Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Vilka v Zahradní ulici č. 5 - Kapitola sedmnáctá románu
datum / id29.03.2012 / 406438Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePróza na pokračování
témaFilosofické
zobrazeno1449x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
V předešlé kapitole se nachází příběh strýce pana Józefa - vypráví se v něm, jak tento muž nedokázal být jako voják jiným člověkem, než jakým byl ve svém soukromém životě.
Jinak je prologem intermezzo.
Předem díky za Vaše kritické komentáře!
:-)
Vilka v Zahradní ulici č. 5 - Kapitola sedmnáctá románu

Intermezzo:

 

„Vyprávěl Vám o tom období ve svém životě často?“ řekl pan Antonín.

 

„Ani ne, spíš jen když se takříkajíc přeřekl. Strýc měl strach o něm mluvit. Dokonce se mi zdálo, že mu brání stud. Do dnešního dne se totiž o Češích, kteří byli nuceni sloužit ve Wehrmachtu, v této zemi mlčí.

 

„No právě, jako by ti lidé nebyli,“ pokýval hlavou pan Antonín. „Jen Spielberg ve svém slavném filmu o vojínu Ryanovi neváhal obléci dva Čechy do německé uniformy. Ale Spielberg je Američan.“

 

„Někdy je holt neradno budit spící psy, jak říká přísloví,“ řekl jsem.  

 

„O své smutné minulosti nikdo nemluví rád,“ řekl pan Antonín. „Ostatně, každý z nás zažil, nebo dokonce sám provedl něco, co mu ruší klidný spánek. Jenže paměť se nedá zavřít jako třeba oči. Tu vymaže až demence.“

 

„Nebo šílenství,“ řekl pan Józef.  „Kdysi jsem ve Slezsku poznal paní, které do války odvedli osm synů a manžela a ani jeden se nevrátil. Pomátla se z toho dříve, než jí oznámili, že padl ten poslední. Z ustarané matky se přes noc proměnila v dosti lehkomyslnou, stále usměvavou starší paní. Vlastně se chovala docela normálně - jen lidi, známé i neznámé, zdravila trošku moc srdečně. A taky chodila na hřbitov, kde však neležely ani její děti, ani muž. Mívala s sebou chleba, který drobila všude po hrobech a svolávala ptáčky na hostinu. Tak se dožila vysokého věku.“

 

„Znal jsem muže, jenž o své už léta nežijící ženě mluvil tak, jako by si jen někam odskočila,“ řekl pan Antonín. „Každou chvíli prohlašoval, že na to či ono se musí zeptat své ženušky, nebo že jí něco od nás vzkáže a tak podobně. Viděl jsem ho na hřbitově stát nad jejím hrobem. Povídal si s ní  naprosto přirozeně. A taky jí naslouchal. Jako ten váš strýc František, pane Józefe, co hovořil se svým zesnulým přítelem Łukaszem.

Budu vám ten příběh vyprávět tak, jak se před mýma očima odehrál. Co povídal ten starší pán své ženě, a zvláště, co mu ona odpovídala, jsem ovšem úplně přesně nezaznamenal a něco málo z toho jsem si musel domyslet. Snad mi tu troufalost prominete.“

 

 

 

Vilka v Zahradní ulici č.5

(Povídka dle vyprávění pana Antonína)

 

Trhl sebou. V teple autobusu usnul. Nikdy si nebyl jist, kdy přijde ta jeho zastávka, i když tudy jezdíval už tolik let. Podíval se do okna, ale nic neviděl. Naklonil se k němu, chtěl setřít páru z okenní tabule, ale nešlo to. Neodvážil se šermovat své spolucestující před nosem. Poznala jeho rozpaky. Dlaní přejela po skle a zeptala se:

„Stačí?”

„Děkuji,” odpověděl a mžoural do okna. Ještě měl čas. Znovu se pohodlně opřel. Ruce složil na kabele na klíně.

 

Položila svou ruku na jeho dlaně. Pocítil chlad vlhkosti, kterou v rukavici zanechal opar z okenní tabule.

„Není zač,” řekla a lehce stiskla jeho vyzáblé prsty.

Celým tělem – od špiček prstů na nohou až po kořínky vlasů – mu projel blesk vzpomínky. Je to už čtyřicet let? Nebo víc? To bylo také v autobusu, i když se jednalo o jinou linku a o starý polský Jelcz. Ale byla to podobná dívka, teplá a milá, taková… Vzdychl. Vždyť by tahle žena mohla být tvoje dcera! A co by na to řekla Marie? Marie, Maruško, už jedu, už zase, a budu takhle za tebou jezdit každý den, až tam odvezou i mě.

