.“

 

„Ten Dietz dokázal oddělit sebe a své svědomí od Dietze důstojníka, velitele bombardéru,“ řekl pan Józef.  „To dnešní Němci nedokážou, a ani nechtějí. Už ne. Ale za války prý v tom byli cvičeni, a pomáhali jim k tomuto účelu vyškolení psychiatři a psychologové. Jen si představte, v jakém stavu asi musel být po pár týdnech třeba nějaký pekař z Frankfurtu, otec a manžel, když jej navlékli do uniformy a odveleli do Osvětimi. Nejspíš opravdu zralý pro psychiatra.

 

Můj strýc František, když jej Němci jako Slezana prohlásili za svého občana, v sobě dva Františky rozlišovat nedovedl. Nikdy. Povím vám, jak ta jeho ‚kariéra‘ ve Wehrmachtu začala a skončila.“

 

Pan Józef začal vyprávět.

 

Borůvky

(Povídka dle vyprávění pana Józefa)

Strýc František stál na apelplacu v Těšíně.
Ich schwöre bei Gott diesen heiligen Eid, ozývalo se z ampliónů pod šedivým nebem a stejně ponurý dav ve svátečních uniformách Wehrmachtu přísahal:
Ich schwöre...
Strýc cítil, jak mu za límec stéká jedna kapka za druhou. Lechtalo ho to, ale neodvážil se pohnout. Zatékalo mu i do rukávu vztyčené pravice.
Ich schwöre, opakoval i kluk vedle něj.
„A jo vas srum,“ řekl tiše, ale zřetelně strýc po naszymu. Soused sebou cukl, dále však hleděl před sebe.
…als tapferer Soldat bereit sein will, hřmělo náměstím.
„a při nejbližší příležitosti…“ pokračoval strýc česky.
…jederzeit für diesen Eid mein Leben einzusetzen.
„vám zdrhnu!“

Kééért… um! Zařvaly amplióny. Cvak cvak, odpověděly stovky podpatků. Strýc si olízl slaný déšť ze rtu. „Při nejbližší příležitosti, volové!“

 

V Normandii seděl onoho dusného letního rána v betonovém bunkru na pobřeží a nudil se. Vítr od moře přinášel vůni jódu a řas až k němu, bylo teplo a klid. Uspávalo jej to. Stará zrezivělá puška mu stála mezi koleny, plechové pouzdro na gazmasku měl vedle sebe na zemi. Sahal do ní a vytahoval kousky chleba. Žvýkal a občas se koukl průzorem na vodu a myslel na to, jak to zaonačit, aby se zase mohl vykoupat. Mezi minami a zátarasy. Právě to nebezpečí a zákazy ho nutily na to pořád myslet. Josef seděl u stěny naproti a spal. Brada na prsou, helma mu zakrývala celou tvář. Strýc se podíval na vlnky, potom dál, kde se hladina zdála být hladká jako sklo, a pak až k obzoru, kde moře v oparu splývalo s oblohou. Den po dni, týden po týdnu nerozčeřilo nic povrch zakázaných vod. Co je tam, za tou bílou, nezřetelnou čarou?

Vytáhl ještě jeden žvanec a uhnětl z něj kuličku. Nebyl opravdu hladový. Téměř každou noc chodil na rozkaz hauptmana k okolním sedlákům na kšefty. S Josefem. Za pytle se šunkou, sýrem či máslem dostával od šéfa chleba, někdy i něco z těch pytlů. Hauptman to posílal paničce a dětičkám do rajchu. Jen spánku bylo málo.

Přiložil chlebovou kuličku k ústům, ale ruka se zastavila a ústa zůstala otevřená. Světlý pruh na obzoru zešedivěl. Pohlédl na oblohu nad ním, ale nezeznamenal na ní žádnou změnu. Bouře to nebyla. Zvedl se a popošel k průzoru. Tmavý pruh mezitím zčernal a rozšířil se. Od západu až na východ. Opřel se o beton a pozoroval jej. A pak, když se ten tmavý pruh začal drobit na kousky a ty skvrny postupně získávaly obrysy, začal tušit to, co všichni na normandském pobřeží pokládali za nemožné: „Invaze,“ vyšeptal. Odkašlal si a vykřikl: „Josef, už sum tu, Josef, i n v a z é,“ ale kamarád se nehýbal. Mrštil po něm kuličkou chleba, ale Josef jen mávl rukou jako by odháněl mouchu a pochrupoval dál. František do něj šťouchal pažbou pušky a křičel pořád dokola: „Josef, invaze!“

Když se Josef konečně probral, na moři už vyrostlo město.

 

Z pekla, jaké se rozpoutalo na celém pobřeží, vnímali jen část. Jedna z bitevních lodí si je našla a zastřílela se do skály tak metr pod jejich bunkrem. Výbuchy otřásaly jejich úkrytem, bylo jim jak na rozbouřeném moři. Potáceli se od stěny ke stěně, házelo to jimi jako pingpongovým míčkem v krabici od bot. Řev explozí splýval v jeden hluk, táhlý a přerušovaný jen výbuchy granátů, dopadajících těsně pod jejich střílny. Přestali vidět vše kolem sebe, nemysleli na to, jak přežít, ani jak se bránit či utéct. Jejich smysly byly zaměstnány jen jedinou potřebou: Vzduch! Škrtil je čpějící pach spálených výbušnin. Podlaha byla brzy pokryta čmouhami zvratků.

