Afrika tři

„Ráno nás nezbodile kohóti, ale hlášeni obecniho rozhlaso. Ten móřenin z minatero vřéskal, jak kdež ho na nože beró - Alláhu Akbar, hajaja ala salát! No měl sem tě v tem momentě po hajaja, aji bez saláto. Jak je čovek rozespalé, přende mo, že ta arabská hatmatilka aji pře sebebanálňéšim sděleni vepadá, jak hlášení o brzkym konco světa.

Tož sme posnidale jakyse bacóche se sérem a hneď trapem po dálnice do hlavniho města - Rabato. Po cestě bela prohlidka nekropole Chellah. Římsky rozvalene, islámsky rozvalene, rozvalene hrobek a rozvalene rozvalen. Neotěšeny misto. Néni divo, že to všecko oplotile. Zajimavé tam bel akorát takové rebniček s óhořama. Veprávi se, že na tym plácko zasadil prorok Mohammed strom, co be sembol plodnosti. Od té dobe každá robka, kerá nakrmi te óhoře vařenym vécem, v to rano otěhotni. Tož ta moja autobusová známá vetahla zásobe z igelitke, naházela do vode dobře šest vajec, co měla eště z domo, a navrch to posichrovala řizkem. No potěš, povidám si, z té bodó doma litat haranti, jak ze škole po zvoněni. A šle sme dál.

O té, hromado stoleti rozestavěné Hassanové mešitě, sem tě ož, pravda, vekládal, ale hneď vedli stoji mauzoleum Mohammeda pátyho.
To je tě krásny mistečko. Cely vezdobeny krucánkama a ornamentama, všecko česťočky, veglančeny a vepulirovany. Šak take o hlavni bráne hlidá patrola na konich, v každym vchodo stoji strážné s mašinkvérem a aji ve vnitřko zevloje v každym roho hlidač s fangló. Tam okazojó turistom, jak be to v celym Maroko muhlo vepadat krásně, kdebe se pětkrát denně namisto modleni oklózelo.

Na renko belo ledi, jak na cegánskym pohřbo. Ešle měle trhové deň, če co... No očeněny panoptikum. Z čeho sem bel ale vevalené névic, že ti Afričani nésó ani moc černi. Akorát očadli a ošmórani, jak o nás Cegáni. A zrovna tak otravni. Žádné dohromade nic nemá, ale všecko be chtěl prodat.
Moc se mně lébila jejich obchodni stratégia. Ož z dálke na tebe halekajó, řehóznijó se, dělajó srandičke a prčovně šermojó rokama - pravé opak našéch krámu, kde je obsloha nasraná, že jim zas kdose leze do podniko.

Nepředstavuj si ale nejaky stánkaře. Boď měle na krčesko pověšeny akorát prkynko s harabózim, če na zemi hozené vikslajvant a něm kde co všecko rozloženy. Jeden kréči, co se tam take promenoval, tě měl celó figoro ověšenó raminkama, hotové ževé štendr.
Jak tam všeci nosijó te dlóhy nočni košole a na hlavách majó takovy srandovni rádiovke nebo torbane, tož v jenym momentě, ani sem se nenadál, ož sem měl jeden ten hábit na sobě. Móřenin se na mě šťořel a nastavoval roko pravě: Alibaba! Helou Alibaba!

Těší mě, pane Alibaba, já so nejaké Cyril Křópalu, třepo mo srdečno rokó. Ten hacafrak si ale nechéte. Muhl bech já v tem velizt o nás na dědino? Deť be mě každé měl za blázna! Mě si všeci považojó a ctijó, lhal sem. A jak se tak sókám z teho rócha, hneď mě přeskočelo pár ledi pomuct. Najednó tě vetahno z mojé kapse roko s mojó šrajtofló, na roci moje hodinke, ale vizo - ta roka néni moja! Tož to teda prr, rozpálel sem se jak róra od kamen a začil rozdávat pohlavke, až torbane litale. Ož mě to belo jasny. Tam se dodržoje heslo tatička Masaryka akorát z polovine - Nebát se a krást!

Tož podobnéch Alibabu sem pak potkal eště hromade, ale téch lópežníků kolem nich nebelo šterecet ale némiň štere sta! A to sme bele v Africe teprvá na krajo! Belo zapotřebi držet se skopine. Jenom tak sem neodháněl každyho Araba, akorát každyho drohyho. Ze staryho města, z té medine, sme špacirovale palmovó álijó, kerá vedla k parlamento a velekymo minareto, ale hlavně k poštovnimo óřado, odkáď sem tě poslal to karto.“

„No, ale to mi neříkejte, že jste se viděl s velbloudem jenom na pohlednici!“

„Co tě nemá! V póšti sem si jich ožel ažaž. Včel ož take vim, jaká je to hanebnosť a sprostota, kdež tě nekdo povi, že smrdiš jak dromedár! Ale jináč je tě to ohromně chetry zviře, takové  bemblód. Na zádech má hrb jak knihovnik Procházka ze Sobisok a vedrži pré nepit aji dva tédně. Šak aji ti póštni kočovnici - bedoini, dokážó přestát pět dni bez kapke vode.
A jak tak čočim do té sklinke, mně se zdá, že zkóšiš, ešle bech to zvládl take, né? Tož ocmrndni tam té gořalke, ať zas kósek popojedem.

Na vekoměsto Casablanca sem bel teoreticke dobře přepravené. Ten film s Bogartem a Bergmanovó sem viděl némiň šestkrát, tož sem měl v pláno najit Rickieho bar, dat si v něm pivečko, vsadit nejaky penize v ruletě na dvaadvacitko a potem ož akorát rozhazovat tisicovke jak Róčild. Náš delegát bel ale jinyho miněni.

Zas nás tahl do jakése třeti névěči mešite. Tož neřikám, zajimavosť to je. Kos ji čoči až do mořa a je podpirané velečajznéma slópama, stoji v ni névešši minaret a na něm póštijó lézr, co dosviti až do Mekke. Modlivá se v ni za rano pětadvacet tisic machometánu a ti ož neco veprdijó. Japak mužem poróčet větro a dyšťo, kdež kolekrát neomime poročet ani svém vlastnim větrum, no né?  Proto má celá ta mešita aji otviraci střecho. Stačijó tře minote a je z ni kabriolet!
Eště só tam ohromny lustre, podzemni parkoviště, torecky lázně a hromade inčich zajimavosti, o keréch očeně plkotal mistni pruvodce hneď v nekoleka světovéch jazecich. Znělo to jak Urbi et Orbi, akorát hanáčtěna temo scházela. Tam be si Tónkova tchyňa ožela. Já na te módra moc zvědavé néso, šak mě znáš, já spiš tak - kde co dobryho strčet do břocha.“