 

Stál a hleděl na podobiznu, vyrytou zručným kameníkem do hladkého povrchu černého pomníčku.
„Tak jsem tady,” zašeptal.
Cos to řek? Profesor, a nedovede pořádně vyslovovat!
„No, že jsem přišel.”
A co máš v té tašce?
„Však víš, stříbřenku, štětce a hadřík.“
Tak se do toho dej!
S heknutím se sklonil a na kámen začal pokládat věc za věcí.
„Už to bude, Maruško,“ pověděl a začal čistit velké ‘M’.
Přitlač. Nebo víš co? Přines si od studně kyblík s vodou. Vždycky tam nějaké jsou.
„Maruško?“
Co je. Radši při práci nemluv.
„Maruško, mně se po tobě strašně stýská…“
Vyčistil všecka písmena, vyškrabal z každého koutu zrnka prachu, vše hadříkem osušil a začal nanášet stříbřenku.

Karle, ty musíš žít. Tak to vždy bylo a bude.
„Ale já to tak nechci.“
Dávej pozor!
Tečka nad ‘i’ pustila stříbřenku, ta obeplula písmeno a vydala se níž. Zanechávala za sebou lesklou stopu. Nebyla hezká, jako sliz slimáka. Zachytil kapku hadříkem a pečlivě ji setřel.
Karle?
Zpozorněl. Ruka se štětcem se zastavila nad ‘e’.
Jen pokračuj. A taky poslouchej. Musím ti něco říct.
„Poslouchám, Maruško.“
Karle, tys nikdy nedovedl žít sám. Ani teď ses to nenaučil. Vždyť se na sebe podívej.
Podíval se na sebe.
„Co jako?“ Nic zvláštního nenašel.
U rozporku ti chybí knoflík.
Sáhl si do rozkroku. Chyběl. Cítil, jak mu rudnou tváře.
Potřebuješ někoho. Aby se o tebe staral.

Písmena zářila novotou. Vyleštil celý pomníček i rám, plechovku a štětce uložil do tašky. Už zase stál, s kloboukem v dlaních.
Karle, posloucháš mě?
„Poslouchám, Maruško.“
Ožeň se!
„Maruško, co to povídáš?“
Že se máš oženit.
„To, to nemyslíš vážně.“
Nad hroby poletovali ptáci; hledali svá hnízda. Po chvíli se z křoví ozvalo jejich ospalé pípání.
„Maruško?“
Odpovědělo mu hrobníkovo zvonění od branky. Pohlédl na zápěstí, vzdychl, dotkl se naposledy pomníčku a vydal se k východu. V kabele chrastila plechovka a štětce.

 

Seděl na lavičce v parku, vedle dětského hřiště.

„Je tady volné místo?“ zeptala se nějaká mladá žena a přisedla si, nečekajíc na odpověď. Před nimi si v písku hrály děti. Jedna holčička sjela ze skluzavky a tvrdě přistála. Maminka ji zvedla a odnášela si ji v náručí. Slíbávala jí slzy, tulila ji k sobě a hubovala. Trochu se to k sobě nehodilo.

Rád sem chodil. Vždy si někdo přisedl a popovídal si. Bylo to hezké, ale jen do chvíle, kdy všichni zase odešli a on osiřel. Pak se těžce zvedal a odcházel domů.

„Kterépak je to vaše?“ zeptal se jako už tolika maminek předtím. Ukázala mu pěkně oblečeného chlapce, který se svoje auto marně pokoušel vykroutit z rukou o hlavu větší holčičky. Vyskočila a v podřepu je smiřovala. Když se vracela, s autem si spokojeně pohrávala holčička. Na tváři jí zařil výraz vítězství. Chlapec pofňukával.
„Máte hezkého chlapce,“ pokračoval další osvědčenou větou. Usedla vedle něj. Trochu blíž než předtím. Mlčela a dívala se někam ve směru svého dítěte, dál, přes ně, na křoví a na louku za ním. Po včerejším dešti nebylo ani památky a slunce vysávalo kapku za kapkou.

