Vin ordinaire

Já to tak nevidím, ale na vztah jsou třeba dva. Jestli ho Ty vidíš jako neudržitelný, nemá cenu Tě nutit. Já bych na něm makal dál. Tedy makal, já bych ho prostě žil dál. On zas tak extra není, normální dva lidi. Nejsme nijak vyjimeční ani v tom smyslu, že bychom spolu nemohli v pohodě dožít do té už zmiňované společné hrobky.

Nemůžu Ti v ničem bránit. Jestli to udělat chceš, nemám, jak na tom něco změnit.

Můj názor je, že kdyby ses podobně zamyslela před rokem a půl, bývalo by to bylo nejspíš znamenalo, že vztah v pohodě udržíme. Takhle je to s křížkem po funuse a moje jednočlenná porota Tě v tom smyslu shledává vinnou.

Ale taky si myslím, že nic není ztracené. Tedy definitivně ztracené, protože prohospodařili jsme toho už dost a dost...

Aby to nebylo nečitelné, chtíváš jasné instrukce - já nesouhlasím. Nechci se "civilizovaně rozcházet". Já spolu chci civilizovaně zůstat.

Je to stejně zvláštní. Já Tě teď vnímám jako svojí ženu vyvolenou. Trochu problémovou, ale mojí. Když vzpomenu na domov, jsi to Ty, když mám myšlenky na lumpačení, je to o Tobě, když chci někomu povědět nějakou čerstvou historku, jsi první na řadě, prostě, Ty jsi v mém vědomí moje žena. Matka mých budoucích dětí, klidně můžu tak nějak románově vyhlásit.

A jestli fakt odejdeš, tak to teda bude fuška vyrvat. Moudrák Prdelka, zarostlý kořeny bůhví kam až...

Já Tě nejspíš, až se vrátím, nejen něžně kousnu do zadku, ale hned potom taky něžně zaškrtím. Co s Tebou jiného?

Ty jsi stejně padouch. Když už v mojí nepřítomnosti neděláš poličky nebo nemaluješ, tak se aspoň rozejdeš.

To tam už nebylo nic jiného na práci? Takový velký dům a zahrada. Spoustu jiných věcí jsi ještě mohla zkusit!

V.