Jak dlouho to trvalo? Minutu? Hodinu? Celý den?
A pak najednou ticho. Granáty dopadaly jinam. Exploze, výstřely, svištění kulek a střepin a práce motorů je obklopovaly, ale ve srování s tím, co právě skončilo, to bylo jak rajské ticho. I vzduch se pročistil.

František uslyšel telefon. Zřejmě zvonil po celou dobu. Zvedl se ze země, překročil Josefa a uchopil sluchátko. Chvíli naslouchal, a když se jeho pořád ještě rozvířené oči zastavily na Josefovi, znaveně, ale zřetelně a beze zlosti řekl: „Jo vas srum…“

Pak si přehodil pušku přes rameno, sehnul se k Josefovi a začal ho prohlížet. Josef byl v bezvědomí. Úlomek šrapnelu mu hladce pod kolenem uřízl nohu. Podvázal mu ji, zvedl a přehodil si ho přes rameno. Tak, jak to dělával na poli s pytli plnými brambor. Vyšel ven. Sluchátko se houpalo a někdo volal: „Waaas? Waaas? Co říkáš?
Zastavil se až v britském zajetí.

 

O mnoho let později jsme byli zase jednou pozdním létem na Ježánkách. Beskydy jsou plné borůvek, jen vědět kde rostou ty nejlepší. Pak se dají česat i hřebenem. Na to byl strýc František vyhlášený specialista. U nohy kýbl, v ruce hřeben a ve tváři zarputilý výraz, dělal dojem středověkého rytíře, jdoucího za svatým grálem. Nebo koncentrovaného šachisty, kterým koneckonců byl. Ve sbírání borůvek a v šachu porazil každého z nás. Jako ostatně ve všem, kde byla potřebná pevná vůle.
Tetička Klára šla v těsném sledu za ním. Občas jí odstoupil své místečko, ale ona vyžadovala, aby jí pomohl, aby ji litoval, aby si s ní šel sednout do stínu, nebo naopak, aby sbíral rychleji, protože slunce se chýlí k západu, jak říkala. Nakonec začala nahlížet do jeho nádoby a kritizovat. I když měl strýc nasbíráno nejvíce z nás všech, co říkám, měl tolik, kolik my zbylí dohromady, teta Klára spokojená nebyla.


Když den skutečně skončil a my jsme v šeru přicházeli k chatě, postavili jsme své borůvky do trávy a zatímco já pumpoval, všichni ostatní se čvachtali v proudu chladné studniční vody. Strýc stál vedle svého vědra a s náznakem úsměvu nás pozoroval. Kde byly jeho myšlenky? Teta Klára pobíhala tu a tam, a nakonec se zastavila u něj. Podívala se do vědra, na strýce, pak zase do vědra a prohlásila: „Minule byl kýbl plný!“

Strýc se nepřestal usmívat ani ve chvíli, když se pootočil, rozmáchl pravou nohou a kýbl nakopl. Kýbl vyletěl vzhůru k nebi a půlkruhem dopadal na louku ve svahu. Kometa s modrým ocasem. Když to žuchlo, zazdálo se mi, že slyším: „Jo tě srum!“  

 

„Co jsi řek?“ ptala se nejistě teta.
Strýc, svlečený do pasu, si pod proudem chladné vody chrochtal.
Pumpoval jsem ze všech sil.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.04.2012 11:59:02VH64
Na to, že jsme tady v Evropě spolu přes tisíc let, pořád ještě hodně co v sentimentech obrušovat, že?

Dobře se (mi) s Němci pracuje a většinou se (mi) s nimi snadno nachází společná nota, když jsme smíšená mikroskupinka někde u jiných třetích - v Arábii a podobně. Ale ta myšlenková tuhost, neschopnost poodstoupit od úkolu a poslušnosti, uvědomit si vyšší lidské priority, ta tam bývá.

K písáníčku samému - mě se tvoje věci čtou dobře, tahle není výjimkou. Člověk je hned "uvnitř", asi by se to snadno zfilmovávalo... Líbí!