„Nepůjdete taky?“ zeptal se, když už tam mimo ně nikdo nebyl. Chlapec přestal převážet metráky písku, jeho kdysi čisté kalhotky i bunda byly k nepoznání. Postával a nevěřícně pokukoval po mamince.
„Nikam nespěchám,“ odpověděla po chvíli.
„A co jeho tatínek? Ten by se měl pomalu vrátit z práce,“ odpověděl.
„Tatínek? Tatínek?! Tak ten…“ Zaťala zuby, než ze sebe vyrazila: „Tak ten jeho tatínek dnes nebude doma. Ani zítra, ani pozítří!“
„Mladá paní! Co to povídáte?“
„Utekl, zdrhl, vzal roha, jak si přejete.“ Vstala a upravovala synkovi něco na oblečení. Ale nespěchala s odchodem. Prsa se jí dmula rozhořčením. „Jeho otec je grázl!“ dodala.
Zvedla chlapce do náručí, i když byl pro ni těžký. Chtěla ukrýt obličej v jeho objetí. Chlapec se bránil a jeho boty jí špinily sukni.
Nevěděl, co říct.
Postavila kluka zpět na zem. Znovu si přisedla, chlapce si přidržovala za ruku. Podívala se mu do očí.

„Takových mužů, jako jste vy, není moc.“
Vyrovnal záda a odkašlal si. Maně si prsty přičísl šediny. Nejistě na ni pohlédl.
„Proč myslíte, že já jsem z jiného těsta?“ Hledal v jejích očích výsměch.
„Včera v tom autobusu, to jsem byla já.“ Oprašovala si sukni. Vlhký písek zanechal čmouhy. „Vím, že jezdíte za svou ženou na hřbitov. Už léta. Často s květinami.“ Vzdychla a už zase něco upravovala na bundě svého chlapce.
Pak vstala, smutně se usmála, řekla něco na rozloučenou a táhla chlapce domů. Ten za sebou táhl auto.

 

„Maruško?“
Co je.
„Maruško, pořád si myslíš, že bych se měl znovu oženit?“
Máš někoho?
„Tak… Skoro.”
Co je to ´skoro´? Máš, nebo nemáš?
„Když řekneš, tak budu mít,“ řekl a hned chvatně dodal: „ale jen když ty budeš chtít.“
Chci.
„Dobře, Maruško.“
Karle?
„Ano Maruško?“
Co je to za ženu?
„Muž jí utekl. Zůstala sama s dítětem.“

A jinak? Jaká je?

„Jako ty.”

Jako já? Je mi podobná?

„Ano. Hodně.”
Karle, buď na ni hodný.

 

Druhého dne tam byli zas. Místo pozdravu si k němu přisedla, vložila svou paži pod jeho a přitiskla se k němu. Neodtáhnul se. Dlouho mlčeli a on se neodvažoval pohnout. Ale pak jí pohladil ruku, tu, která ležela na jeho předloktí. A když na ni položila svou druhou dlaň, objal ji kolem ramen a začal jí říkat dávno zapomenuté věty, jednu po druhé, čím dál rychleji, až už mu žádná nenapadla.

Ochladilo se. Před nimi stál chlapec a udiveně se na ně díval. Když začal kňourat, vrátili se do přítomnosti. Doprovodil je domů.

Svou vilku v dlouhé aleji, v Zahradní ulici číslo pět si vysmýčil sám, ale s výběrem krejčího na svatební oblek, s domluvením obřadu a hostiny v malém, rodinném kruhu, se zakoupením snubních prstenů mu pomohla ona. Jen kytici pro svou něvěstu vybral on. Když platil za svatební cestu, přidalo mu to pár vrásek. Ale ty zmizely pod teplým sluncem jihu.

 

Maruško, tak jsem zase tady.
Trvalo ti to. Celý rok.
Já, já jaksi nemohl.
Nepustila tě ke mně?
Tak nějak.
Proč asi?
Ona je žárlivá.
Takže i v tom je mi podobná?
No.
A teď už jí nevadí, že jsi tak blízko mě?
Už asi ne.


Karle, co to tak bouchá?
Hážou na nás hlínu, Maruško.

 

Vodou dočerna napité mraky nevěštily nic dobrého. Zvedl se vítr a vyhnal smuteční hosty. První těžké kapky deště začaly dopadat na hromady hlíny vedle rovu, ťukaly i na víko rakve. Hrobník s pomocníkem se ukryli v kůlně.

Vdova nastoupila s chlapcem do svého automobilu a odjela domů. Do vilky v Zahradní ulici číslo pět.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

30.05.2012 11:32:05Edvin1
Janina: Na obojí se podívám.

VH64: Ti mám dojem, že tu poznámku o Čechovi ve Wehrmachtu jsi už někde jinde napsal... Sem se totiž nehodí.

