Chapadlo

 

Asfaltovej večer

zbil se do podkov

a zčernalá půlnoc

žere mě

od nohou

Au

no a  ty slova

ty slova  se řežou

jako na jatkách

pořád dokola

a dokola

jsem mrtvá

jako stará píseň

jako zbytečná věta

jako zaschlá krev

Je tma a teplo, šílený a vlhký

až se nedá dejchat

lepí se na kůži, jako mlha v listopadu

v listopadu obehnaným mlhou

v dubových parcích

kde sochy promlouvají

ke zbytkům podhoubí

mojí duše

v tom pugetu myšlenek

seřízlých pěkně podle norem

( kdo to určuje? )

perou se moje neurony s mnou určeným Já

( a kdo tohle určuje? )

ztrácí se na okamžik

moje mysl

lže mi

jako protrhnutá rybářská síť

chaluhy na jazyku

věčně

věčně

i když to ví

jako ty sochy

že už tu dávno nejsem

nejsem

nejsem

 

---