Ecce homo

Sám sebe se ptám, jestli můžeme někdy napravit křivdy, které jsme spáchali sami na sobě prostřednictvím někoho jiného. Časová prodleva od našich křivd, nám dá nový rozměr našeho konání a krásná sedmikráska se časem stane masožravou květinou. Co nás pudí k tomu, abychom si vybrali vždy tu nejhorší možnost. Chci si odpovědět, ale nejde to, tady totiž empirie nepomůže, je to o emoci, citech a duševní zralosti. Co duše, to názor. Je klasické vrhačské umění tím, pravým ? Myslím, hodit věc za hlavu a jít dál. Je to tvrdost či citová plochost. Takže je to přednost nebo defekt duše ? Asi je to jednodušší. Sebemrskačství asi také  není správným řešením, ale dá se to zlo přejít ? Pokud zlomíte květinu a poté se jí snažíte postavit...nejde to, byť by jste tisíckrát chtěli. Ale máte se o to vůbec snažit ? Nehledám odpověď, protože ta neexistuje, hledám pokoj v duši. Hledám něco, nebo někoho, kdo ten jed mi vypumpuje ze žil, protože každým dnem si pokládám stejnou otázku a hledám klíč k porozumnění vlastního chování. Umírám odporem k sobě a vím, že asi nikdy už svoji duši nespasím, reset člověka totiž neexistuje. Takže asi si ten kámen budu táhnout dál životem a špinav hledat odpuštění, ale může si člověk sám sobě odpustit.....?