Oběma Vám děkuji za přečtení a poznámky.
Ed
26.05.2012 20:26:41Janina6
Tohle mě dojalo. Docela hodně... Líbí se mi třeba to, že jsi v "rozhovoru" nebožku ukázal ne jako nějakého dokonalého anděla, ale úplně reálnou ženskou - jak ho pořád peskovala... :-)

V Intermezzu mi v jednom místě připadne stavba vyjádření příliš složitá na to, že to má být mluvená řeč: "Znal jsem muže, jenž o své už léta nežijící ženě..." Myslím, že v běžném hovoru by to mluvčí trochu zjednodušil. Znal jsem jednoho muže, žena mu umřela už před lety, ale přitom o ní pořád mluvil..."

A v povídce: "Ruce složil na kabele na klíně" - jednoho "na" bych se zbavila, třeba "v klíně".
07.04.2012 12:13:28VH64
Jejda! Možná jsem nedovtipný, mne konec překvapil. Vlastně ne konec, ale to, že už za rok. Kam chodila pani pro kafe?

Líbí, opisoval bych sám sebe...

Měl jsem v ruce knihu, memoárovou, v první osobě vyprávěnou, o Čechovi sloužícím u dělostřelectva ve Wermachtu. Ale není časté se potkat s něčím takovým.
02.04.2012 13:06:01Edvin1
avox: Díky za velikánský tip!
Interpretace příběhu je ovšem na čtenáři.
Ed
30.03.2012 23:25:58avox
Dialogy s nebožtíky jsou v životě časté, dostat je do literatury je ovšem složité, ti, kteří je vedou, myslím nejsou ochotni sdělovat obsah. Tobě se povedlo nakouknout hluboko do Karlova soukromí. Zvláštním způsobem nutíš čtenáře rozvíjet ten příběh - co je smutnější, že mu bylo dopřáno tak krátké období nového štěstí (a bylo to vůbec šťastné období?), nebo to, že svou Marušku celý rok nenavštívil? Velikánský tip */
30.03.2012 13:31:03Edvin1
Lakrov: Díky za přečtení a koment.
Kapitoly mají kontrastovat. Nechci, aby jedna kapitola byla prostě pokračováním předešlé. Mají být jiné, i když některý z pánů je nějak sváže. Třeba jen nitečkou, ale to mi stačí.
Ed :-)
30.03.2012 13:28:55Edvin1
Díky, Rášku, ty rozhovory s nebožtíky jsou mým vynálezem. Aspoň si to myslím, protože jsem podobné dialogy nikdy nikde v literatuře neviděl. A tak jsem musel vymyslet způsob, JAK je psát, hlavně když si živý brumlá s neživým. :-)

"šťouravé já ignorovala" - v mých textech si často takto hraju. Ty nuance ovšem lidé většinou přehlédnou - dnes se holt (komerčně) píše jinak. Na nějaké to písmenko se nehledí - text musí bejt údernej, pane Cestoprodobytek!
Člověk by měl u mých textů přepnout. Pokud se mu chce, ovšem. Díky, že se Ti chce. :-)

Dle mne je tento text o.k. - dávám přednost třeba Svatému Štěpánovi. Už tady byl, ale do románu jsem ho ještě nezařadil. Kdy přijde na řadu, nevím. Podle toho, o čem si pánové budou kecat.
30.03.2012 12:19:05Rášek
Ono to nebylo o hledání, spíše jsem se nechala unášet slovy příběhu a to šťouravé já ignorovala :o)).

Všímám si změn a úprav ;o).

Znovu musím říct, že se mi tady hrozně líbí ten nápad s kurzívou (a závěrečným dialogem)... Vím, že to třeba není žádná Amerika, ale já mám tohle moc ráda :o). Nic neříct a přitom říct vše.

Celkově je pro mě tahle kapitola jedna z těch lepších...

O otazníku si myslím své, ale beru to :o)

Ať se daří!
30.03.2012 11:21:38Lakrov
redaktor prózy
Zvláštně vedené snad i trochu dojemné rozhovory s... s kým vlastně?
Tu dojemnost (nikoli násilnou, patetickou) shledávám především v pasáži, v níž se všechen protagonistův cit soutředí na řádku písmen a udržování její čistoty.
Následující "dialogy" zase vyvolají představu jakéhosi "dálkového ovládání" a otázku kolik (miliónů) lidí je možná takto řízeno...
Smutné vyprávění s překvapivým (a ještě smutnějším) koncem.

Kapitoly 16. a 17. spolu náladou dosti kontrastují.
30.03.2012 10:29:07Edvin1
Diana, malé stýskání:
Díky za kladný posudek. Jsem rád, že se líbilo.
Vím, že pointa není překvapivá. Když jsem tento děj v reálu sledoval, taky jsem věděl, jak to nejspíš dopadne. A přesto se mi zdálo, že to smím popsat.
Těším se na Vaše příští komenty!
Ed :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.