(Drobnosti neliterární - moc nevěřím na rezavou pušku ve Wermachtu; nikdo si asi nevšimne, možná to i byla bitevní loď, ale spíš "jen" něco menšího - válečná loď je naprosto uiverzální. Zejména když "to" střílelo metr pod, bitevní loď má i menší ráže, ale zůstala dál od pobřeží a zapojila se hlavními děly, ty jsou ráže 355 až 406 mm. Lehce pod tunu jeden granát.)
30.03.2012 10:01:32Edvin1
Lakrov: Abych řekl pravdu, "strýc František" byl skutečně nejvyjímečnější postavou, s jakou jsem měl ve svém životě dlouhodobě do činění. Mé povídky o něm by měly být jakousi oslavou jeho osobnosti. Člověk s charakterem, super táta, manžel, otec, dědeček a pradědeček, a v mých očích tichý hrdina, kterého nevezli na lafetě. I ve svém umíráni v roce 2007 by vyjímečný - jeho hlášky, pronesené v posledních hodinách, plné humoru a starosti ne o sebe, ale o ty, co zde zůstanou, mi zůstanou v uších navždy, tedy až do chvíle, kdy je sám budu potřebovat. :-) Ty zmíním kdesi v závěru knihy, až už jiné příběhy z jeho života vyčerpám. Škoda, že těch příběhů z doby, kdy jsem jej neznal, tedy z druhé světové, vyprávěl tak málo.
Díky za koment i přečtení. :-)
30.03.2012 09:20:19Lakrov
redaktor prózy
Oprava:
...K těm druhým zmiňovaným...
30.03.2012 09:19:27Lakrov
redaktor prózy
Když čtu v úvodu intermezza o domově důchodců, představuji si bývalého důstojníka SS jako Jacka Nicholsona :-)

Z povídky Borůvky je hned od začátku znát jakési osamělé (snad nejisté) odhodlání -- kolik znás něco takového pocítilo... a jak (málo) z nás tomu dokázalo dostát... K druhým zmiňovaným těm ovšem tvůj protagonista nepatří.
Borůvky jsou povídkou o odvaze, odhodlání, vytrvalosti... a o strýci Františkovi.

Nevím, jestli to víš, ale třeba ti můj následjící dojem bude k něčemu platný: Možná (ale myslím, že nejen) kvůli stavbě děje na vypjatých (válečných) událostech Františkova postava vyčnívá nad ostatní postavy, zmiňované v povídání těch tvých tří pánů.
29.03.2012 12:28:20Edvin1
těšo, stačí, když si v české části onoho úvodního odstavce všimneš, že se jedná o přísahu. Na přesné znění toho slibu věrnosti Adolfovi se můžeš vykašlat. Uč se německy na milejších textech.
Díky za přečtení i kladný posudek.
Ed :-)
29.03.2012 09:00:38těša
parada.

a jdu si vypsat nemecky slovicka:)
29.03.2012 08:39:34Edvin1
Janina: Ufff! To se mi ulevilo!
Takže mohu tuhle kapitolu pomalu odháknout a dát se na další.
změnit - vyměnit, to mám zase z místního nářečí. Přizpůsobím se, i když pár regionalismů bych tam rád nechal, aby text neztratil můj osobní punc.
Díky moc!!!
Ed
28.03.2012 18:22:20Janina6
Tohle mi dobře sedlo. Líbí se mi třeba to, jak se umíš vyjádřit věcně, nadměrně nevysvětlovat a nekomentovat. Víš, kdy vyprávění "utnout" a nechat situaci nebo repliku vyznít, zdůraznit tichem. Tuhle důležitou maličkost mnohý autor podceňuje.
Měla jsem pár připomínek, které, jak vidím, byly mezitím opraveny, takže v tomho směru jsem tady už bez práce :-) Snad jen "změňovat" pleny by mi znělo v jinak spisovném vyprávění lépe jako "vyměňovat". Ale to je drobnůstka.
Tvoje postavy jsou takové, jak si představuju hrdiny skutečně "ze života", nevyumělkované, přitom jsou to vesměs zajímavé nátury, umíš jim dát přesvědčivost. Ráda jsem četla a těším se na další díl.
28.03.2012 10:15:24Edvin1
Rášku, nejdřív srdečný díky za kvalitní kritiku!

K jedn. bodům:

:-O máš recht s tím vyvoláním spojení "...prostitutka..." a "...když jej jednoho dne manželka obsloužila...". Sám bych to nepostřehl. Ale teď to vidím. Napsal jsem tedy: "...manželka dala do pořádku..." Klobouk dolů!

Libozvučněji bude znít, a taky solidněji: "to, co všichni na normandském pobřeží pokládali za nemožné"

nimi - jimi, samozřejmě, vždyť bez předložky. Chyba, opravil jsem.

Proč se divíš, když Ti pravím komlimenty za kvalitu Tvých poznámek? Vždyť másš pojetí a postřeh jako hrom! Měla by sis za to nechat platit. (Radši ne - to bych musel vyhlásit bankrot!:-O )

Ed
27.03.2012 22:34:10Rášek
Nádhera... :o) Velmi pěkně napsáno. A ten konec minipříběhu ("...To jsme tě zapomněli... ") je jak břitva.

Pár poznámek:
Víš, tohle zní v kontextu s předchozím textem (hlavně té zmíňce o prostitutkách) zvláštně "... Když jej moje manželka jednoho dne obsloužila... " :o)
".... začal tušit to, co všichni na tom úseku pobřeží ... " - to, tom; zní mi to nepříjemně
"... házelo to nimi jako pingpongovým míčkem.... " - nebylo by lepší "jimi"?
Nemám ráda nepřeloženou cizí řeč, protože pak mně - neznalci cizí mluvy a němčiny zvlášť - unikají souvislosti. Na druhou stranu, překlad by tu rušil (a když máme google :o) ).

Moc pěkné.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.