Báseň o duchu člověka

Ztracen na břehu samoty uvítáš múzy,

hrátky s bublinami mořské vody nesvědčí každému,

najíti v prachu souše poslední vůli,

usvědčí dědice zítra čas na dně oceánu.

Myšlenky černé obdaří nekončící pocit nicoty,

pohár snů přeteče,

pak snad obejdeš žeh vroucí lávy,

nespadneš do nitra sopky,

či nepoklekneš v nouzi.

Ostatky člověka dravci pokouší ožrat na kost a kůži,

nebe nad hlavou a zastáváš postoje svobody,

dílo přírody samé,

je ti zde oporou.

Odstavit běh času a nasednout v plovoucí koráb – intuice o životu člověka,

svůj západ slunce najít v místě kde nelze,

postrádá smysl poslechnout rámusu vln,

na vodní hladině teď úděl člověka,

jež duchapřítomný jest.

Nestárnoucí propast,

najdeš snad vše co v ní přežije,

však pravda o nás stáčí se doleva,

po řece splavné,

na voru do pekel,

inspirace životní chřadne,

vnitřnosti laně k večeři pod stolem – jak snadné, když zve tě sám ďábel.

Uplaveme míle pod vlivem samoty,

jež byla nám břehem,

nenajdeme odvahu ohrozit slávu bohů,

popíšeme kameny,

co lemují pobřeží svobody,

z údivu nad plamenným dojmem svůdného bytí.

Báseň o duchu člověka,

a ne snad sám blázen,

kdo sevře ruletu osudu ve dlaních obyčejných,

pokrop svým potem své svědomí,

tváře vyschnou a je tu nový začátek.